MUŽ A NOVÁ ŽENA
Po letech se rozešel se svým nakladatelem a na pokyn toho nového se statečně v zájmu prodeje svých knih snaží proniknout do virtuálního světa sociálních sítí. A po rozvodu se po jeho boku začala objevovat žena, které se už smí říkat „přítelkyně“.
Jak se poslední dobou máte? Popsal bych to jako proces neustálých mírných změn k lepšímu. Vyšla mi knížka, do toho mám hotových asi dvanáct nových povídek, což už teď vystačí na knížku další. A to ve mně vyvolává příjemný pocit jistoty, že mám velkou časovou rezervu na vymyšlení tématu pro knihu přespříští.
Zní to, jako by vás psaní po letech opět bavilo. Je to tak. To období, kdy pro mě bylo psaní porod, zaplaťpánbůh skončilo; už se zase do pracovny po ránu těším. Do toho jsem začal psát i fejetony, tenhle týden mi v Lidovkách vyšel první, takže bych si troufl říct, že jsem autorsky téměř úplně v bývalé formě, nechť to nezní neskromně.
Ještě něco nového? Napsal jsem divadelní hru, což je u mě kuriozita, hříčka. Vznikla jen asi za dva dny, rozepsal jsem ji jako povídku, ale ukázalo se, že jde o sumu dialogů, a tak jsem ji v tomto duchu jako divadelní hru dokončil a následně ji přečetl dcerkám a přítelkyni, které byly mým prvním publikem.
Uvidí tu hru někdy i platící diváci? Nabídl jsem ji jednomu kamarádovi, který hraje divadlo se sázavskými ochotníky, s tím, že kdyby se jim to líbilo, věnuju jim hru bez nároku na honorář.
Zmínil jste se o přítelkyni. Už se ten výraz může oficiálně používat? Já samozřejmě vztah s Monikou netajím; bylo by to absurdní, neboť už jsme spolu byli třeba na křtu mé knížky, kde nás fotili. Aby nevznikaly nějaké fámy, odtajnili jsme to už před delší dobou. Ono už možná ani nebylo co tajit.
Stejnou domácnost ale nesdílíte. Spolu skutečně nebydlíme. Sebekriticky musím přiznat, že moje staromládenecké sobectví zvítězilo, ale Monika bydlí nedaleko, takže se vidíme, kdykoliv chceme.
Jak se ten vztah zrodil? Seznámili jsme se díky tomu, že Monika má v Sázavě pečovatelskou službu pro seniory, zahrnující roznášky obědů a zdravotní výpomoc
– no a já byl její nejmladší důchodce. Jenom mě nekoupala, necévkovala ani neobvazovala, pouze mi nosila obědy v kastrůlku.
Že se lidé po padesátce rozvedou a následně udržují vztah s někým ze sousedství nebo na dálku, je zajímavý trend. Všímám si toho stále častěji.
Nějaký psychosociolog by to asi analyzoval pregnantněji, já jen pozoruju, že tenhle single styl života sílí. Nevidím na tom nic špatného. Jsou to vztahy založené na principu naprosté dobrovolnosti: když si občas připadáte sám sobě protivný a máte blbou náladu, tak jste doma a partnera neobtěžujete. A naopak, když se vzájemně potřebujete, vyhledáte se. Což mi připadá nejen funkční, ale dokonce i celkem romantické.
Jak vášnivě váš vztah prožíváte?
Už jsem patrně trochu unavenější, skeptičtější a pohodlnější, než jsem býval. Na druhou stranu – abych se taky za něco pochválil – myslím, že už mám jakýsi klidný nadhled a že umím být Monice v různých situacích oporou.
KATASTROFICKÝ SCÉNÁŘ
Když už jsme u těch vztahů: prý jste se ve zlém rozešel s dlouholetým kamarádem a nakladatelem Martinem Reinerem. Co se stalo?
