Sejdeme se v Budapešti?
I když mají země ve střední Evropě hodně společného, v mnohém se liší. Zatímco Maďarsko a Polsko vsadily na národní konzervatismus, Česko míří spíše k manažerskému technokratismu a Slovensko je někde mezi. Je však v těchto zemích ohrožena demokracie?
Vroce 2011, po opětovné porážce v parlamentních volbách, Jarosław Kaczyński prohlásil, že za čtyři roky bude Varšava jako Budapešť. Orbánovo pojetí lidového konzervatismu, postaveného na národních a křesťanských hodnotách, euroskepticismu, odporu vůči velkým nadnárodním korporacím, sociálních transferech méně majetným skupinám i kontrole médií lidem z Kaczyńského strany Právo a spravedlnost (PiS), nesporně imponovalo, zvláště když Fidesz dokázal přímo drtivě vítězit. Roku 2010 získal v parlamentních volbách dokonce ústavní většinu, což později dovedl zopakovat. V roce 2015, po vítězství PiS v polských parlamentních volbách, se Kaczyńského slova začala naplňovat.
Varšava je jako Budapešť, Budapešť je jako Varšava. Letos Kaczyński podpořil Orbána přímo ve volební kampani a v maďarské metropoli odhalil pomník obětem smolenské letecké katastrofy z dubna 2010, při níž zahynul jeho bratr, prezident Lech Kaczyński, s početným doprovodem.
„Pozítří rozhodnete o svobodě,“oslovil Kaczyński Maďary při odhalování památníku a dodal: „Důstojnost a svoboda národů je těsně spojována se jménem Viktora Orbána nejen mezi Maďary, ale také mezi Poláky.“
Hostitel, premiér Viktor Orbán, vyzdvihl polsko-maďarskou spolupráci slovy: „Věříme, že Poláci a Maďaři jdou po společné cestě, ve společném boji a se společným cílem: budovat a bránit vlast v podobě, v jaké ji máme rádi – křesťanskou a s národními hodnotami.“Polským přátelům též veřejně slíbil maďarskou podporou při střetech s Bruselem.
Konflikt s Evropskou unií se v polském případě specificky týká především změn v justici, které soudní moc nebezpečně podřizují moci výkonné. Obě země však pojí i odmítavý postoj k migraci a migračním kvótám.
Což mají společné se zbylými dvěma členy visegrádské čtyřky, Českem a Slovenskem. Právě odpor zemí V4 ke kvótám vedl k ostrakizaci postkomunistické střední Evropy, kterou západněji situovaní Evropané začali vnímat jako zónu xenofobních neandertálců, v podstatě ještě nezralých pro členství v Evropské unii.
Na úpatí alpské xenofobie
Nejde však o klasickou ukázku dvojího metru? Proč podobné pobouření nevyvolal výsledek nedávných parlamentních voleb v Rakousku? Po nich se ujala moci koalice vítězných lidovců Sebastiana Kurze, který partajní repertoár obohatil o výrazné antiimigrační tóny, se Svobodnou stranou, jež je proti přistěhovalcům zaměřena už hodně dlouho.
A je snad hlasování Italů v letošních parlamentních volbách méně znepokojivé? Vždyť tam v parlamentu mají v součtu převahu různé populistické formace včetně strany mediálního magnáta Silvia Berlusconiho, jenž je, nikoliv neprávem, často zmiňován jako jeden z pravzorů hnutí ANO Andreje Babiše.
A co třeba takové Švýcarsko? V listopadu 2009, tedy dávno před migrační krizí, se tam konalo referendum, jež rozhodlo o zákazu výstavby dalších minaretů v zemi. Mešit ve Švýcarsku existuje pár set, minarety však měly v době konání hlasování pouze čtyři z nich.
V únoru 2014 pak tamní občané v jiném referendu podpořili zpřísnění imigrace. V zemi setrvale roste podpora pro populistickou pravicovou Švýcarskou lidovou stranu, jež v posledních parlamentních volbách v roce 2015 získala 29,4 procenta hlasů. A v sedmičlenné federální vládě má dva zástupce – ministra obrany a financí.
Což v žádném případě není argument na podporu zatím nepravděpodobného vstupu Tomia Okamury do vlády, jen je možná o něco jasnější, proč má údajný ráj referend tolik rád. Švýcarsko určitě nelze portrétovat jenom černě, vždyť například v jiném, letos konaném referendu voliči souhlasili se zachováním koncesionářských poplatků pro veřejnoprávní rozhlas a televizi.
Nicméně představme si, jaká vlna kritiky by asi z Unie přišla, kdyby se něco na způsob referenda o minaretech pořádalo v Maďarsku, Polsku, na Slovensku nebo u nás.
Západní Evropa dlouhodobě vykazuje jistý druh xenofobie, který středovýchodní Evropa tolik nezná, a sice odpor vůči Středoevropanům. Francouzskému referendu, jež v roce 2005 zamítlo přijetí euroústavy, dominoval strach z tzv. polského instalatéra, o brexitu významně spolurozhodl odpor k „polské havěti“, která údajně domorodcům zabírá pracovní místa.
Pozor, adjektivum „polský“zde neznamená pouze etnické Poláky, ale všechny přistěhovalce ze zemí střední a východní Evropy, tedy i z Česka a Slovenska. O tom, že by někdo z „polské havěti“plánoval či spáchal teroristický útok, však není nic známo.
