ZPOVĚĎ, KTERÁ ŠOKUJE

GABRIELA KOUKALOVÁ

Biatlonová šampionka, jedna z nejpopulárnějších českých žen a vítězka posledního ročníku ankety Sportovec roku se odhodlala k překvapivé, až šokující zpovědi. V knize, která právě vychází, popisuje své velké trápení. Trápení? A s čím? Tomu možná ani neuvěříte.

Dal vám vrcholový sport víc radosti, nebo trápení? Někdy nad tím přemýšlím. Člověk obvykle vzpomíná na ty hezké věci, takže si říkám, že sport mi dal radost a někam mě dostal, i když ta druhá stránka není taková, jak si nejspíš mnozí myslí. Lidé vidí jen to, jak se raduju z výhry, a ne to, co je za ní. Ale beru to tak, že ze všeho negativního se můžu poučit a dál z toho v životě vycházet.

Pod tím výrazem negativní si máme představit váš boj s anorexií, o němž jste vůbec poprvé promluvila v knížce, která nyní vychází? O anorexii se nemluví, ale jsem obklopená spoustou holek, které s ní mají problém. A netýká se to jen biatlonu. Myslím, že to jde napříč všemi sporty a především celou společností.

Nechápu. Já měla anorexii spojenou s modelkami, s herečkami. Ale sportovkyně? Vždyť ty naopak potřebují sílu, ne? Teď je ve sportu trend, že se dbá na každý kilogram. V biatlonu víte, že se třemi kily navíc pojedete o něco pomaleji. A když je to dvacet vteřin nebo půl minuty, může to znamenat třeba třicet míst v pořadí. Srovnáte si, že jste byla první a teď jste třicátá. O třicátého nikdo zájem nemá. Je hezké, že jede, ale to je tak všechno. V jisté době jsem se nechala sportem pohltit. Začala jsem být lepší a uvědomila si, že jsem trénovala relativně málo proti ostatním, kteří tomu dávali veškerý volný čas. A já jim pořád stačila. Tak jsem si říkala: Co udělat, abych byla lepší než oni? Když jsem je pak začala porážet, viděla jsem, že váha hraje roli. Stejně to vědí i cyklisté. Četla jsem nějaké knížky a zjistila, že někteří třeba po tréninku berou prášky na spaní, aby zaspali hlad.

Copak vy jste někdy měla nadváhu?

Já jsem taková normální holka. Nikdy jsem nebyla úplně drobná.

Řekl vám někdy někdo, že byste měla hubnout? Mě by to nikdy nenapadlo. Maminka je výborná kuchařka. Vždycky dbala na to, abych měla správné jídlo ve správný čas, abych jedla, co je perfektní pro zdraví a výkon. Pak jsem se dostala do juniorské reprezentace. Tam byl trenér, který to celé odstartoval. Nevím, třeba to nemyslel zle, nechci se nikoho dotknout. Možná to bylo jen z nedostatku znalosti psychologie a práce s mládeží. Úplně dobře asi neodhadl, jak se chovat k dospívajícím holkám. Protože když mladé závodnici řeknete „Dej si pozor, máš velký zadek“...

Trenér vám řekl, že máte velký zadek? Já byla taková nejvyspělejší. Prostě už ženská, zatímco ostatní holky byly spíš ještě holčičky.

Co ještě řekl?

Že jsem tlustá jako prase. Nechutná. Jednou, to jsem měla možná ještě míň kilo než teď, mě postavil před zrcadlo. Řekl, ať se podívám, jak je to hrozné. Vyvrcholilo to tím, že mi hodil jídlo do záchodu a spláchl přede mnou. Pro mě to byl hrozný zásah.

Takhle se chovají trenéři běžně?

Určitě ne všichni. Možná jsem měla jen smůlu. Myslím si, že povolání trenéra je opravdu náročné a vyčerpávající, a obdivuju každého, kdo je v něm úspěšný. Ale taky si myslím, že hodně trenérů podceňuje přístup ke svým svěřencům či svěřenkyním a psychologii takového vztahu. Především holkám v určitém věku se dá velmi ublížit jen špatně zvoleným slovem nebo činem.

