Tereza Dočkalová

S ČÍM JSEM ŠLA NA VYHLÁŠENÍ

Nejdřív jsem si říkala, že si nebudu nic připravovat, ale pak mi došlo, že tohle je přesně ten moment, kdy se nebudu moct spolehnout na to, že mi emoce dovolí chovat se nenuceně. Nevím, jak to mají ostatní, ale mě takové situace spíš stresují. Raději jsem si pro všechny případy něco lehce předpřipravila, abych pak nekoktala.

KDO Z RODINY BYL V HLEDIŠTI

Rodiče, sestra, sestřenice Natálka, lidi z divadla, pár kámošů. Nestihli jsme se předtím vidět, tak jsem našim řekla, že mají rezervovanou Slavii, a s tím jsme se rozloučili.

JAK JSEM VEČER OSLAVILA

Nepamatuju si, jak jsem se dostala domů... takže podle mě to byl hezký večer. Ale moc vzpomínek na něj nemám. KDE MÁM OBĚ THÁLIE VYSTAVENÉ

Jednu u rodičů v bytovce ve Veřovicích, druhou u sestry na hájence. Doufám, že se nebudou stěhovat, protože nevím, jestli ještě budu schopná dodat další sklo na poličku.

ODKDY JSEM CHTĚLA HRÁT

Odmalička jsem byla divoká. Měla jsem hodně energie, velkou představivost. Máma nás dala na základku do Kopřivnice, kde jsem potkala výborné učitele. Pak přišel učitel angličtiny, který vypadal tak přívětivě a svobodomyslně, dokonce se Přívětivý jmenoval, že jsme s ním chtěli trávit co nejvíc času. A tak jsme založili dramaťák. Potom už mi hraní nikdo z hlavy nedostal.

V ČEM JSEM HRÁLA POPRVÉ

V první hře s naším divadlem Rýpadlo, přívětivé pádlo. Hra se jmenovala Smally, což byla alegorie na Smolíčka pacholíčka. Odehrává se v New Yorku mezi bezdomovci. Jezinky jsou zlí dealeři, kteří hledají zaběhnuté děti, vraždí je, jejich kosti mění na masokostní moučku a tím ředí drogy, které pak prodávají. Tuhle hru jsem napsala, když mi bylo asi třináct. Super představení.

JAK JSEM PROŽILA DĚTSTVÍ

Byly jsme pořád venku, v lese. Nevím, co mě to pak napadlo stát se herečkou, protože doma se všichni nějak věnují přírodě. Naši mají vystudovanou zemědělku, ale i když se tomu nevěnují, vztah k lesu nebo půdě tam pořád je. Asi mě v porodnici fakt vyměnili.

CO NA HEREČKÁCH OBDIVUJU

Když si umí sama ze sebe udělat srandu, umí se dostat na jevišti do trapných situací a umí být ošklivá. Jinak spíš obdivuju lidi, kteří dělají něco pořádného. Teď třeba se mi moc líbí architekt Adam Gebrian a cestovatel Ladislav Zibura. Přijde mi, že díky nim a jim podobným by mohlo slovo celebrita ztratit ten hořký, výsměšný ocas.