Poměrů udělal vše
Pokračování z protější strany
V jednom z dopisů z roku 1985 si vám Václav Havel stěžoval, že se v disidentských kruzích rozkřiklo, že je bohatý, a chodí za ním lidé jako do banky. Chtěli od něj dary či půjčky a on jim neuměl říkat ne. Řešili jste spolu, jak se k tomu má stavět?
V telefonu jsem mu na to odpověděl, že naprosto respektuji jeho názor. Že ovšem nadace není žádným úřadem sociálního zabezpečení. Že bude pomáhat překonávat tíživou situaci rodin zatčených či perzekvovaných či třeba pomáhat rozmnožovat literaturu – samizdat, ale nemůže rozdávat sociální dávky. Vždy jsem mu říkal: Vašku, tvé honoráře za hry jsou tvé, to je oddělené. Jestli z nich chceš někomu něco dávat, je to tvoje věc. Nadace má ale jasně stanovená pravidla. Mimochodem, samizdatová literatura tady měla ohromný ohlas. Když tu byl sjezd mezinárodního PEN klubu, vystavil jsem několik výtisků samizdatových knih. Pro západní spisovatele to bylo něco tak neuvěřitelného, že jsem získal řadu nových přispěvatelů.
Kvůli podpoře Charty 77 jste také Václava Havla přesvědčil, aby speciálně pro uvedení ve Švédsku v roce 1983 napsal divadelní hru Chyba. Jak to tehdy bylo? Bylo těžké Havla přesvědčit?
Ne. Havel mě vždy podporoval. Tehdy jsme získali jednu hru Samuela Becketta – Katastrofa. Napadlo mě, že by Havel mohl také něco napsat, a spojili jsme to s Beckettovou hrou. Švédští herci to dohromady nastudovali pro jedno jediné představení. Havlova hra navazovala na Beckettovu, byli tam stejní herci a diváci měli problém poznat, kde končí Beckett a kde začíná Havel. Mělo to kolosální úspěch. Dostali jsme se díky tomu do povědomí švédského publika.
Mimochodem, v roce 1989 jste velmi lobboval za to, aby Havel dostal Nobelovu cenu za mír. Nakonec v tom roce dostal cenu dalajláma, ale vy jste tehdy – pár měsíců před listopadem 1989 – natočili s Havlem rozhovor, v němž vůbec poprvé připustil, že by byl ochoten zastávat nějakou politickou funkci. Nahrávka se na veřejnosti objevila až o osmnáct let později. Bylo to překvapivé, protože Havel přece dlouho jakýkoli vstup do politiky odmítal. Byla to tedy od něj póza, když váš tehdejší rozhovor svědčí o opaku?
Podívejte se, Havel byl člověk, který byl ochoten udělat všechno, aby se poměry v Československu změnily. On mi jednou v pár telefonních rozhovorech říkal: Když vlast řekne, Vašku, udělej to, tak já to udělám. Naše telefonické rozhovory by zřejmě byly ještě zajímavější než naše korespondence. Ale bohužel jsou asi nenávratně ztracené, pokud si z nich nějaký fízlák nedělal nahrávky a někde se to ještě třeba za deset let neobjeví.
Celou dobu vašeho sponzorování Charty 77 jste se s Havlem znali jen z telefonátů a z dopisů. Kdy jste ho spatřil poprvé a jaký jste z něj měl naživo dojem?
Hned po mém příjezdu do Prahy po revoluci. Měl jsem z něj velice dobrý dojem. Byl jsem rád, že se konečně také vidíme, a on to také tak pociťoval. Pak těch setkání byla řada. Postupem času mě ale jeho okolí začalo považovat za jakéhosi konkurenta, člověka nebezpečného pro jejich mocenské, finanční či politické zájmy, tak se mě snažili trochu ostrakizovat. Tolik jsme se tedy nevídali. Ale když byla příležitost, ještě jsme se párkrát viděli. Když jsem byl členem prezidentské delegace v Helsinkách, byli jsme spolu i v sauně.
Ještě bychom se rádi zeptali na váš dnešní život ve Švédsku. Hojně je tu probíraná otázka imigrace. Jak se svou pětačtyřicetiletou zkušeností ze Švédska vidíte tuto otázku, kvůli které se dnes v EU přou především země visegrádské čtyřky se zbytkem Evropy?
Víte, mě trochu straší a znepokojuje neomezená imigrace. Moje dcera Kateřina je dnes jednou z nejznámějších švédských spisovatelek. V jednom z rozhovorů uvedla příklad, kdy před rokem přišel někdo ze Sýrie se třemi manželkami a šestnácti dětmi. Oni jim tady poskytli azyl a komuna koupila tři byty. Dali na to nějakých dvanáct milionů švédských korun. To je nesmysl. Když jsme přišli do Švédska my, byli jsme si vědomi, že musíme ctít zdejší zákony a naučit se jazyk. Myslím, že jsme to zvládli. Chtěli jsme se integrovat do švédské společnosti, ale zároveň pomáhat Československu. A přispívat k tomu, aby se ve východní Evropě i v Rusku uskutečnily změny. Tito lidé chtějí mít švédské sociální výhody, ale žít si dál vlastním životem.
To je podle vás nekompatibilní?
Já si myslím, že to je nekompatibilní. Protože by to mohlo vést ke zničení Švédska jako moderního demokratického a sociálního státu. Když budu fantazírovat, tak kdyby se v nějaké oblasti vytvořila silná skupina islámských či jiných lidí, tak by si mohla říct, že se odtrhne od Švédska. Myslím, že západní země si mají zachovat své demokratické, sociální a filozofické tradice. Musíme těm lidem pomáhat. Ale s jednou podmínkou: že budou respektovat náš styl života a zákony.
Říkal mi: Když vlast řekne, Vašku, udělej to, tak já to udělám. Tito lidé chtějí mít švédské sociální výhody, ale žít si dál svým vlastním životem. Já si myslím, že je to nekompatibilní.
Vidíte a jsme zase u George Sorose. Například v Maďarsku jeho portrét vévodí předvolební kampani, tamní politici v čele s premiérem Viktorem Orbánem ho označují za člověka, který do Evropy migranty posílá, platí jim náklady a tím ji rozvrací. Co si o tom myslíte?
Nejsem podrobně informován, jak to tam přesně bylo či je. Nesledoval jsem to. George Sorose znám velice blízko, na počet hodin jsme spolu strávili týdny, možná měsíce. Vždycky jsem mu říkal: Georgi, chtěl bych jen pochopit, jak dokážeš tak lehce dělat peníze. A on na to: Víš, já se snažím pochopit, jaké ty vlády dělají chyby. A daří se mu to. Paradoxní na té věci je, že on přece nejvíc pomáhal Maďarsku. Středoevropskou univerzitu, kterou chtěl původně udělat v Praze, udělal v Maďarsku. A to je velice respektabilní instituce. Dával desítky, možná stovky milionů, aby se lidé vzdělávali. Přitom Soros neříkal: Musíte učit tak či onak. Pouze podporoval výchovu inteligence, vzdělaných lidí, což každé zemi i lidstvu prospěje.