Kam zamíří Formanovy otisky
Oliver Malina Morgenstern před jedenácti lety pořídil otisky rukou Miloše Formana pro zdejší obdobu hollywoodského chodníku slávy. Kdo je uvidí?
PRAHA Projekt, pro nějž nasbíral i otisky hereckých hvězd od Claudie Cardinalové po Franka Nera, se nakonec neuskutečnil. A dokumentarista Malina teď přemýšlí, jak s památkou po zesnulém rodákovi naložit. „Samozřejmě v první řadě patří Formanově rodině, ale nechci ji teď obtěžovat. Napadlo mě také čáslavské kino, které nese režisérovo jméno. Nebo pražská Werichova vila – Forman totiž Wericha miloval, posílal mu z Ameriky věci u nás tehdy nedostupné, často si volali,“vypráví filmař, který právě natáčí dokument Za Werichem na Kampu.
Nevylučuje však ani zájemce ze zahraničí. „Prostě to rád věnuji komukoli, kdo by sádrové otisky převedl do důstojné podoby,“líčí Malina. Sám pomýšlel na sklo, symbol české sklářské tradice, v němž by vynikly detaily dlaní i souběžně pořízené podpisy osobností. Karlovarský festival ideu odmítl, pak se měl chodník budovat ve dvoraně premiérového kina v pražském Slovanském domě, ale z toho také sešlo.
Pomohl Ondříček
Přitom právě tam se otisky Formana, scenáristy Jeana-Clauda Carriera i herců Javiera Bardema a Natalie Portmanové zrodily: při slavnostním pražském uvedení jejich filmu Goyovy přízraky. K Formanovi se Malina dostal prostřednictvím Varhana Orchestroviče Bauera, jenž se podílel na hudbě k dílu. „Manažeři kolem výpravy se nejdřív tvářili nedůvěřivě, museli jsme jim ukázat připravené formy, ale režisér se choval vstřícně. Jednak byl na podobné věci z Ameriky zvyklý, jednak pomohl kameraman Miroslav Ondříček, který nám své ruce otiskl už dříve a řekl: Udělej to taky, Miloši, to jediné po nás kromě filmů zbude,“vzpomíná Malina. „Forman se smál, ještě si utahoval z Portmanové – Vidíš, Natalie, konečně budeš slavná alespoň tady, když už ne v Hollywoodu. Všichni se dobře bavili, s pomocí sochaře Lukáše Wagnera otiskli své dlaně, podepsali se, zkrátka v pohodě.“
Jako Wintonovy děti
Malinova sbírka obsahuje i jiná slavná jména, počínaje francouzským režisérem Claudem Lelouchem a konče Zdeňkem Svěrákem. Nechybí ani Formanův souputník Ivan Passer, který rovněž našel svůj druhý domov ve Státech.
„Běhal jsem s projektem od čerta k ďáblu, všude tvrdili, že mám v ruce skvosty, ale skutek utek,“líčí Malina, že se mohl zrodit unikát. „V Evropě jsou takové chodníky dva, v Bonnu a v Paříži. Američané mají své filmové hvězdy odlité v betonu a mramoru. Němci v bronzu, Francouzi ve smaltu, Češi je mohli mít ve skle, překrásně podsvícené,“připomíná, že podobnou variantu zvolil památník Wintonových dětí na pražském hlavním nádraží.
Malina dlouho váhal, má-li o své sbírce právě v souvislosti s Formanovým úmrtím promluvit: „Opravdu z toho nechci nijak těžit ani se zviditelňovat, ale když už to mám, bylo by věčná škoda, aby otisky dál ležely. Daruji je komukoli, kdo se postará, abychom na jedinečného člověka měli věčnou památku.“