Kolik vám bylo, když trenér vyhodil jídlo? Šestnáct, možná sedmnáct.

Předpokládám, že jste nebyla jediná. Nebyla. Byla tam kamarádka, kterou nechci jmenovat, protože by se v tom asi nerada viděla. V několika posledních letech skončily čtyři holky, které si prošly anorexií nebo bulimií. Byly totálně vyšťavené a už to nemohly vydržet. Jsem ráda, že teď už jsou ty problémy za mnou. Poslední tři roky pracuju správně. Ale tehdy mi nepřipadalo nic divného na tom, že jsem byla posedlá vážením. Vážila jsem se minimálně jednou denně. Třeba jsem přibrala kilo. Volali kamarádi, ať někam jdu, a já se omluvila, že něco mám. Raději jsem seděla doma, protože jsem si připadala tak ošklivá, že nemůžu nikam jít. Bylo mi ze sebe zle. Zpětně vůbec nechápu, jak jsem se mohla dopracovat do takového stadia.

Jak dlouho to trvalo?

Deset let. Já to pořád nechápu. Vždyť k těm výkonům, které jste podávala, jste musela mít sílu... Ano, ale taky musíte mít určitá procenta tuku. Jakmile táhnete toho tuku víc, víc se zadýcháváte. Když jste lehčí, jede se líp do kopce, tělo pracuje jako lepší stroj.

VŠECHNY MOJE DIETY

Co si máme představit, když mluvíte o anorexii? Co jste prováděla? Prošla jsem spoustou různých diet. Od mléčné přes rýžovou až po další kraviny. Když jsem závodila, pořád jsem si hlídala váhu, o které jsem byla přesvědčená, že je správná, a při které se mi dobře jezdilo. Když jsem viděla, že jsem na tom relativně dobře, tak jsem si dala snídani i oběd, ale večeře už šla ven.

Můžu se zeptat, zda jste běžně zvracela? Kolikrát tak, když jste byla v nejhorší fázi? Ani se neptejte. Prosím…

Když to bylo nejhorší, tak třeba osmkrát denně.

A to nikdo nevěděl?

Dělali nám rozbory krve a často nechápali, proč tak špatně regeneruju. Proč jsem pořád unavená. Tělo si nemělo jak odpočinout. Dostalo zabrat na tréninku, ale když jsem pak měla volno na regeneraci, nemělo z čeho brát. Protože nic nedostalo. Doporučili mi, ať si dám cukr. Bylo jim to divné, ale vlastně na to nikdy nikdo nepřišel. Když se ohlídnu, některé holky na tom byly podobně. Nevím, jestli všechny zvracely, ale často skoro nejedly. Šťouraly se v jídle vidličkou, dávaly si jen salát, maximálně kousíček masa. Postupně se to promítalo do jejich psychiky. Stávaly se protivné a vznětlivé.

Vy taky?

Rozhodně. Pro mě bylo strašně psychicky náročné vydržet. Dřív mi šla vítězství celkem snadno, ale jak jsem si na sebe vytvářela čím dál větší tlak, bylo znát, že se něco se mnou děje.

Takže když vás všichni obdivovali, jak jste úspěšná a půvabná, když jste stála na stupních vítězů, tak jste byla nešťastná a vynervovaná? Ale já byla šťastná, když jsem vyhrávala. Když jsem si stoupla na lyže, jako by se ve mně něco zlomilo. Ten pohyb mi dělal radost. Jen když se na tu dobu dívám dneska, říkám si, že vítězství jsou nádherná, ale normální život se vlastně odehrává někde jinde. Není třeba si kvůli vítězství zničit zdraví, protože větší část života prožijete, až když kariéru ukončíte. A člověk na tuhle část života musí zůstat zdravý, mít možnost založit

rodinu. O to v životě běží. Myslím, že nikomu, kdo prožívá to, co jsem prožívala já, nedochází, na jaký problém si zadělává do budoucna. Znám spoustu holek, které dopadly opravdu hrozně, a některé třeba ani nebudou mít děti.

Trenéři a lidé pohybující se ve sportu o anorexii nevědí, nebo se tváří, že to nevědí? Vždyť jste na různých přípravných soustředěních, na trénincích, na závodech stále pohromadě, jíte společně, ne?

