Rozhovor: Zrak se kazí stále dříve
„Je dost nesmyslné, že se nedávno posunula věková hranice povinných prohlídek na řidičský průkaz,“říká primář oční kliniky Pavel Diblík.
Není to už jen nemoc seniorů. Šedý zákal postihuje čím dál častěji i lidi středního věku. Někteří z nich přitom ani netuší, že pokud nepůjdou k lékaři a sednou za volant, mohou být okolí nebezpeční. Ke zhoršování zraku přitom dochází už po čtyřicítce, kdy člověk začíná mít problémy se čtením na blízko. „Posunutí věkové hranice pro povinné kontroly řidičů bylo dost nesmyslné,“říká primář Oční kliniky 1.LF UK a VFN v Praze Pavel Diblík.
Čtyřicátníkovi by sotva kdo řekl, že je stařec. Jeho oko už má ale nárok na takzvanou vetchozrakost, tedy oslabení věkem. Proč mají lidé problémy se zrakem takhle brzy?
Jde o přirozený proces stárnutí, kdy se snižuje takzvaná akomodace – tedy schopnost zaostřovat blízké předměty na sítnici oka. Toto zhoršení může postihnout i lidi, kteří jsou zcela zdraví a nikdy se zrakem neměli žádné potíže. Bohužel mnozí změny k horšímu podceňují. I lidé v mladším věku mívají čím dál častěji oční vadu, se kterou by správně neměli například vůbec sednout za volant. Je dost nesmyslné, že se nedávno posunula věková hranice povinných prohlídek na řidičský průkaz. Zatímco dříve ji museli podstupovat lidé od šedesáti let, nyní se tato povinnost týká řidičů nad pětašedesát let.
Může člověk na silnici někoho ohrozit tím, že nejde k lékaři včas?
Samozřejmě. Je čím dál více mladších lidí, kteří mají problém se zrakem, aniž by si to uvědomovali. Někteří lidé vědí, že hůř vidí, a přesto nejdou k lékaři včas, protože mají strach, že by mohli přijít o řidičák.
Co se myslí tím, že hůř vidí?
Většinou jde o takzvané mlhavé vidění. Může se to projevovat například jen při některém osvětlení – za šera nebo při sluníčku. Zpočátku lze upravit stav změnou brýlí – dáte o dioptrii více nebo méně a vidění se zlepší. Ale musí k lékaři přijít.
Přibývá také lidí s takzvanou makulární degenerací, což je vážné onemocnění oka, které může končit oslepnutím. Dnes jím trpí každý druhý člověk nad 65 let. Je pravda, že tato nemoc je dnes dalším civilizačním onemocněním?
Ano. Na vznik nemoci se podílí nejen genetika, ale také znečištěné ovzduší a životní styl. Případů docela rychle přibývá, dříve jsme u nás na klinice tolik pacientů s tímto onemocněním neměli jako dnes.
Jaké jsou varovné příznaky nemoci?
Jde o postižení takzvané žluté skvrny v centru sítnice, která je důležitá pro rozlišování detailů. Pokud dojde k jeho narušení, pacient má problémy se čtením nebo rozeznáváním obličejů, s přečtením nápisů. Nejnebezpečnější je takzvaná vlhká forma onemocnění, která může člověku způsobit během několika týdnů výrazné zhoršení zraku. Takzvanou vlhkou formu onemocnění léčíme pomocí injekcí do oka. Poté přechází onemocnění do takzvané suché formy. Doporučují se různé potravinové doplňky, jako například lutein, vitamin E, zeaxantin a zinek. Pojišťovna suchou formu léčby nehradí.
Jak to, že si pacienti musí hradit léčbu sami?
Jde pouze o podpůrnou léčbu. Pokud za onemocnění může více faktorů, nelze říci, co by konkrétní pacient měl užívat. Oční lékaři řeší i absurdnější příklady toho, kdy pojišťovny nehradí léčbu.
Například?
Například úhrada injekcí do oka u diabetiků. Někteří lidé s cukrovkou mají kvůli ischemii, tedy kvůli špatnému prokrvení, otok sítnice. Pokud není pacient léčený, může jeho stav končit oslepnutím. Postižení začíná na jednom oku, ale v drtivé většině případů začas postihne i oko druhé. Pojišťovna ale hradí léčbu jen jednoho oka.
Proč?
Léčba preparáty, které aplikujeme pomocí injekcí do oka, je drahá. Jedna injekce vyjde pojišťovnu až na 16 tisíc korun, donedávna to bylo 22 tisíc korun. Diabetik přitom potřebuje až osm injekcí ročně, druhý rok další čtyři injekce. Tuto léčbu přitom potřebují tisíce lidí, takže je to velký nápor na výdaje pojišťoven. Pro lékaře to znamená, že musíme u každého pacienta žádat pojišťovnu o výjimku na takzvaný paragraf 16, což je velká administrativní zátěž. A pacient samozřejmě mezitím ztrácí čas, hrozí časová prodleva v léčbě, a tím pádem i menší šance na úspěšnou léčbu.
Nejčastější operací očí zůstává šedý zákal. Někteří lidé se při této operaci rozhodnou připlatit si za nadstandardní čočky. Vy už jste dříve říkal, že ne pro každého se ale tyto nadstandardní čočky hodí.
