Každý Ir zná drogového dealera
Proslavila se jako autorka sarkastického blogu Prdel Irska. Teď u nás Lise McInerneyové vychází debutový román Nádherná kacířství, ve kterém se nešetří alkoholem, prostitutkami ani drogami.
Stejně jako blog Lisy McInerneyové i její literární prvotina žije z autorčina irského ostrovtipu. Když se přidaly ještě drogy a alkohol, vedlo to ke vzniku jednoho z nejzábavnějších čtení letošního roku. Knihu Nádherná kacířství spisovatelka uvedla i při návštěvě Prahy v rámci oslav dne sv. Patrika.
Kolik drogových dealerů znáte osobně?
Pár jich bude. Irsko je malá země, to jí však nebrání v tom, aby byla jednou z největších světových mocností v paření, pití alkoholu a braní drog.
Pamatuju si, že Irsko jednu dobu výrazně vedlo ve spotřebě extáze na osobu.
To si pamatujete správně. Myslím, že nám tehdy konkurovala pouze Austrálie. Představa, že Ir nezná ani jednoho drogového dealera, je tudíž celkem směšná. Mnozí se sice tváří, že to tak je, ale někdo ty drogy musí prodávat. A opravdu nejde o lidi, kteří žijí někde schovaní za oponou.
Už jste potkala čtenáře, který by o vaší knize kvůli těm drogám řekl, že už je to trochu moc?
Moc jich není, ale když už s tím někteří mají problém, vychází to především z toho, že mají tendence se do postav moc vžívat. Nedrží si nadhled, tak jim to všechno přijde jako jedna velká tragédie.
Často se o vaší knize píše jako o „mužském románu, který napsala žena“. Není to trochu absurdní?
Na to se sama sebe často ptám. Jenom proto, že se jedná o sarkastický, svižný a vulgární román, tak je mužský? Dost pitomá představa. Spíš si myslím, že to má co dočinění se společenskou třídou.
Jak to myslíte?
Je to kniha autorky, která pochází z pracující třídy a na to není veřejnost zvyklá. Kolik tak asi znáte spisovatelek, které mají stejný původ jako já? Moc jich není. Když už, tak se jedná o muže.
I přesto – Evropa je určitě v tomto smyslu otevřenější než třeba USA. Tam jste nenarazila?
Jsem ráda, že se na to ptáte, protože jsem měla velké obavy, že právě v USA hodně věcí z knihy vypustí, jinak přeloží. Nestalo se to a já se musím přiznat, že jsem tamní čtenáře i kritiky podcenila.
Na druhou stranu se není čemu divit. Irský humor opravdu není pro každého.
On je ale i přes svou jízlivost velmi srdečný! Vždy, když někdo plánuje k nám přijet, tak mu říkám, že pokud půjde do hospody a ostatní si z něj začnou utahovat, znamená to, že zapadl.
Vnímáte rozdíl mezi irským a anglickým humorem? Outsiderovi může připadat téměř identický.
Je hodně podobný, ale většina Irů by se zhrozila, kdybyste jim řekla, že mají stejný humor jako Angličané. Urážek, absurdnosti a jedovatosti obsahuje opravdu přibližně stejně. Má to svůj důvod, proč většina anglických komedií má v Irsku úspěch, kdežto těch amerických už tolik ne.
Začínala jste jako blogerka. Kariéra spisovatelky následovala přirozeně?
Ne, stát se spisovatelkou byl vždycky můj plán. Jako malá jsem vydávala časopisy, rozdávala je rodině i přátelům. Jenže když jsem chtěla začít, tak v Irsku platilo, že pokud vás neznají, nakladatel o vás ani nezavadí. O mě jako single matku se sociální podporou na bydlení tuplem. Takže jsem začala blogovat a lidé měli naštěstí o mé psaní zájem, četli si blog a mezi nimi si jej jednou otevřel i můj nynější agent.
Myslíte, že dnes by to bylo stejně „jednoduché“?
Teď už to asi bude trochu jiné. Blogerská scéna je velká a bude těžké se na ní prosadit. Navíc lidé čím dál více sledují videa, nebo ještě aktuálněji poslouchají podcasty.
Není to škoda?
Nemyslím si. Příběhy zůstávají, jen se pořád proměňuje médium, skrz které se k lidem dostávají. Za deset let to už bude zase jinak. Já však s dovolením zůstanu raději u svého oblíbeného textu.
Který však často proklínáte – podle zápisků na vašem blogu. Máte problém s prokrastinací?
Který spisovatel ho nemá? Připravuji teď třetí knihu a musela jsem kvůli tomu dokonce zmizet i ze sociálních sítí. Bralo mi to čas a hlavně energii. Pořád dokola Donald Trump, populismus, brexit. Už mě to unavovalo. Takže teď bojuju maximálně s touhou hrát Solitaire nebo si rovnat tužky.
Stíháte na cestách psát?
Špatně se soustředím, takže mi to moc nejde.
Ani ve vlaku? To je oblíbený dopravní prostředek mnoha spisovatelů.
Tak to by v Irsku opravdu nešlo. Ve vlaku totiž máme povolené pít alkohol, každý se tam pak chová, jako by mu bylo patnáct a s plechovkou piva se setkával poprvé v životě.
Někteří čtenáři se moc vžívají do mých knih, tak jim to přijde jako velká tragédie.