Gympl za odměnu
Po deseti letech výuky češtiny pro cizince se Štěpán Lacina stal učitelem na osmiletém gymnáziu. Splnil si tím dětský sen.
Doufal, že se jednoho dne stane básníkem nebo učitelem na gymnáziu. Štěpán Lacina vystudoval český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a svůj sen si nyní plní. Básně sice pořád ukládá spíš do šuplíku, ale do tajů učitelského povolání proniká stále hlouběji.
Vzpomenete si, kdy přišel první impulz, který vás ponoukl k učitelské profesi?
To bude už hodně dávno. Moje maminka ráda vypráví, jak jsem se jako malý kluk vytahoval tetě pokaždé, když jsme spolu šli kolem jaroměřského gymnázia, že tam budu jednoho dne nejen studovat, ale také učit. Takže už jako předškolákovi mi tohle povolání evidentně imponovalo.
Děti mívají nejrůznější představy o tom, co budou jednou dělat. Vám to ale překvapivě vydrželo až do dospělosti.
Neříkám, že jsem neměl sny o tom, že se stanu archeologem, lovcem medvědů nebo třeba policistou. Ale povolání učitele se tak nějak pořád drželo „na bedně“. Velký vliv na to měl určitě i fakt, že jsem měl ohromné štěstí na pedagogy. Už v první třídě jsem měl fenomenálního učitele, který v podstatě obětoval veškerý svůj život dětem ve škole a pak šel učit děti s postižením. Vzpomínám si, že nebyl vůbec přísný, dokonce jsme mu mohli říkat „říďo“, ale uměl si zjednat pořádek. Dost možná je to i tím, že se s gymnáziem v Jaroměři pojí jméno Jaroslava Žáka. Film Študáci a kantoři byl tehdy o deset let mladší než dnes a my jsme ho naprosto hltali.
Ke vzdělání jste si vybral trnitou cestu filozofické fakulty. Proč jste nešel studovat rovnou pedagogiku?
Pocházím z poměrně konzervativních poměrů, z malého města, a tam kdysi platilo, že učitel češtiny na gymnáziu by měl mít vystudovanou filozofickou fakultu. Je to sice zkostnatělá představa, ale já ji měl tak nějak pod kůží.
Nezapochyboval jste někdy nad tímhle rozhodnutím?
Pravda je, že jsem si tu cestu asi mohl trochu ulehčit, zvlášť když si nyní ještě v rámci dalších studií doplňuji potřebné pedagogické dokumenty. Ale rozhodně ničeho nelituji. Myslím, že čím víc vědomostí do sebe člověk vstřebá, tím šířeji se mu otevřou jeho další obzory.
Proč jste si zamiloval zrovna češtinu? Neřekla bych, že tenhle předmět patří k nejpopulárnějším.
Proč? Kvůli jazyku jsou přece lidé schopni se i povraždit! Třeba na Ukrajině... Už na gymnáziu mě bavila literatura, kultura a historie, na čemž měla velkou zásluhu i moje češtinářka, ale v hloubi srdce jsem asi toužil stát se básníkem a odjet kázat volnou lásku do Afriky. Jenže býti básníkem je sice moc krásné, ale ještě nikdo se tím nikdy moc neuživil. Takže jsem se nakonec stal učitelem.
Což je, zvlášť u nás v Česku, vysloveně cesta k bohatství.
No, zlaté valouny se mi zrovna neválejí pod nohama. Pravda je, že aby učitel uživil svou rodinu, musí se pořádně otáčet. Na Gymnáziu Evolution mám nyní necelý úvazek, zároveň už desátým rokem vyučuji češtinu pro cizince v nejrůznějších programech a pak ještě soukromě doučuji. Některé dny bych rád přifoukl alespoň na dvojnásobek.
Jaký je rozdíl mezi výukou českých studentů a cizinců?
Ten největší bývá především v jejich motivaci. Zatímco čeští studenti se češtině jakožto maturitnímu předmětu nevyhnou a musí se s ní nějak popasovat, zahraniční studenti obvykle umějí dohlédnout její praktické využití. Čím lépe se jazyk naučí, tím lépe se jim tu bude žít. A pak je samozřejmě také rozdíl v samotném způsobu výuky.
