Je zdravé občas telefon vypnout a nechat ho doma

Nedokážeme být dlouho sami, potřebujeme kontakt a telefon nám ho umí zprostředkovat, říká žena, která se věnuje i fenoménu závislosti na sociálních sítích.

Kmarketingu se dostala netradičně. Ještě coby učitelka angličtiny si totiž řekla, že se provdá za „ajťáka“. Poprosila bratra, který v té době v oboru působil, aby ji vzal na konferenci, kde bylo takových kluků asi sto padesát. Pavlína Louženská však nakonec před lety z akce neodjela s budoucím manželem, nýbrž s myšlenkou, že změní práci.

„Nastoupila jsem na neplacenou stáž do PR agentury. A protože jsem tam byla jediný člověk, který v té době slyšel slova jako hashtag a Twitter, stala jsem se rázem expertem na digitální média. Měla jsem štěstí, ale nebála se zeptat,“říká žena, která se kromě marketingu věnuje i fenoménu závislosti na sociálních sítích.

Kolik účtů na sociálních sítích máte?

Desítky. Facebook, Twitter, LinkedIn, Spotify, YouTube, Messenger, Pinterest… Každý z jiného důvodu, každá ze sítí má pro mě svoji funkci.

Jste na nich závislá?

Asi ano.

O současné generaci, podobně jako o jiných v minulosti, se říká, že je ztracená. Ta dnešní navíc žije v iluzi sociálních sítí. Proč prcháme na Instagram dívat se na fotky s filtry Dary Rolins, která je perfektní za všech okolností, a pak máme depresi, že my to nedokážeme?

Říká se, že jsme vyrůstali s tím, že nám rodiče říkali, že můžeme být čímkoli, až vyrosteme. Generace neomezených možností. Ale současně to přináší neomezené množství voleb. A je hrozně těžké se rozhodnout, protože když se rozhodnete pro jedno, unikne vám druhá věc. Sociální sítě jsou jedna z možností, které vám dovolí prokrastinovat, i když máte pocit, že se tam něco děje. Vždy tam objevíte něco nového, něco, co vás bude bavit. Jsou vytvořené tak, abyste tam vždy potkávala extrémy, protože přitahují nejvíc „lajků“. Dostáváte tím do hlavy další dávku, která vás zastaví, vzruší. A je tam ta Dara, která má super zadek. Když se pak vrátíte do reality, vypadá hrozně šedě, protože Instagram nemá s realitou nic společného, vytahuje jenom extrémy.

Věříte v nastupující generaci mladých?

Jsem velmi optimistická, co se týče generace Z, která přichází po nás. Myslím, že ti lidé to mají v hlavě neskutečně srovnané, jsou angažovaní, vědí, že každou informaci mají na dotyk prstu, dokážou s věcmi hýbat a využít je k dobru. Vidím zítřky extrémně optimisticky.

Sociální sítě vytvářejí iluze a my dospělí v dětech reklamou ještě podporujeme pocit, že nejsou tak skvělé, jak by možná mohly být. Nebo jde o příliš jednoduchou zkratku?

Sociální sítě pouze zvýraznily něco, co už tu dávno existovalo. A my to dětem děláme sami. Stojíte někde se svým dítětem a říkáte, já jsem zase přibrala a pak se nedivme, že našim dcerám přijde, že na Instagramu jsou všichni hezcí, když ani vy nenacházíte sebevědomí tomu čelit v reálném světě. Bylo by hrozně jednoduché říct, že za anorexii našich dcer může sociální síť, můžeme za ni totiž ve stejné míře i my sami.

Je tedy klišé tvrdit, že za vše můžou sociální sítě, mobily, počítačové hry?

Jako teenager jste se nejspíš cítila hrozně osamělá, nikdo vám nerozuměl, nikdo nesdílel vaše traumata. Dnes ale můžou jít děti na sociální sítě a najít jiné lidi, kteří to prožívají, a necítit se sami. To mi přijde skvělé, vytvoříte si přátelství a cítíte se silnější. Stejně tak mi přijdou skvělé iniciativy typu #zanormálníholky, které se snaží vytahovat fakt, že na Instagramu lidé prošli Photoshopem, a holkám tak dávají reflexi. A pak jsou youtubeři jako Kovy, kteří mluví o politice tak, že díky tomu většina osmnáctiletých šla volit. Ano, často z děsu z neznáma vytahujeme negativa, ale na sítích je i extrémně moc toho pozitivního. Pointa je být silný sám v sobě, aby jste si pod tím nátlakem byli jistí, že jste spokojení sami se sebou a máte se rádi. Dara má možná skvělej zadek, ale tak to je. A vy máte taky skvělej zadek.

A co bude dál? Může se stát, že technologie a sociální sítě budeme někdy hromadně opouštět?

