Havel by pro změnu poměrů udělal všechno
Nadace Charty 77 nebyla žádný úřad sociálního zabezpečení, říká František Janouch.
Je jedním z mála Čechů, který se velmi dobře zná s americkým multimiliardářem Georgem Sorosem. Filantrop maďarského původu byl léta jedním z hlavních sponzorů Nadace Charty 77, kterou jaderný fyzik František Janouch založil ve Švédsku, aby mohl finančně pomáhat disidentům pronásledovaným komunistickým režimem v Československu. Janouchovou hlavní spojkou tehdy bývala hlava opozice a pozdější prezident Václav Havel. Ve svém bytě ve švédském Täby – předměstí Stockholmu, kde žije – Janouch vzpomínal nejen na Sorose a Havla, ale i na další známé postavy disentu.
Pro financování Charty 77 byl nesmírně důležitý George Soros. Dnes je v řadě zemí – včetně rodného Maďarska či Izraele – považován za personu non grata. I jinde jeho jméno budí kontroverze, naposledy se stalo součástí politického boje na Slovensku. Jak jste se spolu vůbec seznámili?
U Sacharova (Andrej Dmitrijevič Sacharov – sovětský fyzik, disident a obránce lidských práv, nositel Nobelovy ceny za mír – pozn. red.). V roce 1981 jsem byl v New Yorku na recepci u příležitosti oslavy jeho šedesátin. Jakási Svetlana Kostic, Jugoslávka, jež byla v nadaci Open Society Fund, mi řekla: Pojď, seznámím tě s někým zajímavým. No a přivedla mě k Sorosovi. S tím jsme si padli do oka. Říkal, že se chce jet ještě někam podívat, ať jedu s ním. Naložil mě do taxíku a jeli jsme do tří multimiliardářských bytů v New Yorku, kde byly další party. Když jsme končili, zeptal se mě, kde bydlím. Řekl jsem mu adresu hotelu, on mě odvezl a pozval mě na večírek, který dělal na druhý den. S tím, že ho moje činnost zajímá. Přišel jsem tedy, byla tam newyorská smetánka. A Soros mi říká: Pojď, půjdeme si sednout a trochu se pobavíme. Že prý koukal na činnost Nadace Charty 77, zajímá ho to a rád by ji podpořil. Pak se na mě podíval a řekl: Kolik chceš?
Jak jste reagoval?
Vyvalil jsem oči a řekl: No, pro začátek deset tisíc dolarů, to by nám hodně pomohlo. On vytáhl z kapsy šek, vypsal ho na deset tisíc dolarů a já ho poslal do naší hamburské banky. Byl řádně zaúčtován. Od té doby jsem měl otevřené dveře. Když jsem pak dvakrát přijel do New Yorku, bydlel jsem přímo u něho. Což jsem se později dozvěděl, že byla veliká pocta, protože to běžně nedělá. Měl takový dvojpatrový byt s výhledem na Central Park.
Jak to pokračovalo?
Od té doby jsme byli v kontaktu. Havel, který v té době byl jedním z vedoucích činitelů opozice, o těchto stycích věděl. V Praze pak někteří lidé začali říkat, že nadace je taková a taková. Myslím, že to byl Václav Benda, kdo měl námitky proti Sorosovi i proti nadaci. Ale naše vztahy se Sorosem zůstaly korektní i poté, co se naše cesty po roce 1989 rozešly. Ještě když Soros dostával před pár lety nějakou cenu v Praze, tak jsme se pozdravili a srdečně bavili.
Bavili jste se spolu na začátku 80. let minulého století, co ho nejen na Chartě 77 zajímalo, proč to celé dělal?
Ano. On založil Open Society Fund a říkal mi, že chce pootvírat uzavřené východoevropské společnosti. S tím, že mu velmi pomáhám v Československu. Dokumentaci k tomu ale moc nemám, všechno se odehrávalo hlavně telefonicky. Po revoluci v roce 1989 jsem ho uváděl k prezidentovi Václavu Havlovi a premiérovi Mariánu Čalfovi, za což mi byl vděčný. Chtěl v Praze založit Středoevropskou univerzitu, ale překazil to Václav Klaus. Tehdy jsem byl strašně naštvaný, dokonce jsem se o tom s Klausem pohádal. Říkal jsem mu: Víte, co by to bylo, že by tu byla taková instituce? Soros to byl ochoten financovat stovkami milionů dolarů. Klaus to ale vytrvale odmítal. Pak jsem pochopil, že je takový ješitný.