Stalo se to, že prodeje mých knížek před časem začaly klesat a Martin mi tady v Sázavě doslova řekl, že si budu muset hledat jiné zaměstnání, že už se psaním neuživím. Vzápětí se objevila nabídka od vydavatelství Euromedia na lepší distribuci a propagaci, protože moje stávající distribuce a propagace byla úplně mizerná. Můžu to ilustrovat na katastrofálních akcích, jako byla autogramiáda v Plzni, kam přišlo pět lidí, nebo čtení v Hradci Králové, kde bylo lidí asi šest. Především ale moje knížky často vůbec nebyly v knihkupectvích! Bylo zkrátka nutné tenhle problém řešit – a do toho přišla zmíněná nabídka od Euromedie, jenže Martin se evidentně zalekl, že mu někdo leze do jeho nakladatelského zelí, a tak nabídku vetoval. A přestože mi předtím říkal, že se psaním neuživím a že si mám hledat jiné povolání, najednou tvrdil, že mi zařídí stejný servis, jaký nabízí Euromedia. Ten obrat byl psychologicky zcela nepřesvědčivý a hlavně jsem to vnímal jako podraz. To nás rozdělilo.
To je spousta témat vyvolávajících další otázky, tak to vezměme postupně: probírali jste někdy s Martinem Reinerem možné příčiny pádu prodejů vašich knížek?
Martin tvrdil, že jednou z hlavních příčin je, že mám v knihách příliš mnoho vulgarit, což mi od začátku připadalo jako nesmysl.
Věděl jsem, že hlavní problém je ve špatné propagaci a špatné distribuci. Neprodával jsem najednou o třicet tisíc výtisků méně kvůli několika sprostým výrazům. Hlavní problém, který Martin opomíjel, byl ten, že mé knížky nikdo nepropaguje a že především nejsou k sehnání.
A to jste věděl odkud?
Udělal jsem si sondu v několika knihkupectvích, pražských i mimopražských. Osobně jsem se ptal v Praze, Benešově, Pelhřimově a v Jindřichově Hradci. Knihkupci si mi stěžovali, že mé knížky už dlouho nemají, a žádali mě, ať s tou mizernou distribucí něco udělám. Taky jsem nikdy v životě neměl pořádnou reklamu – obvyklé plakáty v metru, natožpak billboardy. Zatímco teď se jasně ukazuje, že když se marketing dělá v trochu velkorysejším stylu, moje knížky se stále prodávají velmi dobře.
Nemohl mít rozpad vašeho přátelského i pracovního vztahu ještě jinou příčinu?
Asi to působí jako pouhý pracovní rozkol mezi autorem a nakladatelem, jenže on to bohužel je konflikt dvou celoživotních kamarádů. Můj nejlepší přítel Martin dobře věděl, že mám těžkou krizi, nemám peníze, půjčuju si od bráchů, jsem na tom psychicky špatně. A v té kritické situaci mě měl jako kamarád nesobecky podržet. V neposlední řadě i proto, že jsem mu třicet let vydělával velmi slušné peníze. Jenže on se evidentně především bál, že mu jeho zlatá slepička přestane snášet.
Skoro bych si troufl říct, že po vašem zdravotním kolapsu, kdy jste bojoval s pamětí, vás podporoval a držel dlouho.
To ano. Čtyři roky.
Spíš už pět let. Aorta vám praskla na podzim 2012.
Takhle: Martin s mým návratem do života měl bezpochyby značnou trpělivost. První rok jsem nebyl schopen napsat nic jiného než „deníček pacienta“a Martin mi musel s psaním pomáhat, nicméně nechápal bych to jako nějakou charitu. I jako pacient jsem pořád měl v literatuře jisté jméno, koneckonců i ten deníček se prodával celkem slušně, i když samozřejmě zdaleka ne tolik jako moje romány.
Zmínil jste, že Reiner vám doporučoval změnu profese. Uvažoval jste o tom někdy vážně?
Nenazval bych to úvahou, spíš katastrofickým scénářem, ale ano. Uvažoval jsem, že bych v Sázavě mohl učit na místní základce – jsem vystudovaný učitel, nic jiného než učit neumím. Tedy pokud bych nechtěl nastoupit jako dělník do místní sklárny, jak tenkrát v nadsázce padlo. Nevěřím, že to Martin myslel vážně.
Ve školním prostředí byste možná našel téma pro nový román?
