ŠVÝCARŠTĚJŠÍ NEŽ ŠVÝCAR R
ežisér Ladislav Smoček přivedl Petra Nárožného do Činoherního klubu. S žádným jiným hercem pak nespolupracoval častěji.
„Když jsme se v roce 1979 v Činoherním klubu rozhodli nazkoušet Zuckmayerovu hru Hejtman z Kopníku, potřeboval jsem do hlavní role ševce Viléma Voigta určitý typ,“zavzpomíná režisér Ladislav Smoček. „To už jsem od Petra Čepka z dřívějška věděl, že ten Petr Nárožný, který v Semaforu tak zajímavě vztekle řádí se Šimkem a Sobotou, by chtěl dělat na jevišti i něco trochu jiného než kabaret, a to klasickou činohru.“
Nárožný připadal Smočkovi jako zajímavý adept, takže se rozhodl ho poznat osobně.
„Přišel k nám domů – vzpřímený chlap, ze kterého sálalo charizma jako hrom. A já hned vytušil, v té době jsem už nějaký ten pátek u divadla byl, že to je ON! Ta role není nezvládnutelná, ale náročná do jisté míry je; přesto nebylo nutné mu věci při zkoušení vysvětlovat, vstoupil do role dobře. Všechno chápal – jednak je inteligentní, jednak je profík, na kterého je spolehnutí, sedělo mu to ohromně a byl to skutečný triumf.“
Zpětně Smoček zjistil, že s žádným jiným hercem nenazkoušel v Činoherním klubu víc her než právě s Nárožným, spolupracovali celkem třináctkrát.
„Už jsem mu k jeho osmdesátinám cosi napsal do květnového Činoherního čtení, ale jedna věc se mi tam nevešla, a tak ji můžu povědět tady. Kdysi jsem mu řekl: Žádný Švýcar se vám, Péťo, nemůže rovnat! Bylo to poté, kdy mě jednou pozval k sobě domů a já užasle zjistil, že tak čistý byt jako Nárožný nemá ani nejšvýcarštější Švýcar – a to můžu prohlásit zcela zodpovědně, protože jsem ve Švýcarsku, a zvlášť v Curychu, prožil v součtu pět a půl roku. Ne, nebyl to žádný nepříjemný pedantský pořádek, byl to takový ten typ příjemné čistoty. I takový detail nějak svědčí o lidské povaze.“
Zalistujme ještě v měsíčníku Činoherní čtení, o kterém byla už řeč, na úplný závěr Smočkova blahopřání Nárožnému. Stojí v něm:
Vidím vás, jak stojíte za zády Lady Jelínkové v roli Lucrezie, která se smlouvou v ruce, zřejmě coby pologramotná operní „diva“, není schopna tam cosi rozluštit, čemusi porozumět a vy jí pomůžete problém objasnit tím, že pronesete: „No, a ten sněhulák tam vpravo nahoře je OSMIČKA.“Vždy následoval hromový výbuch smíchu obecenstva. Takže sněhulák. A máme to tady. „Sněhulák“právě tento rok obohatí počet Vašich let. Já sám už mám těch „sněhuláků“několik za sebou. Proto přeju Vám, milý Péťo, aby ona výdrž, kterou máte celý život, Vás neopustila i abyste absolvoval všechny sněhuláky, kteří vás desetkrát čekají (necukejte se, jde to rychle), a přeji Vám, abyste po tom desátém sněhulákovi umazal levou část dolní koule sněhuláka a tím vzniklo to další číslo, a tak pokračoval pořád dál. To vám k Vašemu kulatému jubileu přeje stručně, ale ze srdce Láďa Smoček.