U naší Misery smích povolen
Vánice. Sněhové vločky splašeně létají černočerným sálem. Táhlé zaječení brzd a očekávaný náraz.
Hodně efektní začátek zvolil Ondřej Sokol ve své režii divadelní adaptace Misery, když diváky po úvodním zhasnutí doslova ponořil do světelné sněhové bouře. Do pražského divadla Studio DVA se tak dostal thrillerový příběh z pera Stephena Kinga o spisovateli, kterého z trosek auta zachrání oddaná fanynka jeho díla, aby jej v zasněžených horách uvrhla do svého domácího vězení a nutila psát pokračování příběhu o milované Misery.
Literární mistr hororu si zde k budování atmosféry vystačil s klasickými atributy – nejistota, strach, stísněnost horské samoty a hlavně vyšinutý jedinec. To všechno běží hlavou vězněnému spisovateli, který netuší, co s ním bude.
Hlavním lákadlem Sokolova kusu je samozřejmě Zlata Adamovská v úloze, ve které ji dosud nikdo neviděl. Oblíbená herečka skutečně dělá vše pro to, aby vystoupila z rolí žen smýkaných osudem: teď je to naopak ona, která určuje, komu se jakého osudu dostane. A Adamovská si roli šílené Annie Wilkesové zjevně vychutnává. Je zajímavé sledovat, jak postavě propůjčuje dvě polohy. Na jednu stranu komediální ráz osamělé figurky, která směšně lpí na osudu imaginární postavy. Na straně druhé pak děsivě nekompromisního blázna, který má svůj plán s indisponovaným spisovatelem promyšlený do obsesivních detailů.
Až sitkom
Co je na roli Adamovské zajímavé, však celkové vyznění Sokolovy inscenace spíše sráží. Kus se totiž v průběhu večera od mrazivého thrilleru přelévá do komedie, či dokonce sitkomu. A někdy dost nekontrolovaně – diváci se smějí i v místech, kdy by se asi smát úplně nemuseli. Po režijní stránce jinak představení šlape, nabízí se tedy myšlenka, že to tak Sokol skutečně zamýšlel a trochu tak pomrkává na diváka, aby nebral Kingovo drama moc doslova. V druhé polovině to ostatně naznačuje drobná narážka na potoky krve vyznávající hororový subžánr splatter, když se jedním takovým cákancem začervená okno domu Wilkesové.
Petr Štěpánek hraje nemohoucího spisovatele v rámci předepsaných možností, tento večer prostě patří Adamovské. I když ne bezvýhradně, až sladkokyselý nádech dostává moment, kdy oba hrdinové společně večeří; zde excelují oba. Za zmínku rozhodně stojí rafinovaná otočná scéna Adama Pitry, která nabízí hned tři lokace – pokoj se spisovatelem, kuchyni a prostor před domem.
I když tato Misery nedostojí síle předlohy či filmu, kvůli nezvyklé Adamovské za zhlédnutí stojí.