Anorexie útočí na děti i zralé ženy

Anorexie a bulimie nejsou jen nemoce teenagerů. Nových pacientů v posledních letech nejrychleji přibývá ve věkové skupině do 14 let a mezi ženami kolem čtyřicítky.

Elišce je teprve třináct, léčí se však s psychickým onemocněním, na které podle statistik umírá mezi 5 a 20 procenty nemocných – mentální anorexií. Před dvěma roky začala držet přísné diety a intenzivně cvičit. Trápily ji poznámky kluků ve třídě. Puberta u ní propukla o něco dřív než u spolužaček.

Psychické onemocnění postihuje čím dál častěji děti. Nejzávažnějších případů anorexie a bulimie, kdy pacient musel do nemocnice, přibylo za poslední roky nejvíce právě u dětí do 14 let, uvádí Ústav pro zdravotnické informace a statistiku.

Čísla potvrzují odborníci z praxe. „Mnohem častěji než dříve k nám chodí dívky už od 12 let. Ještě nedávno byla přitom většina až o čtyři roky starší,“říká Marie Vavrušková z občanského sdržení Anabell, které pomáhá pacientům s poruchami příjmu potravy.

Jednoduché vysvětlení odborníci nemají. Vliv má časnější nástup puberty, rozmach sociálních sítí i větší důraz na výkon, který se nevyhýbá ani dětem.

Čísla o anorexii ukazují další nový trend. Za poslední léta přibylo hospitalizací také u žen po 35. roku věku.

„Může to být spojené s tím, že děti už je tolik nepotřebují, ale také se mění metabolismus a většina žen začne přibírat. Roste snaha pečovat o sebe, žít zdravě,“říká psycholog Jan Kulhánek.

Do ambulancí přicházejí pacientky, u kterých se snaha jíst zdravě zvrhla v posedlost. „Zaměřují se pouze na zdravé potraviny, někdy i jen na jedinou potravinu. Měli jsme klientku, která se rozhodla jíst pouze mrkev. A to jen biomrkev, kterou si sama vypěstovala,“popisuje Marie Vavrušková. S přispěním Ivy Bezděkové

Průměrně stráví v nemocnici více než čtyřicet dní – pacienti s poruchami příjmu potravy, především anorexií, patří v nemocnicích mezi rekordmany.

Navíc na žádné jiné psychické onemocnění se neumírá tak často. Umírají nejen kvůli tomu, že tělo už nevydrží další hladovění, často také páchají sebevraždy. „Kvůli nemoci ztrácejí sociální kontakty, jsou úzkostní a řeší to léky nebo alkoholem, ještě více se pak propadají do depresí,“vysvětluje Hana Papežová, která vede Centrum pro diagnostiku poruch příjmů potravy v pražské Všeobecné fakultní nemocnici. Podle statistik umírá pět až 20 procent pacientů s poruchami přijímání potravy. Důsledky hladovění se na těle projeví zhruba za deset let.

Z těch, kteří se rozhodnou léčit, se to zcela povede asi polovině. „Pak je tady šedá zóna těch, kdo se vyléčí jen částečně a žijí s anorektickým uvažováním. Stále mají podváhu, i když ji udržují nad hranicí klinické anorexie a uchovávají si některé symptomy. Trápí je například nespokojenost s vlastním tělem a drží celoživotní diety,“říká Papežová.

Bulimičkou v 80 letech

Představa, že jde o nemoc pubertálních dívek, je podle odborníků mylná. První omyl je v tom, že se nemoc týká jen žen a dívek. Muži tvoří podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) přibližně desetinu pacientů.

Mýtus je i představa, že anorexie a bulimie je nemocí z pubertální nejistoty. „Chodí k nám i starší klienti. Měli jsme tu 80letou paní, která se s poruchou příjmu potravy potkávala celý život. V útlém mládí měla mentální anorexii, pak měla třeba na deset let klid, pak zase bojovala s bulimií,“říká Marie Vavrušková z občanského sdružení Anabell, které se lidem trpícím poruchami příjmu potravy věnuje.

Moderní životní styl dává onemocnění nové podoby. „Existuje například celá poddiagnóza – drunk korekcie,“říká Jan Kulhánek z Psychoterapie Anděl v Praze. Typická je u vysokoškolsky vzdělaných

Na žádné jiné psychické onemocnění se neumírá tak často. Podle statistik zemře pět až 20 procent pacientů.

žen nebo studentek kolem 25 let s bohatým společenským životem.

„Jde jim o postavu a také o to, aby nevypadly ze společenského života. Vědí, že budou večer pít alkohol, který je kalorický, a tak přes den příjem kalorií snižují. Pijí pak na hladový žaludek, což s sebou nese další problémy,“říká Kulhánek.

Na začátku procesu, který končí nezdravým hubnutím, často bývá i náruživá snaha žít zdravě. I posedlost zdravou stravou, při které nemocní redukují jídelníček jen na zdravé potraviny a jdou až do extrému, má vlastní diagnózu, odborníci jí říkají orthoexie.

Vydrží jen ty odhodlané

Věk, kdy potíže s jídlem začínají, se posunuje stále níž. Navíc i když v absolutních číslech nemocných příliš nepřibývá, roste počet vážných a komplikovaných případů. Právě u dětí do 14 let stoupl za poslední roky nejvíce počet hospitalizací.

„Nejdříve začínají anorektičky, obvykle je to kolem 13 let, bulimičky kolem osmnácti,“říká Papežová. Změny v jídelních návycích nebo to, že začaly intenzivně cvičit, jejich okolí velmi často po dlouhou dobu vůbec nezaznamená.

„Jsou to často chytré dívky a ve skrývání jsou mistry. Vědí, že by jim do toho ostatní mluvili, ať jde o jídelní chování, užívání projímadel nebo třeba i sebepoškozování, které jsou s poruchami příjmu potravy často spojeny,“říká Papežová.

Je pro ně typická i manipulace a krok po kroku mění stravovací návyky. „Dívka zjistila, že váží více než ostatní dívky. Tak se rozhodne vyřadit sladké nebo tučné. Poté se rozhodne nejíst maso. Až rodiče ustoupí a dovolí jí to. Nakonec jí například jedno jablko a jeden jogurt denně,“vysvětluje na příkladu Vavrušková.

Za faktory, které zvyšují riziko, že mladý člověk onemocní anorexií, je považován perfekcionismus a orientace na výkon. „Každá žena někdy držela dietu. Vydrží ale jen ty, které jsou nejodhodlanější. Obecně jsou to velmi dobré vlastnosti, ne ale ve službě hladovění a diet,“říká Papežová.

I to je jeden z důvodů, proč jde o problém rozšířený ve sportovním světě, jak ukázal i příběh Gabriely Koukalové. „Nejedla, a přesto podávala velké výkony. S tím se setkávám často, oni mají velkou motivaci, zhubli, mají vše pod kontrolou, dokážou překonat hlad. To je motivuje pro další výkony, přitom si katastrofálně ničí tělo,“říká Marie Vavrušková.

Pro rodinu je to vždy těžká situace. Lidé trpící poruchami příjmu potravy se totiž často ani léčit nechtějí. Proto psychiatrička Hana Papežová doporučuje poradit se dopředu s odborníky. S přispěním Ivy Bezděkové