VZTEKLOUN ZE SEMAFORU
Proboha, kde toho dědka vzali? Tohle si říkala spousta lidí v době, kdy se Petr Nárožný poprvé proslavil. V první polovině sedmdesátých let vytvořili s Miloslavem Šimkem a Luďkem Sobotou trojici a v divadle Semafor měli vždy vyprodáno. I když pamětníci to
„ Pojďte sem! Pojďte sem, prosím vás, pojďte sem všichni! Ale co sem všichni lezete?! Vypadněte! Vypadněte! Sobota, zpátky! Šimek, zpátky!“
Jak jsem tyhle cholerické výstupy zbožňoval! Když jsem končil základní školu, objevil jsem kouzlo Semaforu. Tehdy sídlil v legendární pasáži Alfa v centru Prahy. Petr Nárožný, jemuž jsme s kamarády říkali Nárožka, byl jedním z idolů. V té slavné trojici jsem ho měl nejraději. Vypadal úžasně, tvářil se úžasně, rozčilovat se uměl úžasně.
Role byly jasné. Miloslav Šimek pořád poučoval a káral, Luděk Sobota se zajíkal, plácal nesmysly a všechno popletl – a proti nim, jako jejich oponent, Petr Nárožný, připravený každou chvíli vybuchnout.
„Pánové, jestli si myslíte, že mě budete dráždit, tak mě dráždit nebudete!“Nebo: „Než se dívat na vás dva, tak se radši budu dívat do automatické pračky, jak se perou kalhoty s košilí. Jdu domů! Jdu domů! Kam jdu? Kam jdu? Odpovím si sám. Domů!“
A ještě ukázka, jak se bavil s dámou, která apelovala na jeho slušné chování:
„Džentlmen? To slovo neznám!“
JÁ TO TADY ŘÍDÍM!
Jak se Petr Nárožný do Semaforu dostal?
Když na konci roku 1971 zemřel Jiří Grossmann, přišel Miloslav Šimek o kamaráda, ale taky o spolupracovníka, s nímž psal scénky, povídky a s nímž vystupoval. Značka Š+G byla pojmem. Co bude dělat dál? Skončí s hraním, nebo si najde nového kolegu? To byla otázka, která vzrušovala fanoušky divadla Semafor. Na její vyřešení nečekali dlouho: Šimek představil Luďka Sobotu.