Jak pomáhá mobilní hospic
Ideální by bylo, kdyby si nevyléčitelně nemocný pacient mohl vybrat, kde, s kým a jak stráví své poslední dny, říká šéfka mobilního hospice.
Jana Dušánková pracuje v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem dvacátým rokem na onkologickém oddělení. Před čtyřmi lety založila takzvaný mobilní hospic, který spolu s kolegy z nemocnice provozuje a který vede. Ve stručnosti to znamená, že dojíždí za nevyléčitelně nemocnými, jež čeká smrt. Ne, nepomáhá jim s umíráním, ale snaží se o to, aby kvalitně prožili zbývající čas. To je hlavním smyslem hospicové péče. Mimořádně významná je i podpora rodiny umírajícího.
Řadu let působíte na onkologii v ústecké nemocnici a zároveň pracujete pro mobilní hospic. Můžete říci, co mobilní hospic je, komu je určený a jak dlouho už funguje?
Mobilní hospic je multidisciplinární tým tvořený lékaři, zdravotními sestrami, sociální pracovnicí, psychologem a v případě potřeby i kaplanem. Pečuje o pacienty v konečném stadiu nevyléčitelných onemocnění, u kterých jsou možnosti kauzální léčby vyčerpány a pacient a jeho rodina preferují péči v domácím prostředí. Tento tým se stará o celkový komfort umírajícího a jeho rodiny. To znamená péči o pacienta nejen po stránce fyzických obtíží a psychické pohody, ale i snahu podpořit pečující rodinu včetně zabezpečení dostupné sociální pomoci. Mobilní hospic Masarykovy nemocnice pracuje od září 2014 a dosud jím prošlo více než 400 pacientů.
Je to v Česku běžné zařízení?
V Česku pracuje řada mobilních hospiců a další vznikají, stejně jako v cizině. Náš tým je na místní poměry výjimečný tím, že zatím jako jediný v zemi je součástí nemocniční péče, pracuje jako jedno z oddělení nemocnice.
Je to výhoda? Znamená to, že máte přehled o umírajících v nemocnici a můžete tak rovnou převzít péči? Anebo jinak, jak se do mobilního hospice lze přihlásit?
Stav, kdy budeme mít přehled o všech umírajících v nemocnici a pomůžeme jim stanovit plán péče, což znamená, kde, s kým a jak chce pacient strávit své poslední dny, je zatím náš sen. Na jeho splnění usilovně pracujeme a tato činnost představuje náplň paliativního nemocničního konziliárního týmu, který se právě tvoří. V tuto chvíli péči mobilního hospice může nabídnout ošetřující lékař, praktický lékař, o převzetí do péče často žádá rodina.
Kde jste čerpala zkušenosti pro tuto práci?
Inspirací pro nás bylo fungování mobilního týmu v nemocnici v Drážďanech, kde jsme měli možnost týdenní stáže.
Staráte se s kolegy a kolegyněmi v mobilním hospici i o děti?
Náš tým pečuje i o dětské pacienty, naštěstí jich není mnoho, ale členem týmu je i pediatr.
Jak vypadá péče lékařů a sestřiček o lidi, kteří umírají a vědí, že „je konec“. Léčíte je? To asi ne, že? Jde tedy hlavně o psychologickou pomoc? Jak pracujete s rodinou umírajícího? Jako člověk ve středním věku, kterému ještě skoro žádný příbuzný neumřel a který se nesetkal s umíráním a přípravou na smrt u někoho blízkého, si vaši práci asi nedovedu dobře představit.
Podmínky pro převzetí do péče mobilního hospice existují v podstatě dvě. Jednak ukončená kauzální léčba, tedy že již nelze ovlivnit vývoj onemocnění, jež pacienta ohrožuje na životě, a druhá je celodenně přítomná pečující osoba. Naši pomoc zahajujeme pohovorem s pečující osobou. Poté se podle stavu obtíží stanoví termín vstupní návštěvy u pacienta v domácím prostředí. V první řadě se mu musí ulevit od fyzických obtíží a následně se věnujeme jeho dalším potřebám většinou ve smyslu psychické podpory. A tu potřebuje samozřejmě i rodina. Naší prací je nejen zmírnění obtíží a utrpení blízkých, ale i hledání cesty, jak s umírajícím hovořit, jak se nevyhýbat tématu přicházející smrti. Stejně jako je toto téma těžké pro pacienta, je stejně těžké pro rodinu.
