Kytara místo PlayStationu
Na hřišti válí, ale umí to i s kytarou. Zdeněk Folprecht a Matěj Pulkrab baví Liberec.
Když přiložíte ucho na dveře fotbalové kabiny, můžete zaslechnout leccos. Někdy křik, jindy smích, vtípky, hlasitou hudbu z rádia. Ale brnkání na kytaru? Možná dřív, za starých časů, řeknete si. V době, kdy mezi fotbalisty frčí rap nebo r'n'b, byste tu asi nástroj, který patří spíš k táboráku, nečekali.
Jenže v Liberci, třetím týmu ligy, kytara do kabiny patří. K tanci a poslechu spoluhráčům hrají Zdeněk Folprecht a Matěj Pulkrab – a pohodový rytmus se na jaře daří přenášet i na hřiště. Liberec je třetí a Pulkrab za pět zápasů stihl sedm gólů.
„Asi bychom hráli, i kdyby se nám nedařilo – o to víc se člověk potřebuje odreagovat,“líčí Folprecht. „A tady v Liberci je v kabině pohoda vlastně pořád. Kytara je oblíbená a kluci si od nás písničky žádají.“
Tak povězte: kdo z vás je lepší kytarista?
Folprecht: Nechci znít namyšleně, ale asi já. Začal jsem před sedmi roky, on hraje dva. Byl bych ostuda, kdybych nebyl o trochu lepší.
Pulkrab: Já dostal kytaru někdy v patnácti, to byl takový boom kolem Tomáše Kluse. Nešlo mi to, vykašlal jsem se na to. Pak se na ni čtyři roky prášilo, asi do devatenácti.
A potom?
Pulkrab: Když jsem šel do Liberce poprvé a někam se šlo, Folpi vždycky vytáhl kytaru a hrál. Mě muzika baví, kytaru jsem měl doma, tak jsem si ji přivezl a začal to zkoušet.
Sám?
Pulkrab: Úplně. Jen jsem se ptal na tipy, na koho se kouknout, od koho něco odkoukat. Vlastně jsem se všechno naučil přes YouTube.
Folprecht: Já taky. Nikdy jsem neměl žádnou hodinu s učitelem. A teď hrajete spoluhráčům každý den. Člověk by nečekal, že v dnešní době bude mít kytara ve fotbalové kabině úspěch. Folprecht: Je fakt, že lidi se často diví. Nejsou zvyklí, že by fotbalisti hráli na kytaru. Většina z nich ale ocení, že se vedle sportovní kariéry dokážete naučit i něco jiného.
Pulkrab: Já už vozím kytaru pořád v autě. Když zajdu za kamarády, hned jim můžu začít brnkat.
Co jste uměli zahrát jako první?
Folprecht: Je hezké, když někdo dokáže zahrát Nirvanu, ale začínáte samozřejmě s country: Montgomery, Stánky a podobně.
Pulkrab: A ono to trochu trvá i teď: můžete zahrát skvělý riff, ale větší úspěch bude mít u spoluhráčů Michal Tučný.
Folprecht: Složitější věci si můžete zabrnkat doma. Ale když dáte v hospodě Kdyby tady byla taková panenka, tak je úspěch zaručený.
Skládáte sami?
Pulkrab: Já občas mám takovou náladu, že hraju dokola akordy, přítelkyně mi něco říká a já jí písničkou odpovídám. Občas už z toho má asi trochu nervy.
Folprecht: Já měl asi před pěti lety dvě písničky, které měly melodii, refrén... Ale hrál jsem je jen mámě, té se líbí všechno. Pak mi zůstaly v šuplíku, možná už ani tam nejsou.
Takže kapelu jste nechtěli?
Folprecht: Možná někdy po kariéře. Vím, že nějaká kapela objíždí fesťáky a jmenují se Zpívající právníci. My bychom potřebovali sehnat bubeníka, pak by to šlo.
Petr Čech hraje na bicí slušně...
Folprecht: Taky jsme to u vedení nadhodili, že by se nám hodil... Ale zatím to nevyšlo.
Nelákalo vás někdy zkusit štěstí v talentové soutěži?
