JAK TENISTKA VYPRÁSKALA ŠOVINISTICKÉ PRASE

V tom zápase v roce 1973 zdánlivě o nic nešlo, a přesto znamenal víc než mnohá velká finále. Tenisová bitva pohlaví, jejíž hollywoodské ztvárnění vstoupilo do českých kin, ovlivnila dějiny způsobem, který hranice sportu přesahuje.

Na tribunách Houston Astrodrome v Texasu se mačkalo přes třicet tisíc diváků. Dalších padesát milionů sedělo u televize. Všichni napjatě vyhlíželi nevídanou show, ale jejich nervy se sotva mohly měřit s odpovědností, kterou cítila jedna z účastnic. Bitva pohlaví, tenisový souboj muže se ženou!

„Říkala jsem si, že když nevyhraju, vrátí nás to o padesát let zpátky,“prohlásila devětadvacetiletá americká šampionka Billie Jean Kingová. „Ovlivnilo by to sebevědomí všech žen.“

Dlouhé roky se Kingová vedle trofejí bila i za férové postavení žen ve sportu a ve společnosti. Až všechno dospělo k večeru, v němž se mělo rozhodnout. K zápasu s americkým tenistou Bobbym Riggsem, někdejší světovou jedničkou. Šlo o duel mezi distingovanou obrýlenou hnědovláskou a postarším prostořekým provokatérem, podle nějž „ženy patří do ložnice a kuchyně, přesně v tomto pořadí“– což chtěl výhrou v zápase dokázat.

Bylo 20. září 1973 a budoucnost sportu se ocitla na rozcestí.

Hlasy proti genderové nerovnoprávnosti se ve sportu ozývají i dnes, ale sedmdesátá léta byla dobou temna. „Tehdy jsme museli pracovat na tom, aby lidé vůbec přijímali ženy jako sportovkyně,“vzpomínala Kingová.

Nejjasněji to bylo vidět na odměnách. Nebylo výjimkou, že muži dostávali za výhry na turnajích čtyřnásobek toho, co vítězky. Někdy i víc. Tehdy se Kingová s dalšími osmi tenistkami vzbouřila. Založily vlastní turnajový okruh nazvaný Virginia Slims. Jenže tím jejich boj teprve začínal. Když získala Kingová za titul z US Open v roce 1972 o patnáct tisíc dolarů méně než mužský vítěz Nastase, prohlásila, že pokud se situace nezmění, bude příští ročník bojkotovat. Organizátoři ji vyslyšeli – a US Open 1973 se stalo prvním grandslamem, který dával mužům i ženám stejné odměny.

Debata o postavení žen ve sportu hořela naplno. Rád se do ní zapojoval i Bobby Riggs, wimbledonský šampion z roku 1939. Pozornost kamer mu po kariéře chyběla, a tak se rozhodl si ji obstarat jinak. Jako samozvané „šovinistické prase“začal snahu žen shazovat. „Musíme je vrátit tam, kam patří. Vždycky to byly ženy, kdo se staral o domácnost. Nezkoušely brát mužům jejich práci. A teď, když ji neumějí ani z poloviny tak dobře, chtějí stejné peníze,“vyhlašoval.

PODCENIL JSEM TĚ

Tehdy si usmyslel, že vyzve Kingovou k zápasu. „Je jednou z největších hvězd všech dob. Ale proti mně nemá šanci,“chvástal se. Kingová výzvu nejprve odmítla, ovšem jiná hvězda té doby mu kývla – australská legenda Margaret Courtová. A pořádně si naběhla. Riggs ji vyvedl z míry pestrou hrou plnou technických úderů a vyhrál suverénně 6:2, 6:1. Pro zápas se vžilo označení Masakr na Den matek. Řeči Riggse a dalších kritiků ženského tenisu zesílily: Jak by se tenistky mohly rovnat mužům, když ta nejlepší neporazí pětapadesátiletého „dědka“?

Kingová pochopila, že musí Riggsovu výzvu přijmout a vyhrát, aby ho umlčela. V létě 1973 pilně trénovala, zatímco Riggs se oddával večírkům a pokračoval v sebevědomých řečech, výhra nad Courtovou ho nabila sebevědomím. „Řeknu vám, proč vyhraju. Kingová je žena a ženy nemají emoční stabilitu.“Přišlo 20. září 1973. Kulisy byly takřka cirkusové: Kingovou přinesli na kurt čtyři svalovci bez triček na nosítkách jako egyptskou královnu Kleopatru, Riggs přijel v rikše tažené mladými dívkami. On jí dal před zápasem obří lízátko, ona

jemu kvičící prasátko. Jenže kabaretní nádech nemohl zakrýt důležitost bitvy, která se měla odehrát. Atmosféra houstla.

Riggs brzy vedl 3:2, když vzal soupeřce servis. Kingovou tížila odpovědnost, ovšem hlavou jí běželo: Musím vyhrát! Zkoncentrovala se a nepřistoupila na Riggsovu pestrou hru, místo toho s ním trpělivě bojovala od základní čáry. Otočila skóre, získala první set, druhý... A když pak při jejím mečbolu Riggsův bekhendový volej skončil v síti, vítězoslavně vyhodila raketu do vzduchu. Dokázala to!

„Podcenil jsem tě,“zašeptal jí Riggs po prohře 4:6, 3:6, 3:6.

Skončilo utkání s nulovým sportovním významem, zato s obrovským celospolečenským dopadem. „Od toho zápasu mi ženy říkají, že jim to dodalo sebevědomí jít si za tím, co chtějí a potřebují. A muži zase tvrdí, že ten zápas změnil jejich pohled na to, jak vychovávat dcery,“řekla Kingová. Prohlásil to i Barack Obama, který jí v roce 2009 udělil Prezidentskou medaili svobody.

„Proto jsou rovnocenné odměny na turnajích důležité. Nezáleží na tom, jestli ženy hrají tři sety a muži pět – je to zkrátka správná věc. Nese v sobě poselství,“říká Kingová.

Když se Hollywood začal zajímat o zpracování bitvy pohlaví, ochotně se zapojila a dlouhé hodiny si s filmaři povídala; Riggs zemřel v roce 1995. I proto film s Emmou Stone a Stevem Carellem v hlavních rolích vystihuje skutečnost až na drobné úpravy takřka přesně.

Jeho uvedení přispěje k tomu, že si svět nebude Kingovou pamatovat jen pro dvanáct grandslamových titulů, ale především pro zápas, kdy zdolala velkohubého tenistu ve výslužbě. I ona smířeně tvrdí: „Vím, že až zemřu, tak si na pohřbu nikdo nebude povídat o mně. Všichni si budou vyprávět, co dělali toho večera, když jsem porazila Bobbyho Riggse.“

TENISOVÉ LEGENDY. Nahoře jsou skuteční Billie Jean Kingová a Bobby Riggs, vlevo se přetlačují Emma Stone a Steve Carell, hvězdy filmu Souboj pohlaví. Kingová na menší fotce je skutečná, Riggs filmový.