Pochybná syrská opereta

Toto není text o syrském dramatickém umění, ačkoli se prý na tamějších vládních územích vrací život do normálu. V tomto textu jde o bezpečnostní dramata v Sýrii, která často získávají podobu cynické frašky.

VSýrii běží už sedmým rokem proxy válka, vojna v zastoupení. Ztrátou života ji zaplatily statisíce a jeho zpackáním miliony. Počáteční drtivý dopad takzvaného arabského jara destabilizoval bezmála kompletně celý Blízký východ. Když tsunami lidových bouří smetla některé Západem po desetiletí tolerované či využívané diktátory, vypukly požáry občanské války. Žel doteď neuhasínají.

V jejich průběhu se projevily dosud na uzdě držené kmenové půtky (Libye), ale též i sektářské napětí, což je případ Asadovy země. Říkám Asadovy, neboť „dědičný prezident“Bašár al-Asad je uznanou hlavou země, k jejíž obnovené kontrole má stále přesvědčivěji našlápnuto. Byť je nad pouštní slunce jasnější, že to není a nebude nikterak zadarmo. Hlavně Moskva s Teheránem se ušvejkovat nedají. Což kromě dalšího naznačují již uzavřené hospodářské smlouvy. Perspektivy příslušné ekonomické anebo militární přítomnosti poblíž Suezu či naftových polí ovšem zneklidňují kdekoho. Včetně Státu Izrael, který si kdysi USA pragmaticky vyhlédly coby chráněnce v tomto výbušném prostředí.

V uplynulých letech prošla Syrská arabská republika překotným bezpečnostním vývojem. Ještě máme v živé paměti, kterak se alávity vedený Damašek dostal pod takový povstalecký pres, až nad Sýrií visel Damoklův meč konečné porážky. Zněly například hlasy, jestli by se šíité neměli pokusit o ustavení vlastní alternativní entity.

Tak zlá byla situace. Dotírání nebezpečného Islámského státu a jiných (ne)umírněných islamistů, nezřídka vybavených moderními americkými zbraněmi, přimělo hlavně Kreml k intenzifikaci jeho angažmá. V rámci reálpolitiky totiž nemohl připustit, aby ztratil místní vojenské základny. Speciálně, když se v bojích dají do světa posílat rafinované vzkazy o Krymu nebo vlastních pokročilých technologiích.

Kdo hraje první housle

Zejména Západem očerňované letecké údery vykonaly své a spolu s angažmá „interbrigád“(včetně jednotek vyslaných čečenským prezidentem a bývalým protiruským povstalcem Ramzanem Kadyrovem) zvrátily poměr sil. Stalo se bezmála jisté, že stávající garnitura konflikt vyhraje. Třeba se sama od sebe nabízí otázka, v jaké podobě, či zda se Sýrie nezmění v určité kondominium.

Kdo zažívá kromobyčejně krušné chvíle, jsou protivládní jednotky. Ty mají nezřídka blízko ke geopolitickým zájmům (super) velmocí „demokratického společenství“, spojenecky provázaného s orientálními despociemi Perského zálivu, jimž na sunnitských čelech dělá vrásky rozmach šíitského Íránu. Republiky, jíž Washington nikdy plně nezapomněl, že mu nedlouho po ústupu z Vietnamu lidovou revolucí svrhla přítele. Šáha, krvavého diktátora.

Západ se svými (vypočítavými) spojenci, k nimž formálně stále patří sebestředné Turecko, blízkovýchodní konfrontaci prohrává. Jde víceméně o to, neztratí-li taktéž při tomhle maléru tvář. Přinejmenším před domácím publikem, které už je takhle rozzlobené na své oligarchické vůdce.

Když jsem nedávno na tomto místě psal, kdo to v Sýrii hraje první housle, netušil jsem, jak bleskově slovům „přitakají“činy. Minulý rok se na islamisty spravovaném území údajně odehrál chemický útok, z nějž média středního proudu obviňovala asadovce, ne-li rovnou ruská expediční vojska. Po incidentu následoval dokonale spektakulární raketový útok Američanů. O něm se oficiálně ví, že byl s předstihem oznámen Moskvě. Skutečné výsledky „úderu“netřeba dodávat.

Letos, vzápětí po varování ruské rozvědky o plánu zneužít v Sýrii zakázané zbraně, vypukla v Anglii „aféra novičok“. Ve více významech neuvěřitelná antikremelská špionážní hra – atentát extrémně jedovatou látkou přežily všechny oběti, ač jim byla odborná péče poskytnuta po sáhodlouhé prodlevě.

Přišli si na své

V těsném závěsu po oné záležitosti se „konečně dostalo“také na oblast Levanty. Jakési podprahově proruské útvary se měly dopustit hrozného masakru zbraněmi hromadného ničení, třebas by to opět nedávalo pražádný smysl. Znovu byl bez vyšetřování usvědčen viník, stačil namířený prst. Z čehož je mimochodem potisící patrné, že když se islamistovo svědectví hodí, je čisté jako slovo boží.

Od prý odvetného ataku se víceméně distancovalo Německo s Itálií. K Donaldu Trumpovi, jenž si s gustem poměřuje velikost jaderného tlačítka, přistoupily Francie a Velká Británie, někdejší koloniální mocnosti Syropalestiny. Pentagon to zkoušel popírat, leč Paříž připustila, že útok byl i tentokrát veden po konzultacích s Moskvou. Akce symbolické povahy, kus vpravdě operetní. Ale co! Propagandisté na obou stranách si přišli na své, „heroický“Asad k sobě ještě těsněji připoutal své věrné. Na necitelné šachovnici, kde se nehledí na pěšáky a haraší se – jadernými – zbraněmi, snad bude alespoň chvíli relativní klid.

Asad je uznanou hlavou země, k jejíž obnovené kontrole má stále přesvědčivěji našlápnuto.