Dojemný Jeroným Pražský
Český film si přidal vlastní kategorii: dělí se na dobrý, špatný a dojemný. Do té třetí nejnověji spadá Poslední útěk Jeronýma Pražského, příběh s Ondřejem Vetchým v hlavní roli, jenž putuje kiny, než se dočká letní televizní premiéry.
Stojí za ním „hlubocí čistí srdcaři“, jak herečka Jitka Čvančarová nazvala tým manželů Hlavsových ze šumperské společnosti Vistafilm. Začali snímkem Jan Hus – cesta bez návratu a po Husově souputníku Jeronýmovi mají do budoucna v plánu Jana Amose Komenského.
Soubor omylů
Nadšenecké zaujetí novodobých národních buditelů skutečně dojímá – ovšem pouze do chvíle, než začne film sám. Ilustrovaná učebnice dějepisu s důrazem na otázky víry je totiž současně učebnicí všech profesních omylů. Počínaje jazykem – přinejmenším střídavé tykání a vykání by si měl scénář pohlídat – a konče romantickou linií vztahu filozofa Jeronýma k dceři hospodského, jejíž postupně odhalované tajemství původu hraničí s parodií.
Právě kolem postavy Čvančarové nakupí snímek nejvíce křiklavých barvotiskových přešlapů, ať se ohání srpem, trhá luční kvítí na matčin hrob, nebo roní slzy. Není však jediná, koho režie nutí k ochotnické doslovnosti: zrádci i udavači nasazují zavilý výraz jako v grotesce.
Sbírka filmařských hříchů zahrnuje i lyrizované přírodní výjevy, zpomalované záběry z dětství, snové obrazy sexu za bouře a dokonce pokus o znásilnění provázený debatou o kacířství. Poslední útěk Jeronýma Pražského zkrátka zosobňuje neobratnou banalizaci historické látky včetně sestřihu zamilovaných momentek jako z telenovel či pozadí, jež známe z pohádek: trhy, krčmy, zvířátka, folklorní komparz.
Zhýralí preláti
Přitom tvůrci dali dohromady překvapivou sestavu hereckých osobností. Vedle rebelského Vetchého si roli Husa z předešlé produkce zopakoval oduševnělý Vladimír Javorský. Doplnili je Petr Kostka, Alois Švehlík a především Pavel Rímský, jehož slovní souboje s Vetchým by měly ještě třaskavější sílu, kdyby se netočily v abstraktních tezích. „Cesta plná trní“, „nevědomý lid“, církevní hodnostáři hýřící s polonahými děvami; klišé na klišé. Paradoxně Jeroným nabízel jedinečné rysy: vždy „až druhý“mučedník po Husovi a ten, kdo své učení zapřel, než je před koncilem opět vyhlásil.
Duchovní pořady má ČT dané zákonem, otázkou však zůstává, proč po vlastním dokudramatu Nezvladatelný buřič – Jeroným Pražský, vysílaném předloni k výročí filozofova upálení, investuje do stejné látky v produkci připomínající spíše zájmovou osvětovou činnost. Umění s vírou mohou najít společný vrchol, jak ukázalo Poslední pokušení Krista – ovšem jeho mistrovský tvůrce Martin Scorsese ví, že co je dojemné, nemusí být ještě dobré.