Učitel roku: Někdy jsem i herec
Dnes děti čím dál víc kopou samy za sebe. Je víc sólistů a kolektivy nejsou tak pevné, jako bývaly, říká vítěz ankety o nejoblíbenějšího kantora.
Plány a předpisy jsou krásná věc, ale učitel do toho musí vnést sebe, aby to k něčemu bylo.
Každou hodinu musím děti něčím zaujmout, vysvětluje David Turek, čerstvý vítěz ankety o neoblíbenějšího učitele Zlatý Ámos. Jeho humoru si žáci šesté třídy ze Základní školy T. G. Masaryka v České Kamenici cení natolik, že svého učitele angličtiny, češtiny a hudební výchovy přihlásili do soutěže s ostatními kantory. „Lukáš mi říkal od začátku, ani o tom nepřemýšlejte, vy vyhrajete,“říká David Turek o žákovi, který s nápadem jako první přišel. Nakonec se to podařilo – oblíbený učitel se přes regionální kolo a semifinále probojoval až do finále. A vyhrál.
Do ankety Zlatý Ámos musí učitele přihlásit jeho žáci. Ve vašem případě žáci šesté třídy. Překvapilo vás to?
Čekal bych to spíš od třídy, se kterou máme za sebou více roků. S touto jsme spolu teprve chvíli, o to víc si cením toho, že je to napadlo. A co se ostatních tříd týká, nechci být neskromný, ale když jsem zařizoval autobus, jenž by odvezl na finále žáky, kteří mě chtěli podpořit, musel jsem být s nabídkou opatrný. K dispozici bylo 54 míst a dětí chtělo jet víc.
Přitom učíte na druhém stupni základní školy. Vaši žáci jsou ve věku, kdy proti autoritám včetně té učitelské spíše rebelují.
Moje manželka je také učitelka, učí na prvním stupni. Když doma mluvíme o tom, co se ten den přihodilo, někdy jí závidím. Hlavně nadšení dětí. Na druhém stupni je těžší děti motivovat – a čím jsou starší, tím těžší to je. Už méně jí závidím takové ty školkové starosti, které s dětmi na prvním stupni ještě mají. Já cítím, že jsem na správném místě. Když jsem studoval, tak mi na fakultě profesorky říkaly, že jsem spíš pro střední školu než pro druhý stupeň, ale po těch dvaceti letech si to nemyslím. Můj cíl je každou hodinu něčím zaujmout, někdy spíš hraju, než učím. To by na střední škole už tak nefungovalo.
Podle čeho poznáte, že se vám při hodině daří?
Řeknu to obráceně. Když ráno vstanu a nemám energii na to, abych hrál a předváděl, vím, že to nebude dobrý den. Potřebuji, aby hodina bavila mě i děti a aby to zároveň k něčemu bylo. Nejhorší pocit bych měl, kdybych musel jen nařizovat a poučovat. Když to uteče, aniž bych si něčeho všiml, je to nejlepší. Samozřejmě je stěžejní najít tu tenoučkou linii, kdy jsem ještě kamarád a kdy už hladina přetekla.
Co je základní předpoklad pro práci dobrého učitele?
K tomu, abych mohl dobře pracovat, potřebuji dobrou náladu. Dnes je čím dál náročnější žáky zaujmout. Mají svůj elektronický svět, rodiče i děti se na školu dívají jinak. Občas je to boj.
Jsou děti jiné než dřív?
Nijak radikálně, pořád zlobí, napadají je stejné věci jako nás. Kolikrát si říkám, jen si vzpomeň, co jsi dělal o přestávkách ty. Děti se asi ani tak nemění, jen člověk stárne a vidí vše jinak. Říkám si však, že čím dál víc kopou samy za sebe, chtějí se zviditelnit. Je víc sólistů a kolektivy nejsou tak pevné, jako bývaly. Osobně mám ale někdy radši děti, které se až tak prosazovat nemusí.
Nadšení pro učitelskou práci vás ani po těch dvaceti letech ve škole nepřešlo?
To víte, že jsem měl období, kdy jsem si říkal, jestli to mám zapotřebí a co kdybych dělal jinou práci. Můžeme se bavit o tom, že mám dvacetiletou dceru na vysoké škole v Praze, a i když chodí na brigádu, ze dvou učitelských platů ji moc finančně podpořit nemůžeme. Sen manželky je mít domeček se zahradou, ten si asi nesplníme, místo toho bydlíme v paneláku. Ale když slyším jiné učitele mluvit o tom, co jim tahle profese bere a dává, říkám si, že mě to asi pořád baví natolik, že bych neměnil.
