Ať už je pomník osvobození zpátky. Neměl to snadné
Martina Polívky, šéfa plzeňské MF DNES
Dost lidí si asi oddechne, až za pár týdnů dosednou dva obří kamenné kvádry na své místo v plzeňském památníku s názvem Díky, Ameriko! Nové pylony z francouzské žuly konečně nahradí ty původní, které popraskaly. Oddechnou si řemeslníci, politici, ale hlavně spousta lidí, pro které měla demontáž pomníku před dvěma lety zlověstnou symboliku.
Ten rok 2016 začal dost nepěkně – v Plzni, k níž už květnové oslavy osvobození americkou armádou patří, propukly spory o jejich program. Ukázala se řevnivost mezi spolky vojenské historie. A v houstnoucí atmosféře přišlo zjištění, že dvacetitunové pylony pomníku, stojícího na rušné křižovatce kousek od centra, jsou kriticky popraskané a hrozí zřícením. Dva týdny před startem oslav je město nechalo uříznout a odvézt. Kdo má blízko ke konspiracím, dostal přímo klíč od bran fantazie.
Není divu, v Plzni je tohle téma citlivé. Jde o jediné velké město, které Američané v Československu směli osvobodit, a jak známo, muselo se o tom 40 let mlčet. Vůle postavit pomník, který by byl poděkováním za svobodu, dostala průchod brzy po válce. Už v roce 1946 proběhla veřejná soutěž a o rok později byl položen základní kámen. Jenže víc se nepovedlo. Peníze z veřejné sbírky poslali komunisté na pomoc Severní Koreji, tedy na boj s Američany. Základní kámen však údajně vydržel až do roku 1968, kdy jej odstranili, protože si tu lidé začali připomínat, jak to bylo doopravdy.
Dotáhnout ideu pomníku osvoboditelům do konce byla jedna z prvních jasných potřeb po roce 1989. Ale nové poměry neznamenaly, že to půjde lehce. Už v roce 1990 tu v obrovské porevoluční euforii poklepali nový základní kámen Václav Havel a americká velvyslankyně Shirley Temple Black. Základní kameny nám jdou, je to disciplína, kterou zvládáme s grácií. Dalších pět let ale trvalo, než pomník stál, a cesta k jeho podobě byla nesnadná.
Veřejnou soutěž vyhrál v roce 1993 sochař Vladimír Preclík. Jeho návrh však vzbudil vlnu nevole. Vlajka se zlomenou žerdí padající k zemi symbolizovala fakt, že dohoda mocností zastavila vítězný postup Američanů už kousek za Plzní. Jenže v Plzni jsme chtěli oslavu vítězství a výraz vděku. Po sporech a pod tlakem blížícího se 50. výročí osvobození vznikla dohoda na jiné podobě, jíž dominují dva pylony. Formálně jde o anonymní dílo, za nímž stojí plzeňští umělci. Vladimír Preclík jako odškodnění dostal zakázku na provedení pomníku v třetinové velikosti – socha dnes zdobí interiéry radnice.
Pomník vydržel dlouhých 21 let navzdory tomu, že se první puklina v žulovém bloku objevila už před jeho instalací. V Česku je prý potíž vytěžit tak velký kus kamene žádoucího vzhledu, protože za války se lámalo pomocí trhavin a skály jsou popraskané. Prasklin přibývalo, nejspíš vlivem počasí a i proto, že přes křižovatku, kde pylony stojí, drncají denně desítky tramvají. Poslední týdny strávily zabezpečené železným krunýřem a diamantový řetěz je oddělil od podstavce koncem dubna roku 2016. Podívat se na to přišly stovky lidí.
Nepřekvapí asi, že se obnova pomníku Díky, Ameriko! zkomplikovala. Nastaly potíže s kvalitou kamene, Plzeň musela nakonec žulu pořídit na jihu Francie. Možná jsou ale dva roky docela zázračný výsledek vzhledem k historickým peripetiím kolem pomníku. Ty jsou sice až úsměvné, shrnuty takhle na pár řádcích, ale podstata je vážná – Plzeň si cení pomoci Američanů a své výjimečnosti z konce války. Má mimořádně oblíbené oslavy osvobození s džípy, vojenskými kempy, muzikou a s veterány, kteří se přes místní půtky vždy přenášeli s nadhledem. Za tři týdny snad naleštěné žulové bloky zapadnou do podstavců. A dost si nás oddechne.