Jack White nahrál zatraceně chytlavý experiment
Václav Hnátek redaktor MF DNES
Zapomeňte na chvíli na White Stripes, jakkoliv byla tvorba tohoto dua vždycky jak vzrušující, tak ceněná. Jack White přichází s nahrávkou, která jde víc do hloubky a hudebně také víc do šířky. Hudebník se dal na cestu ryzího experimentu, který však zároveň neztrácí půvab ani pro posluchače, který si chce muziku hlavně užít.
Obojí totiž jeho třetí sólové album Boarding House Reach nabízí měrou vrchovatou. S touhou po experimentu se tu kloubí Whiteovo staromilství, které přetavil mimo jiné do neutuchající propagace renesance vinylových desek. V případě aktuální desky je to potom přítomnost úplné záplavy živých bubnů, perkusí, syntezátorů a samozřejmě kytar. Jenže zároveň je tato nahrávka tak moc odlišná od všeho, čeho bychom se od velkých jmen kdy mohli dočkat. Označení „blues rock“, které albu přisoudila například Wikipedie, je potom podle mého soudu výrazem naprostého zoufalství ze snahy Whiteovo poslední dílo nějak zařadit.
Tavící kotlík stylů
Ano, dají se tu vysledovat stopy jazzu, gospelu, funku, hip hopu, elektroniky a koneckonců i toho avizovaného blues nebo rokenrolu. Jenže ne tak, jak si posluchač dovede představit – ta skladba je trochu bluesová, ona zase funková. Ani náhodou. White se při přípravě alba zavřel doma v Nashvillu se svým prvním magnetofonem. Následně prošel několika studii, kde nahrával Od jazzu po hip hop s doprovodnými muzikanty od Beyoncé po Depeche Mode.
Těžko říct, kde v tomhle tavícím kotlíku se to stalo, ale výsledek je neuvěřitelným mixem stylů uvnitř skoro každé skladby. Takřka ryzí rokenrol písně Over and Over je doplněný gospelovými vokály, v Corporation zase jedou rytmy jako v nějaké etnické skladbě a vlastně jen drobný předěl v podobě skladby Abulia and Akrasia přijde s houslemi, klavírem a atmosférou večera u ohně s kočovníky. No a potom je tu příspěvek ze zcela jiného vesmíru, a to zčásti klavírní, zčásti kytarová Whiteova interpretace Dvořákovy Humoresky jako tečka.
Ale o postupech a nástrojích použitých ve skladbách jako Hypermisophoniac nebo Ice Station Zebra by šlo napsat diplomku... a zároveň by to vlastně bylo zbytečné. Nejlepší
Nicméně sám Iannucci, syn Itala a Skotky, který za svůj komediální vzor považuje Woodyho Allena, dobře ví, proč dává přednost komedii. Přesně to pojmenoval v souvislosti se seriálem Viceprezident(ka), který líčí kariérní půtky a souboje o moc v současném Washingtonu: „Kdykoli sledujete politiku, váš instinkt vám velí, abyste se smáli – protože jedinou alternativou je plakat.“ způsob, jak Boarding House Reach konzumovat, je ponořit se do něj a nechat na sebe prostě působit. Protože Whiteova poslední tvorba se slovnímu popisu vzpouzí ještě víc než hudba obecně.
Jack White je odpůrcem mobilních telefonů na koncertech, podle posledních zpráv je dokonce na svém turné bude regulérně zakazovat s odůvodněním, že s mobilem v jedné a pivem ve druhé ruce už lidé na koncertech ani netleskají. Ale zdá se, že návštěvníci snad po natáčení videí vůbec toužit nebudou a ještě pořád budou pod pódiem stát s „hubou dokořán“. Do Evropy White zamíří v červenci, zatím do Paříže či Amsterdamu.
Boarding House Reach