Ale nevím, jestli bych měl v šestapadesáti letech nervy na pětadvacet hodin týdně před pětadvaceti puberťáky. Čtvrt století jsem na volné noze, celá ta léta jsem sám sobě šéfem a mám klid a pohodu. Trvalý pracovní poměr by byl tak drastická změna, že bych ji taky nemusel přežít.
Pořád nerozumím jedné věci: čeho by Martin Reiner jako nakladatel dosáhl, kdyby vás přesvědčil, že už se neuživíte psaním a abyste změnil profesi. Vždyť by byl ekonomicky sám proti sobě.
On tu výhrůžnou větu patrně myslel dobře, asi mě chtěl motivovat, vyhecovat k lepším spisovatelským výkonům. Ta čísla o klesajících prodejích si ale nevymyslel, ta byla bohužel pravdivá. Jenom příčina problému nebyla ani tak ve mně, jako spíš v mizerné distribuci a téměř nulovém marketingu.
PŘECHOD NA FACEBOOK V devadesátých letech jste na poli mainstreamu téměř neměl konkurenci. Nastoupili ale noví autoři: teď jsou populární Radka Třeštíková, Patrik Hartl, v módě je severská detektivka. Nemohlo i to přispět k propadu prodejů vašich knih?
Samozřejmě nelze popřít, že čtenáři s vámi stárnou, ba i umírají – a ta nová generace se už při rozhodování o koupi knížky nechodí ptát do knihkupectví, co nového vyšlo. Čtvrteční fronty na knižní novinky se už nikdy nevrátí. Na příkladu spisovatelky Radky Třeštíkové a její schopnosti pracovat s Facebookem se dá krásně ukázat, jak to dneska funguje.
Proto jste si profil na Facebooku před měsícem zřídil taky?
Důrazně mi to doporučili v mém novém nakladatelství. Sebekriticky musím uznat, že jsem profil měl mít už dávno. Měl jsem tam pouze jakési tragické fanouškovské stránky, jejichž torzo se ještě dnes někde objevuje – ovšem s těmi jsem neměl nic společného! Na titulní stránce byla jeden čas reklama na sekačku Mountfield... Samozřejmě mě strašně popuzovalo, že si někdo může přivlastnit mé jméno! Dokonce tam za mě kdosi odpovídal čtenářům.
Jaké máte po měsíční zkušenosti z Facebooku dojmy?
Smíšené. Najednou tam mám stovky přátel a stovky příspěvků od cizích lidí. Kdosi zcela neznámý mi posílá fotky toho, co večeřel. Je to takový sociálně-informační smog, ale údajně se dneska žádný populární autor bez Facebooku neobejde, tak jsem se musel chtě nechtě přizpůsobit. Jednou týdně napíšu pár vět, aby se čtenář ujistil, že ještě žiju. Uvidíme, jak se to odrazí na číslech nových prodejů. Musím ovšem uznat, že první signály jsou dobré.
Jak vaše začátečnické koketování se sociálními sítěmi komentují dcery?
S holkami jsme se naposledy viděli před čtrnácti dny, kdy to bylo zcela čerstvé, takže jsme o tom ještě nemluvili, ale obecně mohu říct, že na mé snahy udržet krok s dobou se většinou dívají se směsí pohrdání a respektu; vzhledem k jejich pubertě – je jim třináct a patnáct – pohrdání samozřejmě převažuje. Občas ale dělám takové vypočítavé kroky, jako že je vezmu na mé čtení. Pochopitelně s příslibem, že se s nimi rozdělím o honorář, čímž je vědomě korumpuju, ale zároveň i motivuju k tomu, aby se mnou jely. Dcerky mě pak vidí stát před sto padesáti lidmi, kteří mě poslouchají, a dokonce mi i zatleskají, takže má otcovská autorita pokaždé dočasně stoupne.
Po rozvodu se s dcerami vídáte v dříve tradičním rytmu sudých víkendů?
A taky o dovolených. Samozřejmě bych je chtěl vídat častěji.
A to nejde?