Václav Klaus měl v té době zjevně pocit, že je George Soros spojencem jeho tuzemských politických oponentů v čele s Václavem Havlem. Tím se dá asi jeho odmítavý postoj vysvětlit, ne?
Jistě. Soros nebyl ani tak spojencem jako spíš mecenášem, podporovatelem. Protože tam nebylo mezi Sorosem a Havlem hlubší spojenectví. Když čtete naše dopisy, tak byl Havel rád, že nás Soros takto podporuje.
Zajímalo George Sorose, komu a na co jeho peníze šly? A měl třeba nějaké požadavky, komu konkrétnímu byste měli přispět či na co?
Co se týče vyúčtování, tak jistě. Měli jsme anglicky dělané vyúčtování schválené švédským revizorem. Soros se sice o dění v Československu zajímal, ale komu a proč konkrétně nadace přispěje, to nechával plně na mně.
Ve vašich dopisech s Václavem Havlem je Soros označován za „Pana S“. S Havlem se ale přece Soros v únoru 1990 v Praze také sešel, schůzku jste zprostředkovával vy. Jak se to tehdy seběhlo?
Soros měl tehdy dvě hodiny před odletem z Československa, s Havlem se skutečně sešel. Podrobnosti už si ovšem moc nevybavuji, nicméně vím, že se mi o tom Havel stručně zmínil v jednom z dopisů. Pro Sorose byl Havel zajímavý jako vedoucí postava českého opozičního hnutí. Havel prý byl v džínách a kostkované košili, prý říkal, že se hned po jejich setkání musí jít převléknout, že bude přijímat italského ministra zahraničí. Mimochodem, Soros litoval, že tehdy nikdo neměl fotoaparát, aby to mohl dokumentovat.
Jak vnímáte, že je v řadě zemí, kde byly i pomocí jeho peněz svrženy totalitní režimy, Soros vnímán jako nepřítel svobody a demokracie?
To je paradoxní situace. Víte, v politice jsou často iracionální věci. Nějaké politické sympatie či antipatie se kolikrát promění v celé politické hnutí nebo kroky. Mě po revoluci začali před Sorosem pomlouvat, takže tam došlo k nějakému ochlazení. Jednou jsem o tom se Sorosem ještě mluvil a on říkal: S tím musíš počítat, lidé jsou závistiví. Ale my jsme svoji roli splnili a ty můžeš být spokojený s tím, co jsi udělal. Mně jsi pomohl. Já mu na to povídám: A ty jsi pomohl nám, našemu hnutí. Pak už jsme se viděli jen jednou dvakrát a naše styky přestaly.
Chartista a další emigrant do Švédska Jiří Pallas v jednom ze svých blogů před pěti lety naznačoval, že jste se se Sorosem po revoluci zřejmě nerozešli v dobrém. Jak to tehdy bylo?
No, pomlouvali mě u něj nějací lidé. Intrikovala proti mně třeba manželka tehdejšího amerického velvyslance v Praze Wendy Luersová. Zřejmě se snažila přiživit na proslulosti a slávě, které jsem v Československu po roce 1989 měl. Ale to bylo až někdy okolo roku 1991, to už jsme se Sorosem neměli žádné finanční kontakty. Protože on si založil Open Society Fund v České republice. Já se ho snažil podpořit u Havla, Čalfy i Klause, otevírat mu dveře. Cítil jsem tu povinnost, protože on svými penězi velmi pomohl. Poskytoval pravidelně možná čtvrtinu, možná třetinu rozpočtu Nadaci Charty 77 v období komunismu. Kromě toho, když jsem mu řekl, že třeba chceme udělat počítačový projekt, řekl, ať mu píšu, co potřebujeme, že to bude celé financovat. Kromě Nadace Charty 77 Soros financoval třeba i program zvaní významných sovětských vědců do Švédska, který jsem vymyslel.
Pojďme k začátkům samotné Nadace Charty 77. Co vás vůbec ke sbírání peněz pro československé disidenty a exulanty vedlo?
