Poledne vypráví lehce o tíži sovětské totality
Jako by tě ksichtem přetáhli po asfaltu a nezůstaly ti na něm žádné charakteristické rysy, jako by úplně zmizela tvoje vlastní podoba.
Drsný citát z pera Charlese Bukowského uvozuje nejnovější inscenaci Divadla Continuo. Soubor si totiž pro svoji novinku Poledne vybral neméně drsné osudy osmi Rusů, kteří v srpnu 1968 vyrazili na Rudé náměstí osaměle protestovat proti okupaci Československa.
Uskupení okolo režiséra Pavla Štourače si vybralo nepříliš známý příběh osmi statečných, kteří dokázali pro svůj názor riskovat (a v podstatě i obětovat) svůj život. To, že se jejich pohnutky přímo dotýkaly našeho národního stigmatu, nás téměř zavazuje o jejich osudu něco vědět. Už jen z tohoto důvodu je snaha Continua chvályhodná. Poledne však není zajímavé pouze pro své východisko. Štouračovi se totiž podařilo vytvořit zřejmě vůbec nejčitelnější a tím pádem i nejsrozumitelnější představení Continua za poslední dobu, které má tím pádem potenciál oslovit široké spektrum diváků.
Nejupovídanější
Novinka vychází ze stejnojmenné knihy účastnice protestu Natalie Gorbaněvské; ruská disidentka v ní sesbírala průběh soudů se zadrženými demonstranty a jejich následný osud. Sama měla v době protestu malé dítě, takže si na ni sovětská spravedlnost došlápla až o rok později, kdy ji označila za psychicky nemocnou a odeslala do léčebny. Osudy demonstrantů reflektuje i Continuo; v pro soubor typicky silných obrazech tak diváci sledují Gorbaněvskou za psacím stolem, ale i soudy s jednotlivými obžalovanými a jejich marný boj s tehdejší totalitní hydrou. Ač je to na mezinárodní divadelní ansámbl Continuo zdaleka „nejupovídanější“inscenace (což ostatně pomáhá zmíněné celkové čitelnosti), mluví i zde především řeč těla, originální rekvizity a působivá hudba. Ta vůbec stojí za zmínku, živý hudební soubor skrytý v pozadí jeviště za poloprůhlednou plentou hraje na strunné nástroje, které doprovází zpěv Veroniky Linhartové. Mezi nejpůsobivější momenty patří ekvilibristická scéna se sadou skleniček evokujících snahu lékařů Gorbaněvskou klasifikovat jako alkoholičku. Podobně silně vyznívá obraz, kdy jsou odsouzení nuceni zapojit se do propagandy, což je vzápětí nutí vyzvrátit se do kýblů.
I tradičnější motivy, jako je výslech, který zdobí jen židle a stůl, zde Štouračovi vycházejí a nezavánějí zbytečnými klišé. To hrozí snad jen u scénky děsivé postavy evokující (snad) Brežněva rozkládajícího na stůl matrjošky. I přes tíži výpovědi, kterou samozřejmě nečeká úlevný konec, však jako celek působí Poledne překvapivě křehce. Continuo se prostě s těžkým tématem vyrovnalo skvěle. Vedle domácího Švestkového dvora v jihočeských Malovicích je možno novinku vidět i v pražské La Fabrice.