Mohl bych za nimi někdy v týdnu přijet do Prahy, ale nechci si jejich pozornost vynucovat, aby v nabitém režimu týdenních školních i mimoškolních povinností musely navíc na povinnou středeční schůzku s otcem. Nechávám to na nenásilné formě, jednou za čtrnáct dní si pro ně dojedu, přivezu je sem na Sázavu a snažím se, aby se tady se mnou nenudily. Vozím jim třeba kamarádky ze sousedství. Nejmladší Baruška nedávno slavila narozeniny a měla velký mejdan, na který jsem jí nakoupil nápoje a pochutiny, takže jsem snad po delší době nějaké kladné otcovské body získal.
Roli rozvedeného otce dospívající dcery už z minulosti znáte. Stačí jen reinkarnovat osvědčené postupy. Když jsem se rozváděl poprvé, bylo mé první dceři Míše zhruba dvanáct, to je pravda, ale bydlel jsem v Praze, takže jsem to měl – minimálně stran možností zábavy – o dost snazší. A objevil jsem tenkrát laciný trik, jak si získat pozornost dospívající dívky: etnické restaurace. Chodil jsem s Míšou do řeckých, italských, ruských a mexických restaurací, kterými jsem na rozdíl od nudných výletů na hrady a zámky vždycky zabodoval. Doporučuju tuto metodu všem rozvedeným otcům, i když je finančně náročnější.
Jaký máte z dcer Sáry a Báry dojem? Jaké jsou? Jsou skvělé. Neskromně bych řekl, že všechny tři dcery se mi povedly.
Jak se vám to podařilo? Možná je to i tím, že odjakživa mají na očích velkou funkční rodinu, což z úst dvakrát rozvedeného muže asi zní jako woodyallenovský vtip, ale mám jaksi na mysli celou naši rodinu – mámu a bráchy, švagrové, bratrance a malou sestřenici. Jsme opravdu velmi soudržná rodina. Slavíme společně všechny narozeniny, pravidelně spolu jezdíme na dovolené; dřív jsem zval bráchy já, teď se v souvislosti s mou finanční situací role obrátily. Chci říct, že i tenhle rodinný nadstandard mé dcery vidí a ta zkušenost se na ně přenáší. Nepochybuju o tom, že z nich taky jednou budou rodinné typy.
Myslíte, že je váš rozvod ovlivnil? Samozřejmě, zvlášť pro dospívající holky to je zátěžová situace. Ale když se ujistily, že mě neztratily a že bych je dokonce chtěl vídat mnohem častěji, nejspíš si uvědomily, že se jim život nezhroutí, že pouze s matkou bydlí jinde, ale o tátu nepřišly.
Jaký máte vztah s exmanželkou Veronikou? Věcný, chladný – z mé strany tedy rozhodně. Pořád ještě si máme co vyčítat. Naše konverzační témata se zúžila na logistiku výměny dcer a plánování prázdnin. Ale zaplaťpánbůh jsme schopni se aspoň na tomhle dohodnout.
A jak si s vaší novou přítelkyní Monikou rozumějí vaše dcery? Myslím, že velmi dobře. Je to jak jejich zásluha, tak samozřejmě i Moniky. Po počátečním
oťukávání, které trvalo sotva dva dny, ji okamžitě přijaly. A myslím, že dnes jsou rády, že nejsem sám. Už loni jsme byli na společné dovolené a letos pojedeme zase. Vědí, že Monika pro ně není žádná konkurence, že o mě nemusejí soupeřit.
Chtěl byste mít ještě někdy děti?
Mám tři, Monika má taky tři. Obávám se, že jde o počet konečný. Na další děti se cítím unavený. Už bych nebyl skvělý otec.
Známe případy, jako u Bolka Polívky, který měl po ještě po pětapadesátce dva potomky.
Monika si to možná představit umí, ale já už ne. Našich šest dětí mi rozhodně nepřipadá málo.
Našel byste něco dobrého na dekádě mezi padesátkou a šedesátkou?
