Baví mě dívat se na svět očima dětí
Život zpěvačky a učitelky v mateřské škole se podle Žanet Vargové dokonale prolíná.
Přes týden pracuje v mateřské škole, o víkendech se věnuje kapele Nanosféra. Pětadvacetiletá Žanet Vargová se sama ráda ztrácí ve světě pohádek, vymýšlí hry a učí děti, jak milovat svět kolem sebe. Předškoláci pak oceňují její extravagantní vzhled i chápavý přístup.
Jak jde skloubit život zpěvačky se životem učitelky v mateřské škole?
Docela snadno. Přes týden mám docela normální pracovní režim, takže vstávám, abych v sedm byla ve školce, a o víkendech hrajeme. A pokud máme koncert i přes týden, rozhodně netrpím na nedostatek energie, to mě spíš zlobí hlasivky. Přece jen vydržet celé dny bez přestávky něco vyprávět, někoho přemlouvat a něco někomu vysvětlovat není úplně jednoduchá disciplína.
Naplňuje vás práce s dětmi?
Velmi. Neříkám, že z nich někdy nejsem vyšťavená, ale energie a nápady, které z nich jdou, ty zápory mnohonásobně převáží. Někdy mi stačí pozorovat způsob, jakým vnímají svět, jak si hrají a jak spolu komunikují, a jsem šťastná. Druhá věc je ukočírovat pětadvacet individualit, zabavit je a zkrotit, když je potřeba.
Proč jste se vlastně stala učitelkou?
Myslím, že rozhodující byl pro mě výběr školy. Na gymnázium jsem nepomýšlela, protože jsem nikdy nebyla příliš studijní typ, a odejít v patnácti z rodné Čáslavi se mi také nechtělo. Na mateřince mě zaujaly umělecké předměty, jako kreslení, hra na hudební nástroje, zpěv, a také tělocvik. Ta škola vlastně byla výběrem předmětů, které mě na základce bavily nejvíc. Proto jsem se pro ni také rozhodla.
To je ale jen část vaší práce.
Samozřejmě. Když nás na konci prváku hodili na měsíc do praxe, byl to úplný křest ohněm. Já jako šestnáctiletá holka vůbec nevěděla, co si mám s těmi dětmi počít. Postupem času jsem si našla svůj vlastní přístup, osvojila si určité postupy, a ono to začalo fungovat.
Vystudovala jste v Čáslavi, proč jste odešla do Prahy?
Jednak kvůli svému příteli, a pak asi proto, že mi to město začalo být trochu těsné. Po škole jsem tam nastoupila do práce a rok jsem pracovala ve školce, do které jsem sama jako dítě chodila. Moje paní učitelka se stala mojí kolegyní a byl to moc krásný start do pracovního života, ale cítila jsem, že potřebuju změnu. Velké štěstí jsem měla ale i tady v Praze, kde pracuji v jedné školce třetím rokem.
Je vaše školka něčím výjimečná?
Tím, že nemám jinou zkušenost, nemohu moc srovnávat. Ale řekla bych, že svým přístupem určitě. Sídlíme na Vinohradech, tedy v samém centru Prahy, ale naše děti si hrají s kamínky a klacíky, venku stavějí ohýnky a domečky pro zvířátka... Zaměřujeme se na environmentální výchovu, často chodíme ven, hlavně do blízkých Riegrových sadů, učíme děti třídit a snažíme se zamezovat nadměrné produkci odpadu.
Jsou pražské děti hodně jiné než ty, které jste měla možnost učit v menším městě?
Nedávno jsem nad tím přemýšlela, ale řekla bych, že ani moc ne. Děti jsou všude stejné, jen na ně má velký vliv jejich okolí. Díky tomu, že je u nás ve školce poměrně dost cizinců, tak si myslím, že pražské děti mohou být mnohem otevřenější, například ke kulturním nebo rasovým odlišnostem, než je tomu v jiných částech republiky.
Děti ty vzájemné odlišnosti přehlížejí?
Neřekla bych, že přehlížejí, ale stavějí se k nim velmi přátelsky. Když například nějaký cizinec něčemu nerozumí, české děti mu radí a pomáhají. Vzájemně se od sebe učí. Ale že by řešily barvu pleti nebo fakt, že někdo slaví Vánoce a jiný Chanuku, to jim opravdu radost ze hry nepokazí.
Mluvíte s nimi o těchhle věcech?
Teď před Vánocemi jsme se bavili o Ježíškovi, o dárcích, o tom, co si kdo přeje... A jedna holčička řekla, že k nim Ježíšek nechodí, protože u nich doma se slaví Chanuka. To otevřelo téma, které zbytek dětí moc zajímalo. Domluvili jsme se proto s rodiči té holčičky, jestli by nechtěli ostatním přijít vysvětlit, jak slaví oni, a všichni z toho byli ve výsledku MF DNES přináší seriál rozhovorů s učiteli pražských mateřských, základních a středních škol. Příští sobotu vyjde rozhovor se Štěpánem Lacinou z Gymnázia Evolution Sázavská. ● Je jí 25 let. ● Vystudovala Střední pedagogickou školu v Čáslavi. ● Již třetím rokem působí v MŠ Španělská. ● Zpívá v kapele Nanosféra.
nadšení. Jak děti, tak všichni rodiče i my, učitelky. Je moc obohacující učit se od sebe vzájemně.
Týká se i vás nějaký rámcově vzdělávací program?
Rozhodně. S kolegyní si jej připravujeme přibližně na měsíc dopředu, s tím, že se snažíme naplnit dané cíle. Je dost pružný, takže můžeme být dostatečně kreativní.
Je něco, co musíte předškoláky naučit, než je pustíte do školy?
Poslední dobou je velký požadavek na to, aby děti uměly správně držet tužku. Takže to pečlivě nacvičujeme. Děti předškolního věku od nás dostávají také pracovní listy, a samozřejmě se snažíme dbát na to, aby si postupně zvykaly vydržet sedět u stolečku a věnovat plnou pozornost nějaké činnosti. Netlačíme ale, všechno probíhá nějakou formou hry.
Máte žluté vlasy, výrazně se líčíte, působíte dost excentricky. Jak tohle vnímají děti, je to výhoda?
Moje vlasy se jim moc líbí, říkají mi, že jsem jejich sluníčko. Myslím, že mě děti berou trochu jinak než mé kolegyně i z toho důvodu, že jsem mladší. Ale někdy je to i nevýhoda, protože mám dojem, že mi schází přirozená autorita, a tak mi občas lezou doslova po hlavě.
Inspirují vás děti i ve vaší vlastní umělecké tvorbě?
Rozhodně ano. Baví mě dívat se na svět jejich očima. Naše poslední album je hodně pohádkové, snové a sci-fi. A i když není určené pro děti, dá se říct, že jsem jej vytvářela podobným přístupem k životu. Bez hranic, předsudků, strachu a mantinelů. Děti se bojí tmy, ale nebojí se jinakosti. Bojí se strašidel, ale věří na dobré víly. Myslím, že jejich svět je mnohem víc v rovnováze než ten náš.
Čtete jim pohádky?
Moc ráda. Teď momentálně čteme knihu o stromech. Jsou v ní popsané nejen různé druhy stromů, ale i víl, které jsou v nich zakleté. Takže když někde v Riegrových sadech uvidíte dítě objímat strom, ještě to nemusí znamenat, že se jeho rodiče dali na nějakou šílenou ezovlnu. Možná jen čeká, že tím objetím vysvobodí svoji oblíbenou vílu. Je krásné rozvíjet dětskou fantazii a nechat je milovat svět kolem.