Poláková ukazuje, jak může znít dospělý pop

Barbora Poláková vydala svou druhou desku. Jmenuje se ZE.MĚ a zpěvačka na ní pokračuje v neprvoplánovém popu pro náročnější posluchače. Vedle debutového alba je hudebně kompaktnější.

Je to logické. Na vzniku alba se sice podílela stejná trojice, kde Polákovou doplňují její skladatelský parťák a kapelník David Hlaváč s producentem Janem P. Muchowem, oproti sesbíraným písním z delšího období v případě první desky je tu prostě znát jistá ucelenost.

Kamenem úrazu druhých alb bývá chybějící moment překvapení. Zde třeba schází podobně nezpochybnitelný hit, jakým byla Nafrněná. Vůbec to však nevadí. Místo toho Poláková posluchačům servíruje úspěšný singl Po válce, nostalgické zpodobnění rozchodu, nebo způli zasněnou, způli nadupanou skladbu Vono.

Smyčce i dětský sbor

Naštěstí dojde i na odlehčené momenty, jako je „sportovní“Poď si, pravděpodobně žhavý kandidát na vděčnou koncertní vypalovačku, či hříčka jménem Backstage, která si nezadá s podobně humornými peckami od J.A.R. a kde se řeší muzikantský život v zákulisí koncertu s rozkošným akcentem na zpěvaččino rodičovství.

Současné popové aranže doplňuje smyčcový orchestr (zní ve více skladbách, ale nejvýrazněji asi ve vyloženě filmové Sami dva) nebo dětský sbor (v písních Těsně před koncem nebo Vono). A přes tuto pestrost stále platí, že celé album je sympaticky semknuté, což je tedy nejspíš hlavně Muchowova zásluha.

Se svou první deskou Barbora Poláková dosáhla na dva Anděly i komerční úspěch. Hozenou rukavici popadla bez váhání, neustrnula a v případě ZE.MĚ přinesla nahrávku dospělejší. A prostě dobrou.