Kteří cizinci jsou z hlediska výuky nejproblematičtější?
Nechci zabíhat do jednotlivých národností, ale asi bych to zobecnil na ty, kteří neznají žádný zprostředkovací jazyk. Tedy hůř se učí ti, se kterými se nedomluvíte anglicky, německy, francouzsky nebo třeba rusky. Existuje koncepce, kdy ten zprostředkovací jazyk nepotřebujete, ale vzhledem k povaze kurzů ji příliš nevyužívám. A absolutně nejhorší studenti jsou ti, kteří se stydí přiznat, že něčemu nerozumějí.
Jak jste se vůbec k téhle práci dostal?
Za to může moje bývalá přítelkyně, respektive její sestřenice, která učila cizí jazyk v jazykové škole. Od ní jsem se dozvěděl, že tam momentálně shánějí bohemisty, a jelikož jsem zrovna hledal nějakou brigádu, tak jsem tam jednoho letního dne zavolal. Vzhledem k tomu, že zrovna nabírali a byli vděční asi úplně
za kohokoliv, tak jsem se k výuce češtiny dostal ještě jako úplný bohemistický potěr.
Specializujete se na nějaké konkrétní národnosti?
V jedné jazykovce pracuji výhradně se studenty z bývalého Sovětského svazu, v jiné, se kterou spolupracuji externě, vyučuji studenty ze Sýrie, což je velice zajímavá zkušenost. Jsou to většinou alavité, tedy velmi vzdělaní studenti z dobrých rodin, a tak umějí většinou perfektně anglicky. Již třetím rokem vyučuji také na Letní škole slovanských studií, kterou navštěvují studenti z celého světa. Od Američanů přes Japonce, Korejce, Číňany až po studenty ze sousedních zemí či celé Evropy. Měl jsem už dokonce studenta z Mongolska, Egypta nebo Kolumbie.
Proč jste si k tomu všemu přibral ještě výuku na gymnáziu?
Tím si plním svůj dávný sen. Pracovat na osmiletém gymnáziu je za odměnu. Máte šanci každého studenta poznat osobně, vidíte, jak se vyvíjí, můžete se vzájemně inspirovat... Práce s cizinci je moc krásná, ale začal jsem na sobě pozorovat drobné příznaky vyhoření. Takže když manželka odcházela na mateřskou a uvolnilo se místo na gymnáziu, neváhal jsem a přihlásil jsem se do konkurzu. Moc rád bych v budoucnu zůstal na gymnáziu a začal vyučovat kromě češtiny ještě dějepis.
Je těžké vydobýt si u studentů autoritu?
Jsem přesvědčený o tom, že dobrý kantor si žádnou autoritu vydobývat nemusí, prostě ji má. Studenti jsou dokonalým odrazem jeho schopností. Na hodině češtiny můžete samozřejmě uspat čtyřicet hadů, odkroutit si pár cvičeníček a přelouskat osnovy, ale můžete na to jít i zábavnější formou. Já se snažím tuhle konzervativní metodu ozvláštnit.
Daří se vám to?
Na to byste se asi musela zeptat mých studentů. Rozhodně z hodin ale neodcházím frustrován nebo zničen. Baví mě to a doufám, že studenti to ze mě cítí.
Cítíte, že by se v současném českém školství mělo něco výrazně změnit?
Myslím si, že by se učitel neměl tolik přehlcovat. Ohraným argumentem většiny lidí je, že učitel má spoustu volného času, nekonečné prázdniny nebo se pět let snaží, a pak už jen jede z příprav. To ale samozřejmě není pravda. Všechny vědy se dynamicky mění. A pokud učitel chce být dobrý, musí respektovat nejen proměny ve svém oboru, ale navíc musí odezírat náladu z každé konkrétní třídy. Nelze aplikovat jeden mustr na všechny. Nejvýrazněji na sobě tedy asi cítím ten časový pres. Pokud chci uživit svou rodinu, musím pracovat minimálně na jeden a půl úvazku, jinak to bohužel nejde. Ale člověk není stroj, musí mít čas na regeneraci a načerpání inspirace.