Folprecht: Napadlo mě to, ale jen teoreticky. Kdybych nehrál vrcholově fotbal, možná bych to zkusil. Jak začala nová SuperStar, koukáme s přítelkyní a vždycky říkám: „To jsem lepší než tenhle, ne?“A ona: „No, to nejsi!“Ale je jasné, že s fotbalem by to nešlo dohromady.
Pulkrab: Mě by to nelákalo. Možná dřív, ale teď už mám radši underground. Nelíbí se mi komerce, čančání, dělání hvězd.
Folprecht: Proto Pulky odmítá hrát Kryštofy. Po čem je mezi spoluhráči největší poptávka? Pulkrab: Svařák? Folprecht: Jo, ten je hodně úspěšný. Pak Slavíci z Madridu, to se dobře zpívá. Prostě písničky, co mají tři akordy a řve se u nich. Pulkrab: A anglicky dáváme Red Hot Chili Peppers. Folprecht: Otherside, ta je žádaná.
Troufli byste si zahrát s kapelou? Jako Tomáš Rosický s Třemi sestrami?
Pulkrab: Musel bych si být hodně jistý. Nechtěl bych tam být za šumaře. Nějaké písničky mám dobře naučené, jen je otázka, jestli by si mě ty kapely vytáhly... Ale asi nejradši bych si zahrál se Závišem.
Folprecht: To bys byl možná lepší než on. (smích)
Pulkrab: Kdyby to ke konci přehnal, třeba bych ho zastoupil.
Pomáhá vám hudba k odreagování
od fotbalu? Vypnete, zapomenete na stres?
Pulkrab: Jasně. Navíc přítelkyně miluje, když hraju. Sedneme si, kouká na mě, je to krásné a člověk nemusí myslet na nic jiného.
Folprecht: Podle mě je kytara ideální hobby k vrcholovému sportu. Pro mě je to lepší než přijít domů a hrát na PlayStationu. Radši si zabrnkám než čumět do obrazovky.
Pulkrab: Pro mě je to i nový obzor. A něco, v čem se člověk může pořád zlepšovat.
K tomu je potřeba investovat do vybavení, že?
Folprecht: Já jsem se učil na kytaru, kterou si táta kupoval, když šel na vojnu – to jsem ještě ani nebyl na světě. Až když mě to chytlo, koupil jsem si pěknou novou.
Pulkrab: Já jsem první dostal od Ježíška... Na tu jsem hrál asi půl roku, nad ní jsem se rozčiloval a měl první záchvaty vzteku. Až když jsem zahrál první písničku, chytlo mě to víc a koupil jsem si kvalitnější. Stála nějaké peníze, ale vydrží.
Folprecht: A pořád je to levnější hobby než třeba jachting.
Naštve vás víc, když vám něco nejde na kytaru, nebo když něco pokazíte na hřišti?
Pulkrab: Na hřišti jsem ještě celkem kliďas. Fotbal je týmový sport, takže když vás něco vykolejí, odnesou to i ostatní. Ale když jsem hrál tenis, třískal jsem raketou a třepal se, jak jsem byl nervní. U kytary je to podobné – křeče do prstů, nejde to... Až když to po třech čtyřech měsících poprvé zaznělo, byl to krásný pocit. Viděl jsem, že se zlepšuju. Folprecht: Já jsem pohodář, ale je fakt, že zrovna tenis prožívám mnohem víc než fotbal. Přitom hraju třeba jen o večeři s kamarádem.
Pulkrab: Přesně! Já si taky o sobě nemyslím, že jsem nervák, teď už většinu věcí neřeším, jsem klidnější. Ale dvě věci mě vytočí pořád: tenis a PlayStation. Ten už radši nehraju, to bych asi dostal infarkt.
Díky tomu, že jste se zklidnil, teď dáváte gól za gólem? Pulkrab: Poslední dva roky jsem měl hodně hektické. Ale člověk se zklidní, přestane si některé věci brát. Asi je to věkem. Folprecht: No to jo, vždyť už ti je dvacet!
Pulkrab: Už neřeším blbosti. Člověk zažije některé situace několikrát, napoprvé ho rozhodí, pak už ne. Místo abych se nervoval, řeknu si: Co změním, když se naštvu? Radši si jdu zahrát na kytaru. Možná, že kdyby na ni hrálo víc lidí, bude klid.