Odsouzené dobro

Moje babička praktikovala jistě nejúspornější metodu umývání nádobí. Napustila dřez vodou, šplíchla do ní saponát a pak postupovala od skleniček přes talí ře a příbory k hrncům. „Šetřím vodu. Umývat pod tekoucí je hrozné plýtvání,“říkávala.

Martina Formanová

Pamatuju si, jak nesmyslné mi přišlo šetření, o němž Brněnské vodárny nemají ponětí a nikdy babičce ani nepoděkují. O hrncích mytých v kalném dřezu nemluvě.

Kandidát na post amerického prezidenta, bývalý guvernér a posléze univerzitní profesor Michael Dukakis chodí po léta do práce pěšky, a cestou sbírá odpadky pohozené podél silnice. Tuto dobrovolnou službu veřejnosti dělá bez zájmu o publicitu, ačkoli o jeho – na rozdíl o té babiččině – se tisk dozvěděl a informoval.

Čím jsem starší, tím víc jsem podobným chováním fascinována.

Osobně mám velké štěstí, že je o mé knihy v Česku zájem, a jelikož tam nežiju a nemám příliš příležitostí své výdělky utratit, posílám část z nich pravidelně či náhodně na charitu. Nedávno mě zaujal článek o starostech rodičů paterčat. Coby matka dvojčat vím moc dobře, jak náročná byla první léta, a to jsem měla k ruce maminku a spoustu dalších výhod. Přispěla jsem jim tedy a byla bych na celou věc zapomněla, kdyby se mi neozval novinář nejmenovaného plátku, zda to byl můj muž (na jehož jméno je náš společný účet veden), kdo rodině pomohl. Odpověděla jsem, a záhy vyšel člá- nek, který – pochopitelně? – celou záležitost zbulvarizoval. Zaesemeskovala mi o tom kamarádka, která velkými písmeny připsala „HLAVNĚ SE NEDÍVEJ NA DISKUZI DOLE“.

Notovíte,couděláte,kdyžvám někdo řekne ‚nedívej se támhle‘. Uf. Hustý. „Cigánům ani korunu“bylo to jemnější. Redakce internetové odezvy záhy utnula.

Seděla jsem u počítače jako opařená. Tohle jsme my Češi? V Evropě jeden z nejdobročinnějších národů? Jak je to možné? Představuje si někdo ony rodiče jako matku a otce PATERČAT, nebo jen jako Romy? Odpověď se nabízela. Ne, nespadla jsem z višně. Ačkoli si jistě řeknete, že mi pohodlí našeho amerického domova nasadilo růžové brýle. Že nevím, o čem je život. Že neznám problémy karlínských/karvinských/a-tak-dál sousedů té „problémové“části českých obyvatel. Ale já přece nikoho nepřemlouvám, nenutím, aby daroval tam, kde já. Aby vůbec někde daroval. Ačkoli negativní reakce na pozitivní skutky znám i ze Spojených států. Poté, co si Angelina Jolie s Bradem Pittem adoptovali děti z různých částí světa, snesla se na ně doma kritika, proč si raději nevybrali ratolesti z domácích, amerických sirotčinců. Kritika od lidí, kteří si, jak jsem si jista, sami žádné děti neadoptovali. Stejná vlna odsouzení provází ve Státech i aktivitu nejbohatší moderátorky Oprah Winfrey, která financuje v Africe stavby škol pro dívky. Proč v Africe? Proč školy? – Jako by si nemohla raději nakupovat luxusní zboží a nemovitosti, že. Denně jsme všichni zavaleni špatnými zprávami, tragédiemi, spory na osobní i mezinárodní úrovni, alarmujícími čísly o těch či oněch nebezpečích. Vlastně by nebylo divu, kdybychom vůči po- tížím a utrpením ostatních dočista okorali.

A přece jsme neokorali. Většina se snaží pomáhat; ať už v rodině, známým – nebo neznámým.

A vše, co se snažím říci, je, že žádný z takových skutků by neměl být druhými souzen.

Upřímně řečeno, nevím, co vede k dobročinnosti jiné, ale u mne má úplně stejně sobeckou pohnutku jako mnohá jiná má počínání – touhu mít sama ze sebe lepší pocit. Tudíž mě sobecky štve, když místo toho zůstane z dobrého skutku spíš pocit hořkosti, nepochopení.

Ačkoli, stejně to možná cítila i moje babička, když jsem se ošklíbala nad jejími mastnými hrnci.

Tak se jí tímto zpětně omlouvám.