Navěky legendou Oilers K
Jaroslav Pouzar je členem nejlepšího týmu v dějinách NHL. V Edmontonu na něj nezapomněli
dykoliv přiletí do Edmontonu, znovu si v hlavě promítne své první přistání ve městě, v naprosto neznámém prostředí. Ve třiceti už zkušený hokejista, dvojnásobný mistr světa, v NHL působil v první půlce osmdesátých let jako exot.
Při své misi Pouzar dokázal neskutečné věci. Za necelé čtyři sezony posbíral tři Stanley Cupy, často válel v lajně s Waynem Gretzkým a Jarim Kurrim. Patřil do mužstva, které NHL letos vyhlásila jako nejlepší ve své staleté historii. Edmonton Oilers 1984/1985. Nejen o nich mluvil na zahájení výstavy 100 let NHL v pražské Síni slávy českého hokeje. „Je fajn, že si lidi připomenou hráče, kteří to dotáhli až do NHL. Já jsem zapůjčil dres Oilers, reprezentační dres a prsten za můj první Stanley Cup.“
Nebojíte se dát klenot z ruky?
Měl jsem trošku divný pocit. Ale slíbili mi, že nejdražší exponáty pořádně zabezpečí. Říkali, že když budu chtít, tak mi ho hned vrátí. Kdyby se něco stalo, tak mám v bance v trezoru dva další prsteny, které jsou ještě větší a daleko dražší.
Chráníte si je pečlivě?
Když vykradli Jirku Hrdinu, vzali mu prsteny i se sejfem. Tehdy jsem si ty své raději schoval do banky. Kdykoliv je někdo chce vidět, zajdeme tam, bez problému.
Co vás napadne jako první, když se poví NHL?
Vzpomenu si na své těžké začátky. Když jsem přiletěl do Edmontonu, neuměl jsem anglicky a nezvládal si říct ani o nabroušení bruslí nebo o tkaničky. Ti kluci mě skvěle přijali. Nevím, jak by to bylo v jiném klubu, každopádně Oilers byli skvělí, cítil jsem se jako součást mužstva.
Co ještě vám uvázlo v mysli?
První gól, který jsem v NHL dal ránou od modré čáry proti Calgary.
Ano, hned v osmé minutě vaší premiéry, po Kurriho asistenci. Ačkoliv jste v Československu byl kanonýr, Oilers vám zadávali hlavně defenzivní úkoly, že?
Musel jsem změnit styl. V sestavě byli samí dvacetiletí kluci, mně bylo třicet. Dal jsem sice pár gólů, ale jinak jsem sloužil jako bojovník. Občas jsem se musel i poprat. Za celé působení v Edmontonu jsem se na přesilovku dostal asi pětkrát.
Do dějin play off 1984 jste se zapsal slavným proslovem v kabině. Připomenete ho, prosím?
Hned v první mé sezoně jsme postoupili do finále, ale prohráli jsme s New York Islanders 0:4. O rok později jsme se střetli zase, v prvním mači jsme je přetlačili 1:0 a ve druhém jsme nastoupili uspokojení, lehkovážní. Každý si chtěl dát gól. Kdekdo se rval. Byli jsme neukáznění a dostali 1:6. Do kabiny přilítli trenéři i majitel a sprdli nás. Neuměl jsem moc mluvit a styděl se, ale nesměle jsem se přihlásil, že bych chtěl něco říct. Ale jen hráčům.
Co na to šéfové?
Odešli a já povídám: „Pánové, je mi dvaatřicet a přijel jsem vyhrát Stanley Cup. Jestli budeme hrát jako dneska – každý na sebe – tak to nedokážeme. Musíme makat jako tým. Je jedno, kdo dá gól.“Řeč asi zabrala, protože jsme další tři zápasy zvládli (7:2, 7:2, 5:2) a pohár byl náš. Rozkřiklo se to, a když se nedařilo, kouč Glen Sather za mnou chodil, ať promluvím k mančaftu. A já na to: „Od toho seš tady ty!“
Uznávali vás jako Evropana?
Asi trochu jo. Když se šutér Glenn Anderson nemohl delší dobu trefit, Sather do něj pořád hučel. Tak povídám: „Netlač na něj, dej mu čas.“A on to fakt za pár dnů protrhnul. Sather uznal, že jsem měl pravdu.
Do Edmontonu se stále vracíte. Jaké jsou slavnosti, na něž vás klub opakovaně zve?
Krásné. Váží si hokejistů, kteří něco dokázali. Připomínají si úspěchy a po všech stránkách se o nás starají. U nás by se něco podobného asi nestalo. Jsme jiný národ.
Jak vypadá taková VIP péče?
Mailem přijde pozvánka. Já odpovím, jestli dorazím sám, nebo s rodinou. Pošlou letenky, prvně jsme letěli první třídou! Zajistí odvoz z letiště do hotelu. V něm máme vyhrazenou místnost, kde se můžeme kdykoliv sejít a najíst se. Autobusem nás rozvážejí na akce do škol a nemocnic, na stadion, na setkání se sponzory. Servis je dokonalý.
Co se od vás žádá?
Jezdíme po akcích, dáváme autogramy, já měl při obou posledních návštěvách proslov. Chtěl jsem se vykroutit, ale Gretzky mě nenechal. Něco jsem vykoktal, všichni se smáli, tak jsem to snad zvládl.
Poznávají vás fanoušci Oilers?
Jo jo! Tuhle stáli ve dvacetistupňovém mrazu před hotelem a čekali, až někdo z nás vyjde. Byli jsme jako filmové hvězdy. Naše dynastie byla výjimečná. Gretzky je ve vedení klubu, Mark Messier se vrátil jako poradce, Paul Coffey jako trenér beků. Na druhou stranu jsou naše triumfy stresující pro současný tým, který dost tápe. Ze staré haly proto odstranili naše fotky.
Fandíte McDavidovi a spol.?
Jsem oiler. Neponocuju, ale občas se mrknu. Hokej v NHL je hezčí než u nás. Jsou v něm evropské i kanadské prvky. Právě Edmonton v osmdesátých letech začal ty změny.
Máte v Oilers stále kamarády?
Teď jsme se viděli dva roky po sobě. Jinak na sebe máme mailové adresy, takže vím, co kdo dělá, jak se má. Teď mi Gretzky slíbil, že k nám v létě přiletí, stejně jako Jari Kurri a Willy Lindström.
Jaké historky si rádi vyprávíte?
Těch je! Nadělali jsme dost krávovin. Na tripech jsme přespávali v různých městech, zašli do baru. Ne že bychom se ožrali. Ale pobavili jsme se, do toho holky... Byli jsme mladí a populární kluci. Současní hráči si toho určitě tolik neužijou.