Kdo má sošku, pátrá se ve Winternitzově vile
Tomáš Šťástka redaktor MF DNES
Hosté se pomalu scházejí. Ve vile doktora Apfelsteina totiž dnes, uprostřed dubna roku 1933, jeho dcera Alma pořádá s přítelkyněmi vernisáž skleněných zahrad. Drobnou výstavku zasklených výtvorů z travin, dřeva a kamení však brzy přehluší jiná událost. Někdo z patra odcizil Dům v jabloních, vzácnou sošku Otty Schlechtfreuda. I když všichni, stylově oblečení, navenek zachovávají dobové dekorum, podezřelých je samozřejmě více. Umělecký objekt v hodnotě dva a půl milionu korun československých by se ostatně hodil leckomu.
Divadelní soubor Pomezí svou premiéru opět zasadil do vizuálně vděčné doby první republiky. K jejich letošní imerzivní novince, tedy divadlu, kde je divák součástí děje a může po celou dobu představení volně procházet mezi herci a drobně s nimi interagovat, se ale dobovost více než hodí. Tým okolo Lukáše Brychty, Kateřiny Součkové a Štěpána Tretiaga totiž svůj Dům v jabloních zasadil do interiéru Winternitzovy vily na pražském Smíchově.
Vydařená gradace
A je to právě fenomenální architektonické dílo Adolfa Loose, které novince dodává neopakovatelnou atmosféru. Podobně jako v předloňském Pomezí, kdy diváci bloudili sudetským městečkem uvnitř vybydleného domu, a loňském Pozvání, kdy divadelníci uvítali hosty v zahradě usedlosti Mazanka, tak tvůrci opět projevili neuvěřitelný cit na místo, kam své publikum pozvat.
Samotné místo by však k divadelnímu zážitku stačit nemělo. Jakmile se divák, který byl účasten předchozích úspěchů souboru, vmísí jako jeden z účastníků večírku mezi štěbetající herce, klade si otázku, zda to vlastně nebude tak trochu opakování předešlého. Již známé tváře opět v průběhu večera pobíhají po jednotlivých patrech a zdánlivě náhodně se setkávají. Dům v jabloních je oproti Pomezí i Pozvání o trochu srozumitelnější, postav není tolik, režie si navíc pomáhá opakujícími se flashbacky, kdy se herci čas od času setkávají v lobby domu, aby odehráli, co večírku předcházelo.
Pomezí fascinovalo propracovaností místností, Pozvání lákalo roztodivnými charaktery postav, Dům v jabloních však sází na čisté napětí. Příběh je jednodušší, divák se lépe orientuje a celý večer se i díky skvělým hercům daří bravurně vygradovat.
Je prostě znát, že tým Pomezí má s imerzivním divadlem zkušenosti jako nikdo u nás.