Návrat vyloučen, vyhnala StB kardinála
Ostatky kardinála Berana se vrátí z Říma téměř po 50 letech od jeho smrti
Na svátek Božího těla, 19. června 1949, byla svatovítská katedrála plná lidí. Mezi nimi i provokatéři komunistické StB. Když pražský arcibiskup Josef Beran promluvil, začali pískat, dupat a křičet. Arcibiskup zareagoval slovy: „Snad u nás ještě platí zákon, že se nesmějí rušit bohoslužby.“Hrozícímu konfliktu zabránil až pohotový varhaník, jenž začal hrát hymnu a chrámem se rozezněl zpěv.
Pokus o zatčení nevyšel, a tak ho po mši nechali dojít do arcibiskupského paláce, který obsadila StB. Od tohoto dne začala jeho internace, bez soudu či rozsudku trvala 14 roků. Nuceně putoval po řadě míst, kdy ani netušil, kde je. Z místa na místo jej převáželi s páskou přes oči. Budovy hlídala stráž se psy, zabílená okna se nesměla otevírat. Arcibiskupa izolovali od světa, nedostával dopisy, nesměl číst noviny, poslouchat rozhlas ani přijímat návštěvy. Když ho v roce 1965 papež Pavel VI. jmenoval kardinálem, dostal povolení opustit republiku, ale s doložkou, že návrat je vyloučen.
Domů se vrací až teď, skoro padesát let od své smrti.
Arcibiskup Beran uzavřel před sedmdesáti lety smlouvu s ďáblem. Národní shromáždění zvolilo nového prezidenta komunistu Klementa Gottwalda a ten velmi stál o to, aby jeho nástup vypadal důvěryhodně a demokraticky, jako by se v tehdejším Československu po rezignaci prezidenta Edvarda Beneše nic nezměnilo.
Součástí inaugurace nového prezidenta tak mělo být i velkolepé Te Deum, slavnostní děkovná mše za Gottwaldovo zvolení prezidentem, kterou měl v katedrále sloužit právě arcibiskup. Do kostela Gottwald přitom nikdy nechodil a v Boha nevěřil. Bylo však třeba vzbudit důvěru věřících, kteří by se jinak mohli obávat, že je nový režim bude pronásledovat po vzoru Sovětského svazu. Beran později vzpomínal, že kategorické odmítnutí by již tak velmi napjaté vztahy mezi státem a církví ještě vyhrotilo. Te Deum bylo také součástí zákulisních dohod, komunisté měli například slíbit, že nebudou perzekvovat kněží a zasahovat do církevního školství.
Klement Gottwald i jeho žena Marta usedli do křesel pro ně vyhrazených a arcibiskup sloužil mši v katedrále. Vše mělo vzbudit dojem, že se nic neděje a že se v zemi neodehrál komunistický puč, 14. června 1948 se tedy v katedrále sloužila mše v den zvolení Gottwalda prezidentem. Už 20. června nechal Beran v kostelích předčítat poselství kněžím, že celebrování slavnostní mše neznamená vyjádření politického souhlasu s režimem.
Jeden z prvních internovaných
Sliby komunistů dlouho nevydržely, začala postupná perzekuce církve, kněží i řeholníci míří do vězení a lágrů. Jedním z prvních byl i Beran. Rok po slavnostní mši, v červnu 1949, ho přímo do katedrály přišla zatknout StB. Mladým bohoslovcům, budoucím kněžím, se ho tehdy sice podařilo nenápadně dostat do nedalekého arcibiskupského paláce, tady už byla Státní bezpečnost úspěšnější. Arcibiskup skončil v přísném domácím vězení.
