Izrael slaví
Před 70 lety vznikl nezávislý židovský stát
„Fakt, že mezi Izraelem a Araby stále není mír, je důkazem toho, jak moc je situace komplikovaná a křehká. V tomto konfliktu není nikdo jen svatý a nikdo jen darebák. Obě strany už několikrát promarnily šanci na mírové řešení,“soudí profesor Uri Bialer, expert na mezinárodní vztahy z Hebrejské univerzity.
Izrael v těchto dnech slaví 70. let své nezávislosti. Dodnes však někteří zpochybňují jeho existenci.
Myslím, že je třeba rozlišovat mezi formálním přístupem států a přístupem rozličných ekonomických, kulturních a politických organizací. Izrael má navázané diplomatické vztahy s více než 150 zeměmi. To je mnohem větší procento, než jak tomu bylo na konci čtyřicátých nebo padesátých let. Ale nikdo nemůže říci, jak se vše bude vyvíjet dál. Záleží na tom, co současná anebo budoucí vláda udělá. Pokud by se třeba rozhodla otevřeně anektovat Judeu a Samaří, jsem si jistý, že situace by se změnila.
A pokud jde o ty organizace?
To je druhá stránka, a ta negativní. Mnoho organizací jako BDS (globální kampaň, která vyzývá k bojkotu Izraele a sankcím proti němu – pozn. redakce) a jí podobné zvyšují svůj tlak proti Izraeli. V mnoha státech dochází k věcem, jaké se ještě před dvaceti lety neodehrávaly. Jde například o ekonomický bojkot izraelských firem. Nejsou to věci na vládní úrovni, obchod bojkotují samotné firmy.
Co je podle vás příčinou?
Není vývoj v mírových jednáních. Premiér Benjamin Netanjahu sice mluví o podpoře palestinského státu, ale je veřejným tajemstvím že jeho vznik neschvaluje. To významně zhoršuje pozici Izraele ve světě.
Vinu na selhání mírového procesu přece nenese Izrael.
Izrael má naprostou pravdu v tom, když tvrdí, že je velmi problémové jednat s Palestinci o míru, protože jsou rozděleni. Jedni ho uznávají, druzí – Hamas v Gaze – právo na jeho existenci popírají. Tak kdo mluví za Palestince, kdo je zastupuje? To si musí nejdřív rozhodnout Palestinci sami. Na druhé straně není pochyb, že současná izraelská vláda neuvažuje o vzniku palestinského státu jako o něčem, co by bylo užitečné.
Ale i někteří sionisté po zkušenostech ze stažení sil z Pásma Gazy, odkud na Izrael dopadaly v posledních letech rakety, připouštějí, že Palestina by byla bezpečnostním rizikem.
To je jeden z argumentů pravice. Je ale otázkou, co bychom na druhou stranu získali. Ustavení palestinského státu se neodehraje v nějakém vakuu. Správnou otázkou je, zda Palestinci souhlasí s uznáním Státu Izrael, jestli souhlasí s úpravou hranic a bezpečnostními opatřeními. A také, jaké budou důsledky vzniku palestinského státu a stažení za hranici z roku 1967. Na to je třeba se ptát. Státy nevznikají tak, že se to rozsekne sekerou. Ráno se probudíte a Palestinci ostřelují Tel Aviv.
Případ Gazy tomu ale odporuje.
Západní břeh Jordánu není Gaza, jež situaci hrozně zkomplikovala, protože Hamas neuznává právo Izraele na existenci. Uznání Izraele je základ. Je třeba si uvědomit, že pokud jde o Západní břeh, je tam de facto mír. Spolupracují s námi v oblasti bezpečnosti, nedochází už k velmi vážným teroristickým útokům na Izrael, autobusy už v Jeruzalémě nevybuchují. Ramalláh je dnes Las Vegas Západního břehu, kvetoucí město. Ekonomická situace mnoha Palestinců na Západním břehu se zlepšila natolik, že ostatní Arabové jim závidí. A to k něčemu vede.
Je tedy šance na mírové řešení?
Moje instinkty mi říkají, že není jiné řešení pro Izraelce a Araby než žít v míru a nějaké dohody se nakonec dosáhne. Jak dlouho ale bude trvat, nevím. Izrael je v otázce řešení konfliktu rozdělen mnoho let. Začalo to už v roce 1948 a pokračuje to, postoj Benjamina Netanjahua je v kontrastu s levicí. Pravice si myslí, že ustavení palestinského státu povede v budoucnu k válce. Levice má opačný názor. Za celých padesát let do osad na Západním břehu přišlo jen zhruba čtvrt milionu Židů. Izraelci volí nohama proti anexi. Většina Izraelců nenavštěvuje Západní břeh a ani ideologicky není pro jeho držení. I proto si myslím, že pokud by vznikla nová vláda, nebude mnoho lidí protestovat proti nějaké dohodě s Palestinci, přinese-li to mír. Tedy pokud Hamas i Palestinci na Západním břehu jsou ochotni uznat Izrael.
Problémem začíná být i hrozba ze strany Íránu. Je i tady naděje na změnu?
Máme dva myšlenkové směry, pokud jde o Írán. Někteří bývalí diplomaté či politici nikdy neztratili naději na změny v Íránu. Podle nich je Írán v základu sekulární zemí, kde lidé rádi nakupují, kde je reálná politika důležitější než ideologie a ekonomika důležitější než Korán. Soudí, že se z dlouhodobého hlediska Írán stane zase normální zemí. Na druhé straně jsou však ti, kteří jsou přesvědčeni, že Írán je islamistickou zemí. Ale jak to doopravdy je, sám nevím.
A pokud jde o íránský jaderný program?
Nemyslím si, že někdo zastaví Írán, aby nevytvořil jadernou bombu. Pokusit se o to vojenskou akcí by bylo příliš riskantní. Pokud jaderný arzenál Írán získá, pro Izrael to bude poprvé v jeho historii velmi křehká situace, jak udržet na Blízkém východě rovnováhu, pokud jde o jadernou sílu. Není pochyb, že Izrael bude muset přijmout nějaká obranná opatření, mezi jinými to bude i schopnost sestřelit íránské rakety. Není pochyb, že jaderný arzenál Íránu zhorší situaci. Řeknu vám to z mojí perspektivy, dlouho učím o studené válce. Jedním z největších tajemství, proč se válka neproměnila v horkou, anebo dokonce vařicí, bylo to, že jaderné síly byly vyrovnané.
Samozřejmě Izrael nemůže připustit, aby měl Írán základnu na Golanech. Nynější situace na Blízkém východě vyžaduje flexibilitu a pragmatický přístup.