Co se to děje o Velikonocích
Uvěřit ve smrt a vzkříšení Ježíše Krista neposkytuje žádný klid. Svým životem, smrtí a vzkříšením totiž pro nás učinil vítězství pouze možným, nikoli jistým, tak jako je jistá naše smrt.
OVelikonocích si křesťané připomínají dvě události velmi odlišné povahy. Ta první je naprosto běžná: nějaký člověk umřel. Fakt, že umíral v bolestech, také nečiní jeho smrt nijak výjimečnou – takových lidí je, co umírají nepěknou smrtí. A dokonce i to, že bolest mu záměrně způsobili druzí lidé, není na našem světě ničím pozoruhodným.
Zato ta druhá událost je výjimečná – mrtvý a pohřbený člověk se vrátil mezi živé. Nikoliv ve vzpomínkách a snech, nikoliv jako strašidlo, ale jako člověk z masa a krve, na kterého bylo možno si sáhnout.
U první události se nejprudší spory nevedou o její historicitu, ale o její význam. Křesťané vyzdvihují její světodějný efekt s dopadem na všechny lidi všech dob, ostatní krčí rameny nebo jej popírají.
U druhé je tomu téměř naopak. Nejprudší spory se vedou o to, zda se skutečně stala, a její skutečný význam je na okraji zájmu – dokonce i u mnohých křesťanů, kteří samotnou událost nezpochybňují.
Vítězný nástup nicoty
Zůstaňme nejprve u smrti. Jak by něčí smrt mohla mít nějaký význam pro všechny lidi všech časů? Ano, byli a budou slavní či mocní lidé, jejichž smrt se dotkne milionů a dost podstatně změní i jejich životy. Ale měla stejný význam pro všechny lidi všech dob? A jaký význam? Křesťané na to odpovídají, že onen člověk – Ježíš – zemřel za nás. Co se tím však myslí? Jak za nás? Vždyť všichni přece musíme sami zemřít, nikdo nemůže zemřít místo nás v pravém slova smyslu, tj. abychom my sami už zemřít nemuseli.
Jenomže právě to křesťané tvrdí. Ježíš podle nich zažil ono mizení sil, vědomí a vnímání, které ohlašuje smrt, onen vítězný nástup nicoty, kdy se ztrácí všechno, co nás neslo životem, dávalo mu směr a smysl, kdy i tváře našich nejbližších a hodnoty z našeho světa již nic neznamenají a kdy i konec tunelu mizí.
Křesťané tvrdí, že všechen tento nástup nicoty zažil zcela jinak než my lidé. Při našem lidském umírání zároveň umírá i schopnost to umírání prožívat. A Ježíš je podle křesťanů na rozdíl od nás prožil naplno – bez milosrdenství či bez úlevy vyhasínajících smyslů.
Jak bylo něco takového možné? Na to křesťané odpovídají: protože byl nejen stoprocentním člověkem, ale i stoprocentním Bohem, věčným/nesmrtelným, všemohoucím.
Proto byl schopen prožít naši lidskou smrt vskutku naplno! A dodávají: Prožil naplno nejen závěr života všech nás, ale i důsledky toho, co děláme během života, když činíme něco zlého nebo odmítneme využít příležitosti učinit něco dobrého, která se nám nabízí. Obojí se nazývá hřích a jeho důsledkem je odloučení od Boha, to znamená posun tam, kde Boha není. To je stav věčné smrti – peklo.
Výkřik Krista na kříži: „Bože, Bože, proč jsi mne opustil?“svědčí o tom, že Kristus touto absolutní odloučeností od Boha prošel. V zastoupení za nás. V křesťanském slovníku se tomu říká, že na sebe vzal hříchy celého světa, všech lidí.
Takže pokud je pravda, že hřích skutečně znamená odloučení od Boha a nejedná se jen o nějakou pověru šířenou tmáři, pak je přece nutné, aby se tak stalo – aby člověk páchající hřích do stavu odloučenosti od Boha upadl.
Avšak díky Kristu se tak stalo v zastoupení za všechny nás lidi, a není proto nutné, aby jakýkoli jiný člověk v této odloučenosti skončil, tj. zemřel smrtí věčnou. Na Velký pátek si křesťané svými obřady toto drama a jeho význam připomínají.
Následující neděli – na Boží hod velikonoční – naopak oslavují událost jeho zmrtvýchvstání. Na rozdíl od smrti, o které jsme schopni mít přibližnou představu, neboť je součástí našich životů, u jejího opaku si představíme pouze oživení mrtvého, obnovu vitálních funkcí těla, návrat zpátky mezi příbuzné a přátele.
Přechod do nesmrtelnosti
Podle křesťanů bylo však vzkříšení něčím nekonečně významnějším – nikoliv pouhý návrat do života a odklad smrti, ale přechod do stavu nesmrtelnosti. A dodávají to nejdůležitější: vzkříšení Krista před dvěma tisíci lety otevřelo stejnou možnost věčného života i pro nás! Nejen věčného přežívání v současné naší podobě pouze zbavené utrpení, ale v proměněném stavu věčné radosti.
Pokud tuto zprávu člověk vezme vážně a uvěří jí, pak ho již nikdy nepřestane znepokojovat rozpor mezi tím, co vidí a prožívá nyní, a nepředstavitelnou podobou života, která je mu přislíbena.
Víra mu bude bránit zbavit se této bolesti podlehnutím jednomu ze dvou zdánlivě vzájemně protikladných pokušení. Z jedné strany je to pokušení odvrhnout naději v lepší svět jako utišující drogu pro slabé, kteří nejsou schopni čelit světu takovému, jaký je a jaký vždy bude, kde ti zlí a ohavní často vítězí a jen občas vyhrají ti dobří, tak akorát dost na to, aby lidské zoufalství nepřesáhlo udržitelnou mez a show mohla pokračovat.
Tak zaznívá hlas tohoto pokušení a mnozí z nás tomu horlivě přikyvují a jsou se světem smířeni. Znepokojení zmizí a je klídek.
Z druhé strany přicházejí ideologové s nabídkou vysvětlení světa a označením viníků všeho zla – což jsou vždy nějací „oni“– a předkládají návod, jak z něho navždy v dohledné době zlo a utrpení odstranit, nebo alespoň jak z něho uniknout. „Uvěřte tomu, co hlásáme, a zbavíme vás všech nejistot a pochyb, všechno vám bude jasné, i váš život bude mít jasný smysl a hlavně – budete na vítězné straně dějin!“Tak zní jádro sdělení, které ideologové šíří. A mnozí tomu přikývnou a obdrží klid v duši a často bohužel i připravenost s dobrým svědomím pustošit svět.
Uvěřit ve smrt a vzkříšení Ježíše Krista však žádný klid neposkytuje – naopak vede k jasnému vědomí, že jsme stále buď na válečné frontě, nebo na pochodu k ní a články víry nejsou než pochodové instrukce a stálá připomínka, že Ježíš Kristus svým životem, smrtí a vzkříšením pro nás učinil vítězství pouze možným, ale ne jistým tak, jako je jistá naše smrt.