Nklidně VEGANSKY jedí i mí psi

Když se stala před dvaceti lety vegankou, moc lidí u nás netušilo, co to vlastně znamená. Proč by někdo dobrovolně nejedl maso, mléko a vajíčka? Dnes se trend obrátil a z veganství se stal dobrý byznys i pro velké firmy. Pro Lindu Maruščákovou ovšem zůsta

emáte někdy chuť na maso a vajíčka? Kdyby tyhle věci nebyly ze zvířat,

bych maso nebo mléčné výrobky jedla dál jako kdysi, chutnaly mi. Naštěstí dneska jsou dostupné různé alternativy. Když mám chuť na vajíčka, dám si jejich veganskou verzi připravenou z tofu. A ke snídani si přidám do kaše rostlinné mléko nebo jogurt. Zrovna sójové nebo mandlové náhražky ale jako mléko nechutnají. Nerada tomu říkám náhražky, jsou to alternativy pro lidi, kteří chtějí žít ohleduplně ke zvířatům a zdravěji, ale zároveň jíst to, co jim chutná. Myslím si, že chuťové preference jsou z velké části naučené. Když bude žít delší čas třeba v Asii nebo v Jižní Americe, taky si tam zvyknete na nová jídla. Samozřejmě jde ale hlavně o priority, pro mě není chuť důležitější než to, že někdo umře. Vegankou jste už přes dvacet let. Co přesně vás k tomu přivedlo? Na to mám velmi silnou vzpomínku z dětství. Byli jsme u mého kamaráda, jeho rodiče měli doma prase v chlívku, prostě klasický český venkov. Mně se to zvíře moc líbilo, vnímala jsem, že se trochu bálo, trochu si chtělo hrát. Postupem doby to v mé tehdy dětské duši dozrálo do rozhodnutí, že zvířata jíst nebudu. Bylo tehdy těžké sehnat rostlinné alternativy? Bylo, tehdy se ani moc nevědělo, co to vlastně je. Být vegan znamenalo skoro totéž co blázen, stejně jako kdysi moje vegetariánství na základce. Teď naopak vyústil trend veganství v to, že už je ve spoustě odvětví standardem. Třeba veganskou kosmetiku dnes běžně seženete i v drogériích. To dřív zdaleka nebylo tak jednoduché, když jsem pracovala jako letuška, vozila jsem z Kanady a Ameriky sobě i známým kosmetiku, veganské alternativy sýrů nebo klobás, jednou za měsíc jsme jezdili nakupovat do Německa. Bylo to těžké, zároveň dnes už lidé nemohou chápat radost, když jsme někde v zahraničí objevili třeba vegan smetanovou zmrzlinu. Není veganství jen módní záležitost, která se zase přežene? V Česku už to trvá minimálně tři nebo čtyři sezony, takže věřím, že to není jen trend, a doufám, že minimálně některé lidi to ovlivní napořád. Důkaz vidím i v tom, jak se mění celosvětový byznys. Víc a víc velkých nadnárodních firem se přesouvá k rostlinným alternativám, což je podle mě znak toho, že veganství opravdu není trend, který za čas pomine, ale stává se legitimním dlouhodobým proudem. Takže se nebojíte, že nadšení pro veganství mileniály po čase omrzí podobně jako poslední model tenisek? Zatím mám zkušenost s tím, že u veganství lidé spíš zůstávají. Jestli se dá o nějakém trendu mluvit, všímám si nově lidí, kteří o sobě mluví jako o sedmdesátiprocentních nebo devadesátiprocentních veganech. Nejdou do toho všeho hned po hlavě, je to pro ně delší cesta. Mění se u mladší generace důvody k veganství? Na mladší generace lidí nejvíc fungují emoce, pozitivní věci. Třeba když vidí, jak jsou zvířata chytrá, jak myslí, cítí. Příběhy o tom, jak jedno zvíře zachrání jiné. Velmi pádnými argumenty jsou taky ty sportovní. Tedy to, že se z vás kvůli veganství nestane průsvitná bytost, která neuzvedne tašku. Přesně tak. Náš projekt Vegan Fighter sdružuje sportovce-vegany a jejich výsledky mluví samy za sebe. Funguje to hlavně na chlapy, spolu s čísly a tvrdými daty. OSN vydává spousty zpráv, které dokládají, jak živočišná výroba poškozuje naši planetu. Na koláčových grafech přesně vidíte její dopady, „vítězí“i v porovnání s celosvětovou dopravou. Říkala jste, že před dvaceti lety jste byla pro okolí skoro blázen. Změnilo se to? Lidé kolem mají někdy tendenci házet vtípky a posměšky, často s pasivně agresivním podtónem. A samozřejmě pořád slýchám nejčastější argument, že jíst maso je přirozené. A není? Do určité míry ano, člověk je ale hodně přizpůsobivý. Přirozené ale není to, v jakých podmínkách jsou ta zvířata chovaná. To už se ale přece taky mění, ne? Určitě je lepší jíst maso z biochovů, ale často dochází k nedorozumění. Ne všechna zvířata v nich mají lepší život, třeba dojnice musí dřív nebo později přijít o svého potomka kdekoliv, krávy musí být znovu oplodněné a jejich telata putují na jatka nebo do dalšího chovu. Pro mě osobně je to velmi podstatné, stejně jako to, že na jatka putují vlastně téměř vždy zvířecí děti. Kráva se dožívá pětadvaceti let, ale na jatka ji vezete ve dvou třech. Je sice fajn, když má v ně-

Dřív znamenalo být vegan skoro totéž co blázen. Teď je to naopak v mnoha odvětvích standardem, velké nadnárodní firmy se přesouvají k rostlinným alternativám.