Vypišme soutěž na novou druhou sloku hymny
Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES
Vždy jsem žasl, jak často, rádi a s chutí Američané hrají, zpívají a poslouchají svou hymnu, Star Spangled Banner (Hvězdami posetý prapor). Je slyšet nejen při všech větších událostech, jako jsou národní svátky. Televizní a rádiové stanice ji hrají při dokončení denního vysílání, nechybí při sportovních utkáních, festivalech, školních vystoupeních, samozřejmě při volebních kampaních. Často se očekává nějaká originální improvizace na tradiční melodii a rytmus, s exhibicí sólisty nebo sólistky hraničící s hollywoodskou kýčovitostí.
Při veřejném vystoupení se ovšem očekává – a dodržuje – tradice povstat a symbolicky položit pravou ruku na levou stranu hrudi, kde je údajně srdce, „duše“člověka. Přivandrovalec si na to rychle zvykne, i když zpočátku mu to může připadat jako uměle nacvičená show. Brzo to ale vnímá jako tradiční výraz amerického patriotismu a rád se připojí.
V Čechách (a na Moravě, ovšem) mně to trošku chybí. Jako kdybychom se báli, že příliš častým hraním naší hymny ji můžeme znevážit nebo by nám mohla zevšednět. Rádi si stěžujeme na Brusel, že nám ukusuje z našeho češství, ale abychom právě to češství rovná se vlastenectví častěji a s hrdostí ukazovali, do toho se nám moc nechce. Prapory z oken a balkonů našich příbytků nevyvěšujeme, hymnu hrajeme jen při opravdu velkých událostech. Proč? Co nám vadí? Čeho se bojíme?
Shodneme se na tom, že naše hymna je krásná. Její poetičnost a melodie doslova chytne u srdce. I slova jsou líbezná, trošku sentimentální, odzbrojující, neagresivní, až pasivní...
Po rozpadu federace v roce 1993 ztratila původní československá hymna svou energickou slovenskou polovinu. To, co nám zůstalo, je krátké opěvování krás české krajiny. Ano, Kde domov můj chytne u srdce, ale jako když chybí ta druhá originální česká sloka, kterou kdysi nahradila slovenská, kde text pokračuje konstatováním, že v této krásné zemi žije hrdé české plémě. Ano, hrdé. Nejen nějací sralbotkové.
Necháme to tak, nebo, jak navrhl předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval, sám patriot par excellence, s tím něco uděláme? Co to bude? Prodloužíme naši hymnu o další text připojením zapomenuté druhé sloky? Upravíme, zmodernizujeme melodii? Domnívám se, že tu není nutné nějak radikálně obohatit, že by opravdu mělo stačit přidat druhou sloku a originální, ve své podstatě nezměněnou melodii si tak poslechnout dvakrát.
Problém ovšem je, že originální druhá sloka je dnes pro svoji časovou zatuchlost a národně obrozenecký patos prakticky nepoužitelná. Posuďte to sami: Kde domov můj? kde domov můj? V kraji znáš-li Bohu milém duše útlé v těle čilém, mysl jasnou vznik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar? To je Čechů slavné plémě, mezi Čechy domov můj, mezi Čechy domov můj! Takže, co s naší krásnou hymnou, při jejímž poslechu mnohé srdce se rozbuší, leckterý zrak zvlhne, knedlík hrdlo přidusí? Navrhuji vypsání celonárodní soutěže na novou druhou sloku, kde bude bez primitivní sentimentality zašifrována naše národní hrdost. A raději, prosím, nesahat na originální melodii. To, co předložil jistě v dobrém úmyslu skladatel Miloš Bok, mně připomíná sborové zpěvy z marketingově úspěšných muzikálů. Naše hymna je a měla by být něco víc než jen pompézní, dobově populární popěvek. Jinak bych musel parafrázovat učitele Josefa Tkalouna z filmu Vratné lahve – to bych opravdu neměl rád.