Nová ekonomická krize je tu
Ekonomové už od roku 2015 varují před novou hospodářskou krizí. Tedy před další vlnou té, která vypukla v roce 2008. Jenže je zase nikdo neposlouchá. A „nemocné“státy dál zběsile utrácejí.
Před deseti lety začala největší poválečná hospodářská krize. Natolik hluboká, že si vysloužila název Velká recese, pod kterým vstoupila do hospodářských dějin po boku meziválečné Velké deprese. Lidské myšlení neustále vyžaduje jasná časová ohraničení. Nebyli bychom spokojeni, pokud bychom neměli středověk vymezený 4. zářím 476 a 12. říjnem 1492. Chtěli bychom proto znát také přesné datum krize. Velkou depresi jsme si takto spojili s krachem na newyorské burze 24. října 1929.
Deset let od počátku Velké recese se zdá, že symbolickým dnem bude 15. září 2008, kdy padla investiční banka Lehman Brothers. Adeptem na historický mezník však může být i 16. březen, kdy banka JP Morgan souhlasila s koupí konkurenční banky Bear Stearns (mimochodem banky, která přežila Velkou hospodářskou krizi 30. let, aniž by propustila jediného zaměstnance) při ceně pouhé 2 dolary za akcii.
Obětní beránci
Velká recese zároveň vypálila ekonomům cejch neschopnosti. Ekonomie v očích veřejnosti naprosto selhala, ekonomové se stali obětními beránky na místě skutečných viníků, kteří byli příliš neviditelní, příliš rozptýlení nebo příliš mocní.
Nemilosrdné obvinění ekonomie a ekonomů bylo korunováno korunovanou hlavou Velké Británie, která se dva měsíce po pádu Lehmanů zeptala poněkud jízlivě: „Jak je možné, že něco tak velkého a hrozného, jako je tato ekonomická krize, nikdo neviděl?“
Velkou recesi ovšem ekonomové viděli, předvídali a varovali před ní. Pouze nenalezli nikoho, kdo by jim byl ochoten naslouchat. Už v roce 2005 varovali před hrozící nemovitostní bublinou, mnozí dokonce správně odhadli počátek recese.
Dnes je však situace přesně opačná. Spojené státy zažívají pravděpodobně nejdelší období nepřetržitého ekonomického růstu v novodobé historii. Česká ekonomika dokonce vykazuje všechny známky přehřívání: rychlý růst hrubého domácího produktu doprovází výrazný pokles nezaměstnanosti i tlak na růst mezd.
Ekonomové však přesto znovu – minimálně od roku 2015 – varují před novou krizí. Před novou vlnou stále neukončené Velké recese. Opět nenacházejí posluchače: krize prý není a nebude, ekonomové prý zbytečně straší a přivolávají vlka, který už nepřijde.
Krize však přijde. Ne proto, že po každém období růstu zákonitě přichází období zpomalení, nýbrž proto, že nemocné evropské ekonomiky nebyly léčeny, natož vyléčeny. Otázka nezní, zda krize přijde. Otázka zní, odkud přijde, jaké budou její příčiny a jak se na ni můžeme připravit.
Krize začínají v zemích a sektorech, kde je nikdo neočekává. Teprve zpětně se zdá „naprosto jasné“, že právě tam recese vzniknout „musela“, že právě daná ekonomika byla „od počátku slabá“. Teprve zpětně racionalizujeme a vytváříme (mnohdy umělé) logické řetězce příčinných souvislostí vedoucích od selhání konkrétních jedinců ke konkrétním krizovým událostem.
Adeptů na kolébku nové vlny Velké recese je několik. Kdo se chce držet starého úsloví „Když Amerika kýchne, má Evropa chřipku“, může hledat její kořeny opět na trhu amerických hypoték a nemovitostí. Prodeje domů na Manhattanu zažily v prvním čtvrtletí tohoto roku nejhlubší propad od konce krize – meziročně o celých 25 procent. Dalším potenciálním zdrojem mohou být americké studentské půjčky na školné nebo americký penzijní systém.
