Odcházení kouče Josefa J.

Kempného... Kouč se snažil dovést průměrné k nadprůměrným výsledkům i zázemím. Vytvořil široký realizační tým, obklopil se specialisty i trenéry s úspěšnou hráčskou kariérou a na Světovém poháru, při své premiéře v roli hlavního kouče, slyšel od Voráčka či Plekance, že lepší servis v reprezentaci ještě nezažili.

Kritika širokého ansámblu

Zároveň se ale kvůli té samé věci měnil. Až příliš řešil a řeší, když se do jeho ansámblu někdo navážel. Těžce nesl, když si Alois Hadamczik muž, se kterým se nemusí dělal srandu, že už se Jandač a spol. ani nevejdou do autobusu. Dokonce za kampaň považoval, když se do něj opřel bývalý hokejista Petr Nedvěd, že se příliš opičíme po Kanaďanech – a že když oni si na střídačku dají žirafu, my ji budeme mít do týdne taky. I včera svému nástupci radil: „Měl by mít hlavně silný realizační tým. A neměl by podlehnout mediálním přestřelkám, jestli novináři osloví Frantu, Pepíka podle toho, zda zrovna potřebujete kritiku, nebo pochvalu.“

Jenže vidět spiklenectví za každým rozhovorem je chiméra, která mu ve druhém roce vlády brala energii. A ukazovala, že pod tlakem je zbytečně nerudný, podrážděný.

Ano, Jandač měl naloženo víc, protože během dvou let velel (či ještě bude) na čtyřech velkých akcích, zatímco jiní na dvou. Jenže tlak a umění pod ním pracovat jsou s rolí reprezentačního kouče bytostně spjaté. Jandač je bezesporu chytrý a erudovaný trenér a důkazem nechť je i ono ruské angažmá. Je detailistou, analytikem, jenže možná mu vážně chybí cit a intuice bývalého hráče, a štěstí udělat riskantní rozhodnutí v pravý čas. Loni na šampionátu v Paříži byl naštvaný Pastrňák a jiní borci z NHL, že až často šiboval se složením prvního útoku. Letos v únoru se z olympijských tribun zdálo, že