ROK A PŮL S GÁBINOU
nesvěřovala a snažila se být od něj co nejdál. Ale většina dívek má s trenérem vztah blízký, vždyť s ním tráví třeba šest dnů v týdnu.
Vaše maminka nic netušila? Myslím, že měla podezření. Říkala, že jsem jen chodící žíně. Vyptávala se i manžela, jestli je všechno v pořádku. Nakonec to zjistila od něj, já jí to osobně nikdy neřekla. Promluvily jsem si o tom, až jsem z toho byla venku.
Co říkala? Plakala. Samozřejmě přemýšlela, jestli na to neměla nějaký vliv. Měla výčitky. Zbytečně. Máma v tom roli rozhodně nehrála.
Jak jste se vlastně ke sportu dostala? Sama, nebo vás k němu přivedli rodiče? Zpočátku mě biatlon nebavil. Rodiče mě nutili. Tvrdili, že takový talent u dítěte ještě neviděli. Protože sami byli trenéři, chtěli mě mít u sebe, brali mě všude s sebou. Kolikrát jsem se vzpírala tak, že jsem se držela za dveře, abych s nimi nemusela jet. Chtěla jsem běhat venku s partou jako jiné děti. Ale vždycky mě donutili.
A bylo to dobře, nebo špatně? Já jsem postupně viděla, že holky z týmu trénují mnohem víc než já a přitom s nimi držím krok. Tak jsem si říkala, že mě možná rodiče nevidí přes růžové brýle, jak se to občas rodičům stává, a že asi skutečně neska se mi o biatlonu zdálo,“říkám jí jednoho dne. „Vyhrál jsi?“zajímala se. „Vlastně nevím. Vystartovali jsme, po chvíli roztál sníh a jelo se po asfaltu. Všichni se báli, ale já pokračoval. Na střelbu jsem dorazil s náskokem, jenže mi byla zima, tak jsem šel do hospody na čaj. Vrátil jsem se, ale na střelnici pořád nikdo nebyl. Netrefil jsem ani jeden terč, chtěl jsem jet na trestná kola, ale došlo mi, že jsem v té hospodě zapomněl hůlky. Pak jsem se probudil.“Chudáčku, reagovala a asi minutu se smála.
Takové následky na vás nechá rok a půl psaní knihy s biatlonistkou Gabrielou Koukalovou.
Začalo to chvilkou upřímnosti. „Nebudeš to se mnou mít lehké,“řekla, když mě k napsání biografie oslovila. Ale pak mi hned vyrazila dech: na první schůzku upekla kuře a bábovku, kterou mi ještě do krabičky zabalila s sebou. Ten dech jsem měl vyražený ještě mnohokrát, ale to už souviselo s tím, co povídala. nějaký talent mám. Aniž bych se nějak zvlášť snažila, šlo to, a když jsem se snažit začala, byla jsem najednou mezi nejlepšími. Postupně jsem zjistila, že bez sportu nemůžu být a že už ho nedělám kvůli rodičům, ale kvůli sobě.
Takže jste sport nikdy nepřestala mít ráda? Samotný sport ne, ale to, co se kolem vrcholového sportu děje. V posledních letech jsem měla silné deprese, byla jsem úplně bez energie. Třeba jsem dva dny jenom ležela a nemohla vstát z postele. Ale měla jsem pocit, že se od sportu nesmím vzdálit. Byla to jediná věc, která mě dokázala vytáhnout z úplného dna. Když jsem se postavila na lyže, bylo mi líp. Celé to bylo takové dost schizofrenní.
UPŘÍMNOST UBLÍŽÍ
Proč jste se vlastně rozhodla napsat knížku a být v ní upřímná? Víte, často jsem od známých v různých situacích slyšela: Tomu nemůžeš rozumět, máš snový život, žádné problémy, jsi úspěšná, všechno se ti daří... Jen já jsem věděla, že to není pravda. A věděla jsem o spoustě holek, které na tom byly stejně jako já. Myslím, že by se o tom mělo mluvit. Já vím, je nereálné myslet si, že teď každý trenér v každém sportu změní svůj přístup. Kdyby se to podařilo několika z nich, budu ráda. Kdyby to pomohlo jen jedné holce, stojí to za to. Myslím, že se v té knížce spousta mladých holek najde.
Namluvili jsme desítky hodin a vyměnili si stovky zpráv. Většinu pracovních, ale když už jsme oba měli psaní dost, došlo občas nad ránem i na soukromé. A tak znám pár historek, které nejspíš nezná ani její muž. Naším oblíbeným tématem bylo jídlo. Když jsem jí poslal fotku smoothie z kapusty, které jsem si udělal k snídani, odpověděla mi: „Hm. Já to dnes zabila croissantem s nutellou, druhým s marmeládou a třetím s plátkem sýra.“
Byla hodně nejistá a jejím nejčastějším slovem bylo „promiň“. Pořád se omlouvala, že neumí vyprávět a že to, co říká, nedává smysl. Mnoho jejích zpráv končilo větou: „Doufám, že tě to dnes neuspalo.“Nebo taky: „Achjo, snad to někoho bude zajímat.“
Varovala mě, že při delším rozhovoru neudrží pozornost. Bojovala statečně, ale někdy ji opravdu neudržela. Třeba najednou uprostřed odpovědi začala Co spustilo to rozhodnutí promluvit? Asi před dvěma roky mi napsal jeden pán, že díky tomu, že sportuju a jsem normální holka, se jeho dcera vyléčila z anorexie. Že jsem pro ni něco jako vzor. Já na to koukala, co mám odpovědět, když sama mám anorexii. To byl hrozně silný moment. Jeden z impulzů, že se tomu musím za každou cenu postavit.
Nemůže vám ta otevřenost ublížit? Nejen u fanoušků, kolegů, ale třeba i sponzorů a obchodních partnerů? Může. Já si dokonce myslím, že mi ublíží. Ale nejsem tady, abych byla pro všechny, abych se všem zalíbila a dělala jen to, co se ode mě očekává. Pro mé blízké, kteří mi pomáhají, pro ty chci být nejlepší, jak můžu. To je můj cíl. Zalíbit se všem nejde, o tom jsem se už přesvědčila. Nebylo lehké jít s tím ven, strašně dlouho jsem se odhodlávala. Ale musím o tom mluvit, protože teď už je mi jasné, že jsem žila v akváriu. Jsem manželovi a svým blízkým strašně vděčná, že mě z něj dostali. I když mi biatlon opravdu chybí, aspoň až teď vidím, jaký dar je život, co všechno můžu dělat. Máme spoustu nápadů na různé charitativní a nadační projekty. Když už nemůžu lidi motivovat svými výsledky jako dřív, budu se jim snažit pomoct nějak jinak. Ale nejpodstatnější pro mě je, že po dlouhých letech mám pocit, že konečně žiju. Každý den se těším na to, co přinese další den. To jsem dřív neznala.
scarlett.wilkova@mfdnes.cz