Picasso byl dětinský, soudí jeho představitel Banderas V
Když Antonio Banderas jako malý s kamarády pobíhal okolo domu Pabla Picassa v rodné Malaze, mohl těžko tušit, že se z něj jednou stane hollywoodská hvězda. Už vůbec ale nemohl tušit, že si nejslavnějšího španělského malíře jednou zahraje.
novém seriálu Génius: Picasso z dílny National Geographic Antonio Banderas ztvárňuje starší verzi Picassa. Když mluví o svém oblíbeném malíři, gestikuluje jako správný Španěl. „Omluvte mě, Picasso ve mně ještě pořád žije. Teprve před pěti dny skončilo natáčení a já cítím, že jsem se ho ještě úplně nezbavil,“říká.
Kdo je to génius?
To je těžká otázka, na kterou jsme se snažili najít odpověď i se štábem. Mně osobně se Picasso před očima zjeví pokaždé, když řeknete slovo génius. Ale obecně je génius asi každý, jehož práce je inovativní, pozitivní a silná ve světovém měřítku. Měla by ovlivnit a možná i měnit životy.
Takže vsadit po Einsteinovi na Picassa bylo logické rozhodnutí?
Určitě! Otázkou, jak moc logické bylo vsadit na mě. Ano, narodili jsme se ve stejném městě, stali jsme se celosvětově známými, oba jsme byli dvakrát ženatí, ale rozhodně se mu nemůžu rovnat. Vždyť to byl největší umělec dvacátého století. To já rozhodně nejsem.
Picasso je váš teprve třetí televizní projekt. Vyhýbal jste se jim?
Když jsem přišel do Hollywoodu, byla televize takovou ošklivou sestrou filmu. Nikdo v ní nechtěl být. To se teď mění. Na seriálech pracují nejtalentovanější herci i režiséři.
Na rozdíl od plátna máte v seriálu více času svou postavu rozehrát. Bavilo vás to?
To mě přímo fascinovalo. Přijde mi, že ve filmu není tolik prostor zaměřit se na charaktery, musíte sledovat především děj. Tady se to dá lépe vyvážit.
Tím bylo asi jiné i natáčení.
Bylo, všechno odsýpalo rychle. Když se točí film, pořád se na něco čeká a já ten nevyužitý čas v karavanu nenávidím. Tady jsem byl jednu minutu v jedné dekádě a za pět minut zase jinde. Tu pestrost a rychlost jsem si zamiloval.
To jste musel mít kolem sebe pohotové maskéry a kostyméry.
Co se týče kostýmů, byl Picasso jednou z nejlepších zkušeností mé kariéry. Nikde jsem takovou péči nedostal. U člověka, jako je Picasso, navíc hraje oděv velmi důležitou roli.
Nejstěžejnější však v tomto případě asi zůstává maska.
Masku jsem si vyžádal už na zkoušky, protože jsem se s ní potřeboval sžít. Každé ráno jsem se stával nepopsaným plátnem, na kterém vytvořili Picassův obličej. Nos, tváře, paruka, to všechno může kdykoliv spadnout nebo přestat fungovat, a já si chtěl být jistý, že se nic takového nestane. Abych pak nevypadal jako některé z Picassových kubistických děl.
Co jste na sobě ještě musel změnit?
Naučil jsem se mluvit velmi hlubokým hlasem. On ten svůj nesnášel a podle přátel jej i dost často měnil. Co se týče gest, bylo to trochu složitější. Nedával téměř žádné rozhovory, takže jsem moc neměl z čeho studovat. Není to přesný Picasso, je to moje verze Picassa.
Vadí vám na něm něco? K ženám neměl úplně nejlepší vztah.
Jak se to vezme, musíme rozlišovat. On nikdy žádné ženě fyzicky neublížil, ale uměl být krutý, to je pravda. Často byl nevěrný, ale to kvůli tomu, že se nedokázal svých žen vzdát. Bez nich by netvořil. Nevznikla by slavná Guernica. Představujte si Picassa jako planetu s neskutečně silnou gravitací.
Platila jen na ženy, nebo i na muže?
Určitě i na muže, vždyť mezi jeho přátele patřil Marc Chagall nebo Henri Matisse, kteří si jeho práce moc cenili. Ideální vztahy to ale určitě nebyly. Často se hádali, rozcházeli. Picasso musel neustále s někým hrát přetahovanou. Svým způsobem nikdy nepřestal být dítětem.
Proč?
Stal se příliš brzy slavným, uznávaným a bohatým.
Jak se ta dětinskost projevovala?
Tak třeba když si uvědomil, že Jacqueline, kterou si vzal za ženu, není ta pravá. Něco maloval a zeptal se jí, zda jí to nepřipomíná Velázqueze. Ta netušila, o koho jde, a požádala Picassa o jeho katalog. Ten se v tu chvíli naprosto rozzuřil a pochopil, jakou udělal chybu. Žije s ženou, která netuší, kdo je Velázquez!
Trochu to vypadá, že diváci nedostanou moc příležitostí si ho oblíbit.
Myslím, že mu nakonec odpustí. On věděl, jaký je. Ptával se přátel, proč se musí chovat, jak se chová. Chtěl, aby mu ostatní řekli, jak se stát lepším mužem. Na to však mohl najít odpověď jen on sám.
Kdo mu nakonec zůstal?
Jeho holič, kterému se dlouhá léta svěřoval. A jeho obrazy, ty hlavně, na konci života jim říkal děti.