Evropský kontinent zkrátka stále dělí hluboké historické a kulturní bariéry, oprávněné i neoprávněné oboustranné předsudky, které nakonec mohou budovu evropské integrace i zbořit.
Líčení zemí V4 jako zóny zvýšené koncentrace xenofobie však rovněž odráží bezradnost či špatné svědomí politiků starých členských zemí EU, kteří si jen obtížně postupně připouštějí, že migrace přináší velká rizika a že dosavadní recepty selhaly, nebo přinejlepším zabraly jen částečně. Problém je však mnohem závažnější. Zdaleka totiž nejde jen o postoje k migraci.
Orbánizace – malá putinizace?
Americká nevládní organizace Freedom House, jež každoročně hodnotí stav a kvalitu demokracie v postkomunistických zemích střední, východní Evropy a Střední Asie, ve své letošní zprávě konstatovala nejhorší stav od začátku měření.
Státy jsou hodnoceny na základě kritérií jako volební proces, aktivita občanské společnosti, nezávislost médií, způsob vlády na centrální i místní úrovni, fungování soudů nebo míra korupce. „V regionu jsou čím dál běžnější kampaně vedené vládou proti občanské společnosti, proti politické opozici a novinářům, které se původně objevily v Rusku a Střední Asii,“konstatoval šéf Freedom House Michael Abramowitz.
A nás může jen mírně těšit, že se Česká republika v žebříčku drží na lichotivém čtvrtém místě, poněvadž i naše hodnocení se zhoršilo. Konkrétně v kategorii celostátní vláda, jež je bez důvěry, leč provádí poměrně rozsáhlé změny.
Viktor Orbán by patrně zmíněnou kritiku utnul obviněním, že Abramowitze platí George Soros. Leč Orbánovi se přezdívá i „malý Putin“, a nejenom díky jeho vřelým vztahům s ruským prezidentem, které se projevují rovněž v posilování energetické závislosti Maďarska na Rusku. Snaha sjednotit společnost pomocí vlasteneckého apelu, podpořeného rovněž těsnou vazbou k církvi, je totiž právě pro současný ruský režim typická.
A zejména Maďarsko s Polskem ho v mnohém napodobují, byť Polsko je vůči Rusku coby odvěkému historickému soupeři zároveň kritické.
Sázka na palisádu vystavěnou z trámů tradičních domácích hodnot však sama o sobě vyvolává tlak na omezování svobody uvnitř politického systému. Nicméně velkou pozornost si rovněž zaslouží příčiny, jež k tomu zejména Poláky a Maďary vedou.
Orbánismus se totiž zrodil i jako reakce na finanční a ekonomickou krizi z let 2008 a 2009, konkrétně na chabou způsobilost menších států čelit nadnárodním obchodním žralokům a jejich lobbingu, z čehož Orbánovi vyplynula potřeba více se opevnit uvnitř národních hranic.
A globalizace i prohlubování integračních procesů pak – nejen v maďarské a polské společnosti – přirozeně plodí strach z rozpuštění národní i náboženské identity, což není obava vůbec lichá. Migrační krize ji jenom umocnila.
Existuje ještě střední Evropa?
Střední Evropu by šlo volně historicky definovat jako etnicky i nábožensky velmi pestrý prostor někdejší habsburské monarchie, jako „habsburg multi-kulti“. S dvacátým stoletím do něj však vtrhly ničivé války, holokaust, etnické čistky, totalitní unifikace, v důsledku čehož se zde ve století jedenadvacátém setkáváme už jen s národními monokulturami, snad pouze s výjimkou maďarských menšin mimo vlastní maďarský stát.
Existuje vůbec ještě střední Evropa v nějakém jiném než úzce geografickém smyslu? Zdá se, že moc ne. Region má sice stále mnoho společného včetně bolestných vzpomínek, avšak v mnohém se liší. I v politice. Orbánův Fidesz a Kaczyńského PiS jsou konzervativní, ideově silně vyprofilované strany, oproti tomu Babišovo ANO, působící v sekulární České republice, představuje potenciální ohrožení demokracie spíše kvůli manažerskému technokratismu.
Miloš Zeman je osobitý populista ovládaný obchodními zájmy svého okolí, Tomio Okamura mistrem politiky ve stylu slevového letáku. A Ficův Směr se tak nějak točil někde mezi.
Budování čínských zdí z cihel národních tradic se však určitě nejeví jako perspektivní projekt. Nikde v Evropě.
„V příštích několika desetiletích budou muset dospělí v produktivním věku podporovat dvojnásobný počet starších lidí, než tomu je v současné době. To by mohlo zpomalit růst rozvinutých ekonomik a v mnoha případech podkopat udržitelnost jejich systémů sociálního zabezpečení,“uvádí zpráva Mezinárodního měnového fondu, jež jako řešení vidí přijetí pracovníků z cizích zemí.
Toto napětí v budoucnu vyvolá turbulence, které mohou demokracii ohrozit na celém kontinentu. Tím spíše je třeba hájit principy liberální demokracie, svobodných institucí, lidských a občanských práv. Brzy budou patrně ještě pod větším tlakem než dnes.
Orbánismus se zrodil jako reakce na krizi v roce 2008 a na chabou způsobilost menších států čelit nadnárodním obchodním žralokům.