Je to tak. Takzvané multifokální čočky umožňují korekci zraku na blízko i na dálku. S brýlemi totiž někteří pacienti vidí přesněji a kontrastněji. Multifokální čočky sice zbaví nutnosti nosit brýle, ale na druhou stranu snižují kontrast, protože energie světla se rozdělí do jednotlivých ohnisek. U profesí, kde jsou větší nároky na kvalitu vidění – například architektů nebo výtvarníků – se tyto čočky nedoporučují. Někteří pacienti doplácejí za čočku velké peníze a věří, že znovu budou mít ideální vidění. Někdy však bývají zklamáni, protože jejich oko není schopno adaptace na multifokální čočku. Zklamáni jsou i ti, kteří nejsou schopni lepšího vidění, protože dochází ke změnám i v dalších částech jejich oka.
Stává se tedy, že někteří lidé s umělou čočkou mají takový problém, že si ji nechají odstranit a přejdou zpět k brýlím?
Ano, někteří pacienti mají takové problémy, že zvolí i tuto variantu. Odstranit umělou čočku operačně ale není zrovna snadné.
Dnes patří operace šedého zákalu díky moderním metodám k nejběžnějším chirurgickým výkonům. Vy pamatujete ještě doby, kdy taková operace znamenala velký zásah do života pacienta. Jak se prováděla třeba před třiceti lety?
Dříve se musela čočka před odstraněním přimrazit a po pevném spojení čočky se sondou se pak z oka vytrhla. Bylo zapotřebí velkého řezu v oku a poté se musely odstraňovat pooperační stehy. Člověk po operaci dostal brýle s velmi tlustými skly na dálku, na čtení brýle ještě o tři dioptrie silnější. Protože to byl pro pacienta opravdu velký zásah, raději se doporučovalo, aby člověk počkal, až čočka dozraje. Dnes se z této operace díky novým technologiím stala elegantní metoda, která trvá pár minut.
Na vaší klinice se vedle běžných operací věnujete zákrokům u vzácných onemocnění, jezdí k vám pacienti z celé republiky i ze Slovenska. Které vzácnější diagnózy u vás léčíte?
Věnujeme se například nádorovým onemocněním oka a očnice, v poslední době jsme operovali i tři slovenské pacienty s nádorem v očnici. Přicházejí k nám také pacienti s roztroušenou sklerózou, která jim způsobuje poškození zraku. Dále léčíme pacienty s poruchami štítné žlázy, jsou to vážná onemocnění, při kterých hrozí akutní oslepnutí a jejichž stav vyžaduje několikaletou léčbu.
Pojišťovny nedávno oznámily, že zvažují redukci lůžek v nemocnicích, a jako příklad uvedly právě oční oddělení. Co na ten záměr říkáte vy?
Pozvolná redukce očních oddělení se děje již dnes. Například v jižních Čechách byla dříve oční lůžková oddělení v Písku, Strakonicích, Jindřichově Hradci. Dnes už je jen v Českých Budějovicích. Na jednu stranu je pochopitelné, že se lůžková oddělení redukují s tím, jak se zkracuje hospitalizace. Dříve trvala hospitalizace po operaci šedého zákalu několik dnů, dnes jde pacient po operaci ihned domů. Ale pořád máte pacienty, které na lůžko uložit musíte. Jsou diagnózy, u kterých vím, že je nikam neudám než k sobě. Například teď mi zrovna před chvílí hlásila kolegyně, že přijímáme pacienta s oběhovou poruchou na zrakovém terči na druhém oku, přičemž na jedno oko vidí velmi špatně a hrozí mu, že může do několika hodin oslepnout. Takovému pacientovi sotva řeknete, ať si oběhne vyšetření na interně.
Pojišťovny argumentují tím, že některá oddělení mají velmi nízkou obložnost a že jsou poloprázdná…
Když si vezmete prostá čísla, tak by se lůžka redukovat dala. Ale pokud berete v úvahu konkrétní případy, je to složitější. Včera jsme například přijali pacienta na operaci s vážným úrazem oka, koukala mu čočka napůl z oka. Byla to neplánovaná operace, takže byl problém sehnat narychlo anesteziologa. Zároveň jsme už měli objednanou rohovku za třicet tisíc korun z tkáňové banky pro jinou operaci, která se musí použít ten samý den. Průměrná obložnost tedy nebere v úvahu výkyvy v obsazenosti nemocnice. O víkendu nemáme žádné plánované operace, takže je oddělení poloprázdné, ale přes týden bývá na lůžka takový tlak, že řešíme, zda nepustit domů některé pacienty už o den dříve, aby se lůžko uvolnilo.
Pokud by se tedy v regionech výrazně redukovala tato oddělení, na co by se museli pacienti připravit?
Nemocnice mají už dnes na některých odděleních, především na internách, kritický nedostatek lůžek, který někdy mohou pomoci vykrýt jiná oddělení, jako například oční. I naše nemocnice měla nedávno na interně zcela plno, a tak jsme měli do rána dvakrát jejich pacienta u nás na očním oddělení, dokud se neuvolnilo místo. V regionech je situace ještě o dost horší, takže pokud by se lůžková oddělení nějak masivně redukovala, pak by mohl být problém. Pacienti objednaní na plánovanou oční operaci by museli také počítat s tím, že ji nemocnice na poslední chvíli zruší, protože zrovna budou muset přednostně řešit akutní případ.