Pro Berana nebylo zatčení nic nového. Zatčen byl už za heydrichiády v červnu 1942. Oblíbený profesor a rektor semináře v pražských Dejvicích putoval nejprve k výslechu do nechvalně proslulého Pečkova paláce a pak byl uvězněn na Pankráci. Beran vzpomínal, že čekal, že bude zastřelen. Místo toho byl převezen do Terezína – do věznice gestapa v Malé pevnosti. „Násilí bylo ve věznici všudypřítomné a podmínky života nesnesitelné. Na hromadných celách sloužily ke spaní tříposchoďové dřevěné pryčny. Cely byly tak přeplněné, že vězni leželi pouze na boku. Víc než hlad je sužovaly vši, které bránily odpočinku. V rohu cely stál záchod, který přetékal, ale větrat se smělo jen ve dne. Zcela nedostačující byla strava – ráno dostávali vězni neslazený odvar z cikorky a skrojek chleba, večer omáčku s kouskem masa,“popisuje podmínky vězení autorka Beranova životopisu Stanislava Vodičková. Beran spolu s pozdějším litoměřickým biskupem Štěpánem Trochtou pracoval v tzv. Baukommandu.
Spolu s pozdějším litoměřickým biskupem Štěpánem Trochtou tahal vozík se štěrkem. Ale Terezín byl pro něj jen přestupní stanicí. Po dvou měsících odjel transportem do koncentračního tábora Dachau.
Na trestanecký oděv vyfasoval červený trojúhelník označující politické vězně. Tábor v Dachau se stal pro nacisty jakýmsi centrálním místem pro věznění kněží ze všech okupovaných zemí. Z celkového počtu 2 720 vězněných duchovních zde zahynula do osvobození v květnu 1945 více než tisícovka kněží a řeholníků.
Beran v Dachau přežil i onemocnění tyfem, do Prahy se vrátil po osvobození tábora v květnu 1945. Vážil tehdy podle Vodičkové pouhých 59 kilogramů. Opět kázal, přednášel na fakultě a plně se zapojil do života v osvobozené zemi.
Nový pražský arcibiskup
Po osvobození řešila katolická církev otázku, kdo má být novým pražským arcibiskupem. Kardinál Karel Kašpar totiž zemřel v květnu 1941 a nový nebyl kvůli válce zvolen. Ze tří kandidátů, které Vatikán předložil československé vládě, byl vybrán právě Josef Beran.
Jmenování nového arcibiskupa bylo zveřejněno v listopadu 1946.
Svůj úřad ale mohl vykonávat pouhé dva roky. V červnu 1949 skončil bez jakéhokoliv obvinění, soudu nebo rozsudku v internaci v hradčanském arcibiskupském paláci.
Následně byl dalších dvanáct let protiprávně internován StB na různých místech. Během internace byl neustále sledován a StB se na něj pokoušela sehnat či vyrobit kompromitující materiály. Státní bezpečnost mu třeba tajně přimíchávala do nápojů a jídla afrodiziaka a doufala, že se jí pak podaří natočit arcibiskupovo nevhodné chování vůči některé z řeholnic, které byly internovány spolu s ním. Akce skončila debaklem, tajné policii se Berana při ničem přistihnout nepodařilo. Arcibiskup dokonce nakonec příslušníka StB, který ho tajně natáčel, přistihl.
Závěr života
Beran byl z internace propuštěn v roce 1963, jenže měl zákaz vykonávat arcibiskupský úřad a zdržovat se v hlavním městě. Dne 25. února 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem a stát mu povolil odjet do Říma na slavnostní předání kardinálského klobouku. Zpět se už vrátit nesměl.
V Římě se kardinál Beran zapojil do práce druhého vatikánského koncilu. Lékaři mu ale diagnostikovali rakovinu a jakoukoli naději na návrat zmařila invaze v srpnu 1968. Nemoci kardinál 19. května 1969 v Římě podlehl.
Komunistický režim zamítl i návrat kardinálových ostatků, proto se mu na přání papeže Pavla VI. dostalo mimořádné pocty – jako jediný Čech byl pohřben ve svatopetrské bazilice po boku papežů.
V poslední vůli si však Josef Beran přál být pohřben doma. Jeho přání se v pondělí splní. Už dnes pro jeho rakev odletí do Itálie vládní speciál a delegace vedená ministrem kultury Iljou Šmídem.