Rád bych samozřejmě řekl, že mi vyšší věk přinesl vyrovnanost a že zraju jako víno a tak dále – ale nevím... Snad mám větší nadhled, řekněme. U řady drobných problémů, nad kterými bych se ve dvaceti či třiceti rozčiloval hodně, se rozčiluju míň. Smířenost, to je možná nejpřesnější slovo! Smířenost přináší životní klid: víte, že některé věci nelze lámat přes koleno, tak je prostě necháte plynout. K většímu klidu vede i to, když máte menší nároky. Už se za ničím nehoním, už si nepotřebuju nic dokazovat.
Skutečně?
Skutečně. Vydal jsem pětatřicet knih, léta jsem byl nejprodávanějším autorem v zemi, spousta mých knížek vyšla v zahraničí, mnohé byly zfilmovány. Kam ještě tuhle dosaženou metu stupňovat? Jaké vyšší cíle si mám dávat? Pulitzerovu ani Nobelovu cenu nedostanu. Možná ani ne tu státní, ale já po ní nijak zvlášť netoužím. Jako cíl si ji rozhodně nedávám.
STĚŽOVAT SI BY BYLO NEVKUSNÉ Na co se teď nejvíc těšíte?
Těším se na léto, jak tady v Sázavě budeme grilovat a pít víno na terase. Těším se na dovolenou v Turecku s dcerami a s Monikou a její malou dcerkou. Těším se i na psaní.
Jde to samo, nebo vám ještě musí pomáhat psychofarmaka?
Nějaká antidepresiva, která mě mají trochu nakopnout, případně zbavit melancholie, beru pořád, každé ráno jeden prášek. Můj psychiatr říká, že bych to ještě neměl vysazovat.
Od našeho posledního rozhovoru jste ale energičtější a působíte psychicky silnější.
Já to panu psychiatrovi vyřídím a vašimi ústy ho pochválím za dobrou medikaci. Snad se na tom zlepšení částečně podílím i sám: chodím běhat, snažím se myslet pozitivně... Ale bezpochyby klíčovou zásluhu mají ty prášky, protože když máte v mozku nedostatek serotoninu a bůhvíčeho ještě, tak tu nízkou hladinu pouhým běháním a pozitivním myšlením nevyrovnáte.
Říkáte, že opět chodíte běhat?
Kvůli sousedovi, který mě přihlásil na Sázavský půlmaraton. Odehraje se to asi za měsíc a nevím, jestli stihnu natrénovat, protože běhám necelé dva měsíce. Už jsem sice půlmaraton i maraton kdysi běžel, ale dobře vím, jaký je to fyzický i psychický zápřah.
To je příprava na jednorázový výkon, nebo u běhání chcete vydržet?
Běhání je dobré i na psychiku, opravdu jsem si ověřil, že se při něm vyplavují endorfiny a že dostávám nápady na psaní – proto v ledvince nosím tužku a blok. Běžně se mi stává, že se zastavím a píšu si poznámky. Všichni běžci vědí, že když jdou ráno běhat a po osprchování si obléknou čisté věci, jejich den je pak nesrovnatelně lepší, než když třeba vyspávají do deseti a běhat nejdou.
Zní to, jako by ta vaše zdravotně krušná pětiletka skutečně přešla a vše je zase jako dřív.
Pořád mám problémy třeba v prostorové orientaci nebo v rozpoznávání lidí. Na dovolené se mi představí dva lidé – a já je ani po pár dnech nepoznávám nebo je minimálně nedovedu rozlišit a zapamatovat si jejich jména, což může působit jako přezíravost. Nebo zapomínám na důležité schůzky, popletu si hodinu a místo a podobně, ale na to už si zvykám. Takzvaně se tomu usmívám, jak by pravil pan exprezident Klaus.
Na nás jste nezapomněl, doma jste dle domluvy byl.
S diářem tohle zvládám.
A ještě mě potěšila jedna věc: oproti minulým rozhovorům jste si ani jednou nezažehral na osud, že vám praskla aorta navzdory tomu, že jste posílal peníze na UNICEF a podobně.
Budiž řečeno, že míra mého utrpení poklesla natolik, že stěžovat si by bylo přinejmenším nevkusné, ne-li rouhačské. To bych se asi vážně rouhal, protože jsem přežil něco, co devět lidí z deseti nepřežije. Neměl bych si stěžovat na blbosti, když se vlastně mám docela dobře!