SE SYNOVOU SMRTÍ SE NEVYROVNÁM
U málokoho se propady a vítězství střídaly tak jako u této kdysi tak proslulé rozhlasové a televizní hlasatelky. Před pěti lety pochovala jediného syna, známého herce a moderátora, s jehož smrtí se nikdy nevyrovnala. Sama rakovinu přežila a v červenci osl
Patřila jste k nejkrásnějším a nejkultivovanějším hlasatelkám, prý jste v mládí okouzlila i Jana Masaryka. Jaká je vaše verze jeho smrti před sedmdesáti lety? Nikdy jsem nevěřila, že spáchal sebevraždu, prostě ho z toho okna Černínského paláce vyhodili. Jan Masaryk byl veselý člověk, který miloval život se všemi jeho požitky. V rozhlase jsme se potkávali v neděli, kdy jsem mívala službu a on tam chodil na čtvrthodinovou přednášku. Já ho vždycky ohlásila a on začal povídat. Vím, říkalo se, že trpěl depresemi. To měl nejspíš po matce, které byl i hodně podobný.
Prý vám nechválil jen hlas, ale i nohy? To je pravda, měl mě v oblibě, a dokonce mi chtěl zprostředkovat studium v Londýně v BBC. Přemýšlela jste někdy o tom, jak by se vyvíjel váš život, kdyby Masaryk v roce 1948 nezemřel? Možná méně dramaticky. Nejspíš by se ze mě stala světová hlasatelka, kdyby tu ovšem nebyli komunisti. Některé těžké chvíle bych nezažila, ale jistě by přišly jiné. Myslím, že mám ta životní dramata napsaná v osudu.
Původně jste chtěla po maturitě studovat chemii, proč otec vašemu vzdělání nepřál? Byl přesvědčený, že vysoká pro ženy není a že se stejně brzy vdám, takže mě odmítl živit. Proto jsem se těsně před maturitou tajně přihlásila do rozhlasu na konkurz, abych si na studium vydělala. Byly nás tam tři čtyři stovky, ale s přehledem jsem vyhrála a práce se mi zalíbila. Prostředí rádia jsem důvěrně znala odmalička. Otec totiž nastoupil do rozhlasu, když mi
byl rok a někdy mě bral s sebou. Působil tam jako inspektor programu a někdy vypomohl i jako hlasatel.
Jak vzpomínáte na rodiče?
V dobrém. Máti měla rodinnou školu, a přestože zůstala v domácnosti, byla velmi vzdělaná. Otec pocházel z bohaté mlynářské rodiny z Plzně. Seznámili se na korze na Hradčanech, kde se konaly koncerty Hradní stráže. I když preferovala tmavovlasé muže, modrooký blonďák v uniformě jí hned padl do oka. Otec byl fešák, měl nádherné zuby a krásný římský nos. Já se narodila na Malé Straně ve Vlašské ulici. Měly jsme se sestrou pěkné dětství, rodiče byli velcí sportovci. Chodili jsme do Edenu, kde měl rozhlas sportovní hřiště s klubovnou, hrát ping-pong, tenis a volejbal. Všichni jsme výborně bruslili.
Jenže pak se váš otec zastřelil...
A já u mrtvého seděla tři hodiny, než přijela kriminálka. Otec, důstojník v záloze, neunesl, že ho po únoru 1948 jako národního socialistu vyhodili z rozhlasu. Bylo to pro něj ponížení. Po vyhazovu šel pracovat jako správce do jinonické drůbežárny. Když se to stalo, zavolal mi můj šéf, ať okamžitě přijedu. Matka se zhroutila a sestře bylo pouhých šestnáct let, mně dvacet. Tak jsem musela já. Držela jsem ho za ruku, líbala na čelo a v duchu si s ním povídala.
Co bylo pak?
Nastaly nám těžké časy. Vlastně jsem musela zbytek rodiny živit, jelikož máti byla v domácnosti a sestra teprve na gymnáziu. Bylo štěstí, že si mě všimli na Barrandově v Krátkém filmu, kde jsem pak četla komentáře a mohla si něco přivydělat. S tehdejší technikou se člověk v komentáři nesměl ani jednou přeřeknout, jinak se dělalo všechno znovu. Nedalo se to opravit, při chybě se musel třeba půlhodinový film natočit znova. Tu strašnou událost s tatínkem jsem překonala přes lásku. V rádiu jsem poznala herce Vladimíra Čecha, zamilovali jsme se do sebe a v roce 1951 se nám narodil syn. Bylo to moje vymodlené dítě, velká radost. Doktoři mi totiž sdělili, že asi nebudu moct mít děti.
WERICH SE DVOŘIL
Hladce jste pak vyhrála i konkurz na hlasatelku do televize, bavila vás víc než rozhlas? Čtení zpráv moc ne, tam jsem nejvýš mohla změnit slovosled, ale program ano. Ráda jsem si upravovala texty po svém. Čtecí zařízení neexistovalo a já všechno říkala zpaměti. Moderovala jsem i různé přímé přenosy velkých pořadů. Zaučovala jsem třeba na hlasatelku Věru Hrabánkovou, která si pak vzala spisovatele Milana Kunderu a odjela s ním do Francie.