Myslím, že u mě o tom nevěděli. Všechny holky, o nichž vím, že tak skončily, se ale shodují, že měly pocit, jak jim trenéři neustále pohledem rentgenují talíře. Pořád byl nad námi vztyčený prst. Někdy holky říkaly: Rychle zajděte někdo pro dezert, teď se nikdo nedívá. Takhle jsme se chovaly. Ten pocit, že někdo neustále sleduje, co jíte, je hrozný. Možná jsme si to i trochu vsugerovávaly samy, nevím. Nechci, aby to vypadalo, že to bylo všechno jen vinou trenéra a jeho neuváženého jednání a chování. Měla jsem být silnější a rozumnější. Věřím, že kdybych do toho problému v sedmnácti nespadla, mohla bych dál normálně jíst a přitom sportovat, žádné problémy s váhou bych třeba neměla. U dospívajících holek někdy stačí rok a váha se ustálí. Možná někomu bude připadat nechutné, že o tom takhle otevřeně mluvím, ale já cítila, že bych to měla říct. Co myslíte, dělám dobře, že o tom mluvím?

Ano, moc dobře. Vždyť tohle si přece nikdo nespojuje se sportem. Je vůbec vrcholový sport zdravý?

Vrcholový sport rozhodně zdravý není. Je krásný, ale jen do určité míry. Nechci, aby to tady vyznělo jako kopání do prostředí a lidí kolem, kteří mě dostali na sportovní vrchol. Jsem jim vděčná za hodně. Ale myslím, že je prostě potřeba některé věci říci nahlas.

PETR MĚ ZACHRÁNIL. HROZNĚ SE O MĚ BÁL Proč jste se rozhodla něco s anorexií dělat?

Můj Petr mi pomohl. Zjistil to. Asi až po roce a půl našeho vztahu, ale díky bohu za to.

To jde utajit i před partnerem?

Tajila jsem to před celým světem. Těch deset let o tom nevěděl vůbec nikdo. Petr viděl, že jsem si v restauraci většinou dávala jen salát a že jsem celkově jedla velmi málo. Hele, Gábi, říkal mi, na to, jaký máš šílený výdej, není možné jíst takhle málo, nevydržíš a zkolabuješ. Když nebudeš jíst, třeba ani nepojedeš na příští olympiádu. Já si uvědomila, že má pravdu a že to, jak jsem jedla, není normální. Záhy přišel na to, že nejenže jím málo, ale že k tomu často ještě jídlo zvracím. Museli jsme to hned řešit. Začala jsem navštěvovat našeho známého Ríšu Pflegera, experta na výživu. Stanovili jsme si, co a kdy mám jíst, začala jsem se o stravování zajímat. Bylo po olympiádě v Soči. A jak bylo tělo vysílené, zesláblé a dostalo konečně pořádně najíst, začalo se chovat tak, že jsem za pár měsíců přibrala jedenáct kilo.

Vypukla panika?

Nemohla jsem běhat, neuvezla jsem se na kole, neudýchala jsem žádný kopec. Trenéři byli nervózní. Tak jsem si začala říkat: Je to správně, co mi říkají? Začala jsem pochybovat. Šla jsem do nové sezony. Protože jsem z olympiády přivezla dvě medaile, očekávaly se ode mě výsledky. Jenže já byla první závod už nevím kolikátá, snad šedesátá, možná se pletu. Je to v té knize, pak jsme to našli ve výsledcích. Zkrátka, byla jsem třeba o padesát příček jinde, než jsem byla zvyklá. Všichni se ptali proč. Přitom jsem měla třeba jen o pět kilo víc než předešlý rok, protože v přípravě se mi podařilo shodit šest kilo. Ale ani to nestačilo.

A spadla jste do anorexie znovu...