Je zřejmé, že menší recese by přišla vhod i oponentům prezidenta Donalda Trumpa. Pokles ekonomiky by mu byl bezpochyby kladen za vinu.
Zárodky krize však můžeme hledat i v Evropské unii. Trojským koněm dnes není (stále nevyřešené) Řecko, nýbrž Itálie, jejíž státní dluh tvoří neskutečných 132 procent hrubého domácího produktu. Zatímco o velmi špatné kondici italského bankovnictví se dobře ví, skutečný, ale zatím stále ignorovaný problém představují banky německé. Největší z nich Deutsche Bank vykazuje tři roky po sobě výraznou ztrátu.
Chorvatsko na scestí
Výsledek hospodaření za rok 2017 byl navíc o polovinu horší, než se předpokládalo – ztráta tvořila 735 milionů eur (zhruba 18,7 miliardy korun). Cena jejích akcií klesla z předkrizové úrovně 87 eur na pouhých jedenáct. Analytici ji dnes považují za nejrizikovější banku v Evropě, její úvěrové riziko je dokonce vyšší než u italských bank.
Velká evropská recese však v roce 2008 nevypukla v Řecku či Španělsku. Začala v malé islandské ekonomice. Možná bychom se proto měli při hledání krizové rozbušky rozhlédnout i v zemích, které nejsou na první pohled zřejmými podezřelými, leč skrývají jistý krizový potenciál. Takový stát dnes jednoznačně představuje nováček mezi unijními členy – Chorvatsko.
Tamní státní dluh tvoří 84 procent hrubého domácího produktu, navíc 70 procent soukromých dluhů je denominováno v zahraničních měnách. Obdobně jako v Maďarsku v letech 2008–2009 dnes chorvatskou ekonomiku ohrožuje vidina znehodnocení kuny.
Novou vlnu recese však může odstartovat i bankovní krize v Číně, další islamistický útok například v srdci Říma, pád světové diplomacie do studené války – zkrátka takřka cokoli.
Svým způsobem není podstatné, co bude spouštěčem krize. Bezprostřední příčina totiž krizi samotnou nevytvoří: císař byl nahý i předtím, než to dítě z Andersenovy pohádky řeklo nahlas. Teprve po jeho zvolání však nad nahotou majestátu přestali zavírat oči všichni ostatní.
Žádná zbrklá řešení
Krize nemusí přijít, krize už tady ve skutečnosti je. Velká recese neskončila, jen se momentálně chová jako spící sopka. Sílu erupce ovlivní oportunistická politika Evropské centrální banky, která drží záporné úrokové sazby již 47 měsíců v kuse a která se svou monetární politikou nesnaží nahého císaře obléci, ale jen vytváří kouřovou clonu, aby jeho nahotu před očima veřejnosti zastřela.
Krize není neočekávatelná. Můžeme a musíme se na ni připravit. Řešením není zběsilé škrtání výdajů na infrastrukturu ani předčasné utahování opasků domácností. Řešením však není ani zběsilé utrácení.
Rozumná vláda musí v době rychlého ekonomického růstu tvořit rezervy, nikoli bezhlavě slibovat pečené holuby pro každého. Rozumné domácnosti musí spořit, mají-li z čeho. Právě dnes však míra úspor českých domácností klesá a naopak zadluženost je historicky nejvyšší. Dluh českých domácností je téměř stejně vysoký jako státní dluh, od počátku krize se téměř zdvojnásobil.
Globální krize, jakkoli hluboké a dlouhé, nemusejí nutně zasáhnout všechny ekonomiky. První vlna Velké recese se vyhnula Polsku, Austrálii nebo Jižní Koreji. Nová vlna krize se může vyhnout i nám. Musíme jen přestat zavírat oči před nevyhnutelnou velkou vodou a začít včas odpouštět vodu z přehradních nádrží. Ještě pořád je čas.