Která z výjimečných osobností, které jste v televizi potkávala, vám nejvíc utkvěla v paměti?
Poznala jsem hodně skvělých lidí. Tenkrát se hlásilo z jednoho studia ve Vladislavově ulici. Jednou po ohlášení pořadu ke mně přistoupil Jan Werich a pošeptal mi: „Milostpaní, já vás svezu. Venku mám krásný autíčko.“Namítla jsem, že mám službu. Co když se něco stane a já budu muset omluvit poruchu? On na to: „Prosím vás, když bude porucha, dají tam ceduli.“Dušoval se, že jen objedeme blok a hned se vrátíme. A tak se i stalo. Povozil mě svojí vypulírovanou pragovkou, se kterou jezdil na ryby. To jeho autíčko totiž víc jak padesát kilometrů v hodině nejelo.
Dvořil se vám?
Skoro se to tak dá říct. Zval mě na představení, do šatny na kus řeči... Byl ohromně vtipný a člověk se s ním nenudil. Měl ale dvorné chování a nic si nedovolil.
Současní mladí vás už sice neznají, ale tenkrát jste byla celebrita, vyjádřeno dnešním slovníkem. Povídalo se, že se kolem vás točili i další známí ctitelé.
Ano, těch bylo! Nadbíhalo mi i několik komunistických ministrů, ani si nepamatuji jejich jména. Kolikrát jsem měla co dělat, abych z toho se ctí vybruslila. Osvědčila se mi metoda, že pokud někdo začal hodně dotírat, zavedla jsem řeč na jeho ženu nebo děti a chlapík rázem ochladl.
Jak vypadala vaše poslední služba v televizi?
Když skončilo pražské jaro, v roce 1969 jsem naposledy odhlásila Štědrý večer. Zahájila jsem básní Jaroslava Seiferta. Básník mi pak napsal a strašně děkoval. Tehdy už začínal být zakázaný a já mu tou básní udělala velikou radost. Vyměnili jsme si několik dopisů, které mám pořád schované. Přála jsem si ho poznat osobně, ale omluvil se mi, že už na tom není zdravotně dobře.
Když jste na začátku normalizace skončila v archivu, musela to být pro vás jako matku samoživitelku taky finanční rána. Proč manželství s Vladimírem Čechem nevyšlo?
Varovali mě před ním už v rádiu, ale já ho dlouho omlouvala. Jenže pak začal i pít, tak jsem se s ním rozvedla. Syna jsem vychovávala od jeho sedmi let sama. Když se Vladimír narodil, jeho otec se taky radoval, ale po rozvodu se o něj úplně přestal zajímat. Když syn udělal přijímačky na gymnázium, protestoval, protože chtěl, aby se vyučil kuchařem. Po jeho nástupu na DAMU přestal platit alimenty úplně s odůvodněním, že s dalším studiem nesouhlasil. Sám
neměl jednoduché dětství. Byl synem legionáře a Ukrajinky, která se vrátila do vlasti a chlapce tady nechala u příbuzných. Jeho otec brzy zemřel a on si musel vydělávat na živobytí, proto ani nedodělal konzervatoř.
Nepodepsalo se na jeho chování k synovi právě ono složité dětství? Určitě to nějaký vliv mělo. Přála jsem si, aby se otec a syn vídali. Dokonce jsem po rozvodu vyměnila byt, abychom žili alespoň v jednom domě. Syna jsem za tátou do třetího patra sama posílala. Teprve když dospěl a začal hrát, otec chodil na jeho premiéry a chlubil se jím.
NEJHORŠÍ CHVÍLE
Byla jste ráda, že ze syna bude herec? Nechtěla jsem to, protože herec je nejisté povolání a potřebuje hodně štěstí. K nám domů občas zašly na kafe známé osobnosti z této branže. Tak jsem jednou poprosila Josefa Beka a Josefa Kemra, aby herectví synovi rozmluvili. Jenže to vůbec nezvládli. Nakonec mu svorně přiznali, že kdyby měli znovu vybírat, žádné jiné povolání by si nezvolili. Vladimír to měl pak skutečně těžké, protože s ním pořád šel můj špatný kádrový profil. Začínal v Opavě, nesměl se dostat do Prahy.
Po roce 1989 se ale prosadil a nakonec se z něj stal proslulý moderátor soutěže Chcete být milionářem? Jak přijímal náhlou popularitu? Zpočátku to nesl spíš těžce, protože si chtěl získat jméno především jako herec. Ale pořád jsem ho ujišťovala, jak dobře to dělá. Lidé dodnes vzpomínají, jak byl vtipný a fotogenický. Byl to náš nejslavnější milionář, jak jsem pak napsala i do titulu své knihy o synovi. Když zemřel, psaní pro mě zafungovalo jako určitá terapie.