Když začalo zatýkání po okupaci 1968, vzpomněl jsem si, jak za války po zatčení otce gestapem lidé pomáhali nám. Takže jsem začal od hmotně zajištěnějších lidí sbírat peníze pro Kynclovy (Karel Kyncl byl zpravodaj Českého rozhlasu a později České televize. Kvůli kritice okupace z roku 1968 vyloučen z KSČ, perzekvován, vězněn, po podpisu Charty 77 v roce 1983 emigroval do Londýna – pozn. red.) a pár dalších. Hlavně pro Hübla, který byl odsouzen do vězení (Milan Hübl – bývalý rektor Vysoké školy politické a přítel Gustava Husáka, jenž byl při čistkách po roce 1969 vyloučen z KSČ, odsouzen a později podepsal Chartu 77 – pozn. red.). S tím jsem přijel a pokračoval v tom i v Dánsku a později ve Švédsku. Po uveřejnění Charty 77, kdy byla větší zatýkání a perzekuce lidí u nás, vytvořil jsem něco jako spolek pro jejich podporu, z čehož pak vznikla Nadace Charty 77. Kupodivu švédská společnost pro to měla velký smysl, takže nebylo těžké získávat velké částky od odborů, spisovatelů, Amnesty International, z Norska. Měli jsme velké sympatie. Všechny získané finanční prostředky jsme posílali přes tuzexového agenta pana Svena Perssona.
Koncem roku 1977 chtěli Švédové ve Stockholmu Chartě 77 udělit cenu Monismanien. Přebíral jste ji a pro uložení 15 tisíc švédských korun, které byly s cenou spojeny, jste zřídil účet nazvaný Charta 77. Jak Švédové na Chartu 77 vůbec přišli?
My jsme dělali velkou propagandu. Cena Monismanien přišla. Jelikož jsem byl pro ně v tomto ohledu nejznámějším Čechem, tak mě kontaktovali, zda by to Chartě 77 neuškodilo. Začal jsem to ověřovat a to byly naše první kontakty s Václavem Havlem.
Předtím jste se spolu nikdy neviděli?
Jednou jsme se snad sešli na nějakém představení – to si ovšem vzpomínal Havel. Bylo to při premiéře nějaké jeho hry Na zábradlí v roce 1969, možná 1970. Ale až po našem telefonátu ohledně ceny Monismanien jsme si začali hodně volat a dopisovat, korespondenci jsme po roce 1989 uveřejnili v knize. Tehdy jsem mu poprvé zavolal já. Řekl mi: Asi by bylo nejrozumnější to převzít, abyste to převzal vy, pane profesore – tehdy jsme si vykali. Havel věděl, že jsem posílal peníze Hüblovi a dalším. Ačkoli jsme to vždy posílali jménem nějaké organizace, nikdy u toho nebylo napsáno: Janouch. Začaly přibývat další ceny, zapojil se George Soros a jeho Open Society Fund, takže se seznamy podporovaných blížily ke stovce. Část peněz chodilo přes fiktivní příjemce, kteří je odevzdávali do Centrálního fondíku, jak ho Havel nazýval.
Z vaší korespondence s Havlem vyplývá, že vaše dohadování bylo často až pitoreskní. On třeba často lobboval za své přátele či přátele svých přátel a vy jste mu na to často odpovídal, že to nejde, protože by to bylo v rozporu se stanovami a předmětem činnosti nadace. Havel se však často nechtěl vzdát, a až když pochopil, že přes to nejede vlak, napsal, že to máte nechat být, že to není důležité. Jak to probíhalo v telefonátech?
S Havlem jsme se telefonickou a písemnou formou velmi spřátelili, takže jsme vždy našli nějaký konsenzus a domluvili se. Žádné vážnější konflikty nikdy nevznikly.