Vždy budeme mít přirozenou potřebu vytvářet komunity a společenství, tak tomu bylo vždy. A sítě možná budou mít jinou podobu, ale naše motivace bude stejná: zůstat v kontaktu. A technologie už se nedá od našich životů oddělit, stejně jako není možný návrat do doby kamenné. Nejde jen o to odložit notebook, ale vzdát se komfortu, který dnes představuje naprostou samozřejmost. A který s sebou technologie přinesly.

Jak vy sama hledáte míru, aby sociální síť nebyl nepřítel?

Mám život, který na sociálních sítích nežiju. A občas si ještě dávám digitální detox. Jednou měsíčně nebo za 14 dní prostě vypnete telefon a necháte ho doma. Spousta mých kamarádů dělá i to, že má telefon v černobílém režimu, barvy je nestimulují a člověku to nepřijde tak sexy. Nebo jsem si vypnula veškeré notifikace, tím pádem nemám pocit, že musí být zpětná vazba. Jdu do aplikace, jenom když chci. Uchováváte si pocit, že nad tím máte vládu. Platí totéž, jako když jsme vyrůstali my, četli jsme módní časopisy, kde byla Naomi Campbell a všichni tam měli super drahý kabelky – zachrání nás naši reální kamarádi. V tom je ta síla, síla v sobě a reálných lidských interakcích.

Píšete blogy o módě, marketingu, ale také o sociálních sítích. Marketing a sítě patří dohromady, nevytváříme tedy i takhle trochu onu závislost?

Google nedávno vydal studii, která sledovala dívku, když si pořizovala auto, a zjistili, že se se značkou auta potřebovala potkat 900krát, než si ho koupila. Tolikrát ji musela oslovit. Dřív módním značkám stačil jeden kampaňový obrázek, ale dnes potřebujete těch obrázků neskutečně moc. A s tím, jak se zvýšil počet kanálů, kterými konzumujeme informace, značky musejí produkovat mnohem víc obsahu. Současně s tím ztrácíme pozornost. To je to, co nás dneska možná frustruje a možná víc než ta závislost. Sociální sítě nám vytvořily novou věc. Dřív, když jsem četla noviny nebo se dívala na televizi, šlo o monolog, někdo do vás něco cpal. Sociální síť je však dialog a najednou to vytváří zdání přátelství. Když si vezmete telefon, když ho držíte, má to všechny znaky přátelství, držíte ho, dotýkáte se ho, on na vás reaguje, není divu, že máme tendenci se k němu vracet.

Takže vysvětlením toho, že lidé kontrolují displej telefonu každých pár minut, ač nepřibyl žádný like, žádný tweet je, že…

... nedokážeme být moc dlouho sami, potřebujeme kontakt a telefon představuje určitý formát zprostředkování styku se světem. Když se podíváte na fotky z metra z 50. let, vidíte tam lidi, kteří mají otevřené noviny, a dnes se rozčilujeme nad tím, že mají lidé telefony. Jen se změnilo médium, ne chování.

Vystudovala jste anglickou literaturu. Jak se to dá využít v marketingu?

Vždy vytváříme příběh, to je to, co nás odjakživa fascinovalo. Už když jsme seděli kolem ohně, vyprávěli jsme si. Jen to dnes k nám možná proudí přes jiné kanály, ale to, co hledáme, je silný příběh. Jako existují archetypy značek, existují archetypy v literatuře. Vždycky máte nějaký národní narativ. Velmi charakteristické pro kanadskou literaturu je, že lidé bojují s něčím velikánským, ale často to nevyjde a oni zemřou. Americký narativ je „From Zero to Hero“(z nuly hrdinou – pozn. red.). Ty jsi šel, makal a dokázal to. Pro mě je zajímavé sledovat, jak fungují jednotlivé lokální a globální narativy i u značek. A pak adaptujeme pro jednotlivé země to, co vyprávíme.

Takže příběhy vidíte všude.

Nonstop se dívám kolem sebe, jezdím metrem a představuju si, proč tam ti lidé jsou a co dělají. To, co potřebujete jako manažer, marketér a také v reálném životě, je empatie. Učíme se tím, že vnímáme svět kolem sebe, a je jedno, jestli reálně či virtuálně.

Slyšela jsem o vás, že byste chtěla být prezidentkou. To myslíte vážně?

Řekla jsem to, když mi byly asi čtyři roky a od té doby to vyprávím. V dnešní době to pro mě znamená, že přemýšlím, jak můžu věci ovlivnit. A nejen v komunitách, v nichž žiju, ale i celospolečensky. Proto se věnuju sociálním sítím a závislostem nebo feminismu. Tématům, která leží daleko za hranicí mojí práce, ale je důležité jim dávat hlas.