Vím, byli jste na sebe hodně navázaní, ale je to pět let. Čas nepomáhá? Čas nic nezahladí. Ani dnes se s jeho smrtí nemůžu vyrovnat. Tady na prsou mám takovou černou bolestivou díru. Vladimírova rakovina postupovala rychle, odešel během pár měsíců. Byla jsem za ním večer před smrtí a pořád mám v hlavě jeho poslední slova: „Mami, já tě mám hrozně rád.“To
už asi tušil. Ten krásný chytrý chlap, metr devadesát, kolem kterého se točily ženské, odešel. Bylo to podobné jako s mým otcem. Jednu ruku jako by natahoval ke mně – asi nejhorší chvíle v mém životě. Dodneška jsem se nedokázala vyplakat. Uvnitř jsem jako kamenná.
Přitom vy jste se z rakoviny vyléčila.
Ano. Bolesti mě přepadly na chalupě v jižních Čechách. To mi bylo devětačtyřicet. Zjistili mi v břiše nádor, vypadalo to už na metastáze, takže mi lékaři dávali tři měsíce života. Měla jsem velké štěstí. V prachatické nemocnici měli výborného operatéra. Pak jsem sice musela absolvovat šestinedělní martyrium ozařování v Českých Budějovicích, ale rakovina se nevrátila.
Kdy jste si uvědomila, že na rozdíl od vás syn svou nemoc asi nepřemůže?
Ze začátku jsem ho utěšovala, ale věděla jsem to dřív než on. Jak ráda bych tu smrt vzala za něj, aby on tu zůstal. Naštěstí se umím ovládat. Naučila jsem se brát věci takové, jaké jsou. Synovi jsem od miminka říkala jen Vladimíre. Když se narodil, moje sestra prohlásila: „Dobře, že je to kluk, holka by se k tobě vůbec nehodila.“
Mimochodem, vaše sestra zmizela v roce 1965 beze stopy. Máte nějakou hypotézu, co se stalo?
Někdo ji i s manželem zabil, to je jasné. Sestra si vzala bohatého člověka, který po znárodnění přišel o majetek, ale měl nějaké peníze ulité ve Švýcarsku. Chovali vzácné papoušky a seznámili se se západním Němcem, který je pozval na výstavu. Do Norimberka nebo Mnichova, teď už nevím. Jejich stopa končí, když se od toho Němce vraceli. StB mě kvůli tomu vyslýchala, ale kdo jiný by měl něco vědět než oni. Museli jsme se smířít s tím, že tuhle záhadu už nikdo neobjasní.
ZDRAVOTNĚ SE DRŽÍM
Po roce 1989 jste se stala na dva roky poslankyní České národní rady za Občanské fórum. Dál pokračovat v politice už vás nelákalo?
Zprávy sleduju pořád, ale do politiky bych se už plést nechtěla.
Jste znechucená?
Nejsem znechucená ani překvapená, protože do toho vidím. Ale uvažte, bude mi devadesát a už mě spousta věcí unavuje, nepotřebuju pořád něco analyzovat ani se k něčemu vyjadřovat. Život mě zocelil, dovedu si věci zdůvodnit, to stačí.
Vidím, že z vás názor na současné dění v politice nedostanu, tak odjinud. V rádiu i v televizi vás považovali za velkou individualistku, která nemá smysl pro kolektiv. Je to pravda?
Zřejmě proto, že jsem o svém soukromí nemluvila. Nikdy jsem nikomu neříkala, jak a s kým žiju. Nesvěřovala jsem se, ať už šlo o sebevraždu otce a další věci, a to určitý typ lidí děsně štvalo. Na jejich mínění mi ovšem nikdy nezáleželo.
Říká se, že osud naloží nejvíc těžkostí právě lidem, kteří je dokážou zvládnout. Vy na něco takového věříte?
Myslím, že někdo musí náš život nějak řídit. Mám ten pocit několikrát ověřený, když se mi stávaly různé věci. V mém životě to bylo odjakživa nahoru a dolů, ale synovu smrt nikomu, kdo je nad námi, odpustit nemůžu. Ano, jsem asi silná. I vnoučata říkají, že babička všechno vydrží, že si umí poručit. Mám čtyři vnoučata od dvou žen. S první manželkou, která taky zemřela na rakovinu, měl Vladimír Petru a Vladimíra, s druhou Sáru a Matěje. Hlavně se Sárou máme moc hezký vztah.
A jak se cítíte v této fázi života? Spíš nahoře, anebo dole?
Zdravotně se držím. Nechci být na nikom závislá. Sama si uklidím i uvařím. Ale zrovna teď jsem moc smutná. Předevčírem mi umřela moje krásná mourovatá a velice chytrá kočička, Pupíček. Byl to nalezenec a měla jsem ji devatenáct let. Bohužel se to tak v životě střídá. Přesto se raději směju, než pláču. Co taky člověku zbývá, že?
V MÉM ŽIVOTĚ TO BYLO NAHORU A DOLŮ. JSEM ASI SILNÁ. I VNOUČATA ŘÍKAJÍ, ŽE BABIČKA VŠECHNO VYDRŽÍ.