K těm úsměvnějším historkám patřilo, když po vás třeba Havel chtěl, zda byste neoslovil tehdejší populární skupinu ABBA, aby část svých výdělků posílala chartistům. Odepsal jste mu, ať je zkusí oslovit sám, a on pak tuto myšlenku zavrhl. Nebo po vás chtěl „magnetofonky“, jak to nazýval, aby mohl nahrávat dialogy lidí v hospodách…
Magnetofonky byly především pro Jazzovou sekci, aby mohly nahrávat a rozmnožovat nahrávky. Technika k tomu byla potřebná. Takže jsme přes Tuzex začali oficiálně dodávat barevné televize, videorekordéry či zmíněné magnetofonky. Anička Marvanová, která jeden z těch barevných televizorů dostala a přátelé jí to nainstalovali tak, aby mohla chytat zahraniční vysílání, si mi v dopisu stěžovala, že bude muset žádat o příspěvek na zakoupení nového koberce. Chodí sem tolik lidí, že mi můj starý koberec prošoupali, napsala tehdy (rozesměje se). Tak jsme jí poslali tisíc tuzexových bonů, což tehdy bylo asi pět tisíc korun.
Vzpomněl jsem si, jak za války po zatčení otce gestapem lidé pomáhali nám.
Přesto se v disentu najdou i lidé, kteří vás dodnes kritizují. Například Jiří Pallas, jenž po podpisu Charty 77 emigroval do Švédska a pod značkou Šafrán 78 vydával desky zakázaných českých a polských autorů. Kromě jiného i slavný záznam Audience s Pavlem Landovským a Václavem Havlem…
Jiří Pallas byl jediný z emigrantů, který si myslel, že ho tady budeme platit. On sice dostával nějakou podporu na byt a živobytí od švédského státu, ale on si myslel, že by měl dostávat také něco od Nadace Charty 77. No a já jsem mu řekl, že to nejde. Že emigrantům vyplácíme jednorázovou podporu – říkali jsme tomu příspěvek k překonání emigračního šoku, bylo to asi 1 000 dolarů – a pak dost. Že se o sebe musí postarat. To bylo i pár lidí, kteří odjeli do Anglie a do Německa, jména už si nepamatuji. Mysleli si, že je budeme podporovat stejně jako v Československu. To někdy vyvolalo třenice.
Když chudý emigrant vidí miliony, tak si myslí, že něco může ukápnout.
Jiří Pallas dokonce ve svém blogu v roce 2012 naznačil, že vás na ustavující schůzi Fondu na podporu Charty 77 navrhl na předsedu, ačkoli jste tam nebyl, a později se ve vás zklamal. Prý jste „přejmenoval Výbor na Nadaci a tu skuteční zakladatelé a další členové (například Jaroslav Hutka) po neshodách s Janouchem opustili“a po roce 1989 jste údajně s Georgem Sorosem odmítli do výboru nadace vpustit zástupce jmenované mluvčími Charty 77…
To je absolutní nesmysl. Pallas prostě hned po revoluci do nadace přišel s tím, že ji přebírá, abychom mu dali klíče. Já mu řekl: Promiňte, pane Pallasi, ale toto je švédská nadace se švédským účetnictvím a kontrolou daňových úřadů. Vyhodil jsem ho a od té doby o mě roztrušuje různé nesmysly. S mluvčími Charty 77 jsme vždy měli korektní a vesměs přátelské vztahy. Myslím, že u Pallase hrála roli jistá zhrzenost. On chtěl peníze na svůj podnik Šafrán 78. Skutečně jsme mu na první asi tři desky dali a pak jsme řekli dost. Podobný konflikt byl trošku i s Hutkou, který si také myslel, že ho bude nadace podporovat. Ale to byly maximálně tři čtyři případy.
Přímo Václavu Havlovi jste dopisem odmítl podporovat hudebníka Pavla Zajíčka ze skupiny DG 307, který byl v roce 1976 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za výtržnictví a v roce 1980 emigroval do Švédska a posléze do Spojených států, kde se věnoval hlavně výtvarnému umění. Proč vlastně?
Přirozeně, že když někde chudý emigrant vidí miliony, tak si myslí, že něco může ukápnout. Já byl ale v těchto věcech hrozně striktní a hrozně opatrný. Někdy to vedlo ke konfliktu, to je fakt. Ale ze strany své i nadace jsem dělal vše pro to, aby to bylo co nejčistší, co nejprůhlednější a nejefektivnější. V kontaktu jsem byl s celou řadou lidí. Kromě Havla třeba s Františkem Krieglem, s Jiřím Hájkem, s Jiřím Dienstbierem, s nímž jsme si často telefonovali, i s celou řadou dalších lidí. Takže jsem měl mnohem širší informace o situaci v československém disentu i v emigraci.
Pokračování na protější straně