Jak se „připravuje na smrt“malé dítě?
Téma smrti se s dětmi komunikuje různými způsoby adekvátními jejich věku a rozumovým schopnostem, ale ve většině případů mnohem přirozeněji a méně komplikovaně než u dospělých. Děti jsou mnohem přímočařejší. Obtížnější je na smrt malého dítěte připravit jeho rodiče a sourozence.
To se dělá jak?
U otázek malých dětí je to formou podobenství a pohádek, větší děti jdou přímo k věci a nelze jim nic nalhávat. Velmi opatrně se musí komunikovat s dospívajícími, kteří se nacházejí v komplikovaném věku i bez závažného onemocnění. Velkou pomoc pro zdravotníky představují obrázky, které děti nakreslí a ve kterých lze většinu jejich obav a otázek najít.
Co je na práci s umírajícími nejtěžší?
Pokud se zdravotník dokáže vyrovnat s tím, že od určitého okamžiku nelze průběh onemocnění ovlivnit, nelze pacientovi navrátit zdraví či prodloužit život, že jeho úkolem je zajistit důstojný a smířený odchod, pak je práce s umírajícími i přes značnou psychickou náročnost velmi obohacující.
Lze se vůbec ptát na to, co je na práci v hospici pěkné? Nebo to můžu naformulovat tak: co vás při této práci drží?
Práce s umírajícími je pro pečující zdravotníky psychicky hodně zatěžující, ale opravdu nesmírně přínosná. Je totiž spojena s obrovskou zpětnou vazbou. Třeba to, že se rodina po úmrtí dítěte nezhroutí a tuto skutečnost přijme, naučí se s ní žít, pro nás představuje obrovskou odměnu. Přínosem je i pro náš osobní život, neboť každodenní prací s umírajícími si i my přehodnocujeme své životní hodnoty. A nemusíme čekat až na okamžik, kdy nám do života vstoupí smrtelné onemocnění.
Jak moc jste odolná vůči osudům, s nimiž se setkáváte? Jak moc lze po práci cestou domů vytěsnit osud umírající mámy malých dětí?
Samozřejmě některé osudy zasáhnou více než jiné. Třeba péče o umírající dítě, které je stejně staré jako mé dítě, je vždycky velmi obtížná, ale pokud by to člověk neuměl odstřihnout či alespoň vytěsnit v okamžiku, kdy přijde domů, nebyl by schopen tuto práci dělat dlouho. A toho jsme si všichni vědomi.
Jak a kým je péče mobilního hospice hrazena? Jde to ze zdravotního pojištění?
Mobilní hospicová péče je od 1. ledna 2018 hrazena zdravotními pojišťovnami. Musí tomu však předcházet uzavření smlouvy se zdravotní pojišťovnou, že bude tento typ péče hradit. Tento proces jde bohužel velmi pomalu a nesystematicky. Situace je kraj od kraje jiná. A i když zařízení smlouvu získá a péče mu je uhrazena, výše úhrady nepokrývá reálné náklady péče, což v praxi znamená, že vždycky budou muset hospice získávat finance i jinde, například z grantů, darů a charitativních akcí.
Předpokládám, že se zkušenostmi z hospice a z přítomnosti u umírajících dokážete kolikrát mávnout rukou nad problémy, které jinému připadají šílené. Nezdá se vám pak spousta běžných denních starostí banálních ve srovnání s tím, co zažíváte v práci? Nebo se pletu?
Vystihl jste to naprosto přesně, denně máte možnost konfrontace s tíživými životními situacemi a o to více si uvědomíte, že se máte naprosto úžasně, nic vám vlastně nechybí. Velmi si pak vážíte toho, že máte zdravou fungující rodinu a že můžete řešit pubertální prohřešky svého dítěte, a ne to, zda se dožije svých dalších narozenin. Vážíte si každého dne, ať již přinese situace komplikované, které vás ale někam posunou, či jsou plné pozitivních zážitků, kterých si o to víc užíváte.
Znám mnoho chirurgů, kteří si vyplavují po náročných operacích adrenalin na silné motorce nebo v silném autě anebo třeba potřebují ve volném čase dobrodružství při náročném lezení po skalách. Jak odpočíváte vy?
Úplně stejně, jen bez těch „hraček“. Baví mne běhání, turistika v horách, lyže, cyklistika… Pro mne osobně znamená relaxace protipól psychicky náročnému zatížení, fyzicky se „zlikvidovat“je zábava. Ale toto má každý nastaveno jinak.