Přesně tak. Samozřejmě jsem Petrovi říkala, že je všechno v pohodě. Protože on se od té doby, kdy na to přišel, hrozně bál. Věděl od Ríši, že anorexii není jednoduché takhle rychle úplně porazit. Tehdy už jsme často mluvili o tom, že bychom chtěli jednou mít rodinu. Samozřejmě mu záleželo na tom, abych byla zdravá. Nejen teď, ale i za deset nebo za třicet let. A i kvůli němu jsem moc ráda, že se to srovnalo. Přestala jsem s tím vším, protože jsem měla strach, že bych třeba nemohla otěhotnět. Po všech zkušenostech, díky spolupráci s odborníky a přísnému Petrovu přístupu můžu říct, že jsem nyní štíhlá a k té štíhlosti jsem se dokázala projíst. Najednou jím výrazně víc i častěji než dřív, jsem štíhlejší a cítím se plná energie. Mám úplně jiný prožitek z každého dne. Jsem poprvé v životě opravdu šťastná.

Jste šťastnější, než když jste stála na stupních vítězů a všichni vás fotili a obdivovali? Ano, jsem šťastnější. Co jste třeba za celý den snědla ve vašem nejdivočejším anorektickém období? Nejdivočejší období? Třeba takové ty odličovací tampony namočené ve vodě. Pak jsem je zapila. To bylo za den všechno. Zasytilo mě to, neměla jsem hlad. A o to šlo. Tento návod jsem našla na internetu. Byla jsem hrozná, strašně se za to stydím a není jednoduché o tom mluvit.

Ano, to věřím. Totéž mi vyprávěla jedna modelka, že jedla tampony, vatu... Četla jsem, že to modelky dělají. Vždycky jsem si prohlížela krásné holky v časopisech a chtěla vypadat stejně. Teď už samozřejmě vím, že fotky jsou upravené, a když ty holky potkáte na ulici, nepoznáte je. Víte, ze všech stran jsem slyšela, že jsem pohledná a že jsem tahák pro sponzory. Věděla jsem, že když člověk dobře vypadá, dá se to ve sportu zúročit. Když jsem tedy nebyla tak štíhlá, jak by si všichni představovali, měla jsem pocit, že to není správně. Možná i kvůli tomu jsem se na zevnějšek tak zaměřila.

OBĚTI Z NEVĚDOMOSTI

Jaký je vlastně vztah mezi trenéry a mladými sportovci? Není to nějaká forma závislosti? Nevědí o vás trenéři nakonec víc než rodiče? V určité době trenér zastává funkci rodiče. Pro mladého člověka se stává jedním z nejdůležitějších lidí v jeho životě. Sportovci tráví s trenérem rozhodně víc času než s rodiči. Proto těžce nesu, když vidím a slyším, co za lidi kolikrát trenéry dělá. Často neměli čas nic vystudovat. Byli závodníci, skončili s kariérou a šli hned trénovat. A totéž, co dělali trenéři jim, teď přenášejí a dělají svým svěřencům. Málokdo si podle mě uvědomí, že to, co sami prožívali, bylo špatně. Že se posunula doba, jsou jiné metody a podobně. Pak mají na mladé lidi takový vliv, že je do jisté míry třeba poškodí. Myslím, že především v juniorském věku se podceňuje psychologický přístup trenéra.

Vy v knize přímo používáte výraz oběti. Jsou mladí vrcholoví sportovci oběťmi? Jsou. Ale nechci se trenérů dotknout, oni z nich oběti nevytvářejí záměrně. Neuvědomují si to. Myslí si, že je to normální. Není to tak, že by byli zlí a chtěli se někomu mstít. Takhle ten výraz oběti nebyl myšlen. Ten vztah je prostě hrozně složitý a je to velmi těžké pro obě strany. Přála bych si, aby můj příběh pomohl překonat nějaké těžké období nejen sportovci, který je v podobné situaci, ale aby třeba taky pomohl některým trenérům lépe pochopit jejich svěřence. Myslím si, že mladí sportovci jsou tak trochu oběti z nevědomosti.

Rozumím. Oběti systému, který všichni považují za správný a neuvědomují si, že je nebezpečný. Přesně tak.

Nakolik otevřený a blízký je vztah mezi trenérem a mladými děvčaty? Dokáže vůbec muž pochopit, že se holka vždycky necítí dobře, že má třeba menstruaci? Mluví s ní i o takových intimních věcech? Ten vztah je tak blízký, že se ani tomu nevyhnete. Já ale měla v juniorech s trenérem vztah tak odcizený, že jsem se mu nijak