Věříte slibům politických stran z kampaně, že tentokrát se finanční situace učitelů už opravdu zlepší?
Moc ne. Na druhou stranu nevěřili jsme ani tomu, že přijde inkluze. Teď všichni mluví o tom, jak je to dobře, či špatně, ale mám pocit, že nikoho moc nezajímá, co si o inkluzi myslí učitelé.
Proč jste se rozhodl právě pro učitelskou profesi?
Nejsem technický typ a s dětmi jsem měl zkušenost z táborů, na které jsem jezdil. A také mám rád prázdniny. Tak jsem skončil tady.
Učíte na této škole celý život?
Jeden rok jsem učil v Terezíně, šlo o moji domácí školu, kam jsem chodil jako dítě. Bylo to zvláštní, zažil jsem tam ještě paní učitelky, které mě učily. Teď tam učí moje sestra. Sem jsem se přestěhoval za manželkou a bylo mi tenkrát líto, že opouštím svoje první šesťáky. A od té doby jsem tady. Podívejte se z okna, není tu krásně?
Říkáte učitelky. Jak se vám pracuje v převážně dámském kolektivu?
Aktuálně jsme na škole tři na dvanáct učitelek, plus pan ředitel, což je docela dobré. Na pedagogické fakultě to bylo horší, tam to bylo jeden na patnáct. A jsem na to zvyklý, hýčkají si nás. I když samozřejmě povídání s muži vypadá jinak, mluví se o jiných věcech. Když to některému z žáků ujede a řekne mi paní učitelko, odpovídám: Tak mi neříkejte, nemám to ráda.
Co vám chybí?
Pocit ocenění, ale tím nemyslím jen to finanční. Teď jedu v souvislosti se Zlatým Ámosem na super vlně a ještě to chvíli vydrží, ale mám za sebou spoustu let, a tak vím, že děti vás moc nepochválí. Vy na nich vidíte, že někam směřují, ony to samy nevidí. Pro mě je důležité, že to, co dělám, má smysl.
V čem se učitelství za dobu, kdy působíte ve škole, změnilo?
Do škol vtrhla technika. Shodou okolností jsme byli úplně první školou, která měla interaktivní tabuli. Dnes máme v každé třídě počítače, používáme elektronické žákovské. Ale snažíme se vracet k metodám, které techniku nevyužívají až tolik. Děti, které mají každou přestávku v ruce mobil, už vnímají použití techniky při vyučování jinak než dříve. Techniky je kolem tolik, že ji nevnímají jako až tak velkou výhodu. Princip práce je ale pořád stejný. Ve třídě je pořád kolem dvaceti pěti dětí, pořád se jezdí na školní výlety. I když ty jsou pravda náročnější.
Proč?
Celkově je více úrazů. Dítě chytí míč a zlomí si prst. My jsme teď ve Zlatém Ámosovi vyhráli pro celou třídu výlet do Legolandu, tak doufám, že se při něm nikomu nic nestane.
A jinak? Ve školství se teď debatuje o tom, co se má učit a do jaké míry má mít kantor učivo předepsané.
Tuhle debatu jsem ani nezaregistroval. Nemám čas o tom přemýšlet a v mých předmětech, tedy v českém a anglickém jazyce, se toho měnit moc nedá. To je otázka spíš pro dějepisáře. V každém případě mám jako učitel dost volnosti, abych s dětmi mluvil i o chování nebo hodnotách. Plány a předpisy jsou krásná věc, ale učitel do toho musí vnést sebe, aby to k něčemu bylo.
Někteří učitelé si stěžují na to, že jim práci komplikují rodiče.
Dobrou třídu dělá v první řadě učitel, kolektiv dětí, ale také rodiče nebo podpora školy. Musí klapnout všechno. Já takovou zkušenost nemám, ale pokud by rodiče vyhledávali problémy, moc bych s tím nenadělal. Na prvním stupni je to ještě jinak. Učitelka je bohyně, dítě přijde domů ze školy a říká: Je to pravda, říkala to paní učitelka. Na druhém stupni se miska vah zhoupne na opačnou stranu, větší váhu má to, co se říká doma.
Opravdu? A kdy je to vidět?
Anketa Zlatý Ámos nebyla jen o soutěžení, o minulém víkendu pro nás organizátoři připravili spoustu zážitků, včetně přijetí u prezidenta republiky. Když jsem o tom vyprávěl ve třídě a ukazoval fotky z Hradu, snažil jsem se jim vysvětlit, že se mi nelíbí, jak o prezidentovi mluví. Ať si myslí, že je takový, nebo onaký, byl demokraticky zvolen a společnost by ho měla respektovat, ne vykřikovat urážky.