Klíče k demokratické vládě

Petr Fiala polemizuje s textem Čas na záchrannou brzdu, v němž komentátor Miroslav Korecký hodnotil vyjednávací strategii ODS po loňských volbách.

Komentátor Miroslav Korecký se pokusil zabít několik much jednou ranou. Čtenářům vykreslil ambiciózního a pragmatického premiéra Babiše, který dělá, co je v lidských silách, a dělá to správně. Jenže je nedobrovolně tlačen do koalice s KSČM a SPD. V další hlavní postavě pak vytvořil obraz jakési přihlouplé ODS. Provozujeme prý politiku „morálního kýče“a z „morálních výšin jen trpně a znechuceně“sledujeme rány osudu, které se snesou na Česko. Kupodivu v případě vlády bez ODS. Vedle toho komentátor zvládl připomenout i některé příběhy „reálpolitiky“z nedávné historie. Shodou okolností ty, které naše žurnalistika vytrvale označuje za nejhorší z údajných politických hříchů spáchaných ODS. To aby čtenář nezapomněl, o jak zavrženíhodnou stranu se jedná.

Možná bych měl mávnout rukou nad argumentačními fauly komentátora. Na rozdíl od téměř šesti set tisíc voličů ODS z posledních voleb nás prostě nemůže vystát. To není nic nového. Ale položil jsem si otázku, proč najednou věnuje tolik pozornosti někomu, koho už dávno pohřbil a jehož poslední volební výsledek označil za „katastrofální“. Proč najednou tolik zájmu o ODS?

Když píši tento text, neznám výsledek nových jednání ANO a ČSSD. Jejich společná vláda by se ale musela opírat o KSČM a hnutí ANO by tím překročilo třicetiletou červenou čáru. Vedení ANO se snaží už šest měsíců na spolupráci s komunisty přivyknout veřejnost. A část společnosti si na to již bohužel zvyká. Jenže s tím roste i pochopení, že vláda s podporou extrému nebyla a není žádnou osudovou nezbytností. Je to věc volby ANO. A to je potřeba veřejnosti všemi silami zatajit. Proto ANO a jeho svěřenské síly znovu zavelely do útoků na ODS. A dokonce začaly urážet už i voliče ODS.

Na tuto hru nepřistoupíme. Jsou věci, na kterých se s ANO můžeme dohodnout. Proto jsem navrhl premiéru Babišovi jednání o našich zahraničněpolitických prioritách, chceme v tom pokračovat, a zde považuji jeho přístup za konstruktivní. Pravdou ale také je, že těžko může prosazovat české národní zájmy vláda bez důvěry nebo vláda opřená o politické extrémy.

V jiných věcech jsou ale mezi námi významné programové rozdíly. ODS představuje alternativu k hnutí ANO. Stačí se podívat na otázky daní, na zásadně jinou představu o efektivním, nebyrokratickém státě bez zbytečných regulací, či na investice do budoucnosti. I sám komentátor si je uvědomuje, když jako odstrašující příklady jmenuje programové body, které je hnutí ANO schopné prosazovat, pokud mu prý v tom ODS nezabrání. Třeba daňová progrese či sektorová daň, rušení karenční doby, revize církevních restitucí, škrtání účasti ve vojenských misích a nesmyslné obecné referendum.

Onen pověstný pes je ale zakopán jinde. Bylo to ANO, které uzamklo dveře k vládě za účasti demokratických stran. Klíče k ní však nemá ODS, jak se snaží vsugerovat komentátor, ale všechny vlastní ANO. Klíčů, tedy podmínek, jak se dostat k vládě s účastí demokratických stran, je pět:

1. Ukončení spolupráce hnutí ANO s KSČM a SPD. Tato koalice nevznikla z nouze na konci nějakého procesu. Byla nám „představena“první den ustavující schůze Sněmovny a od té doby funguje v desítkách hlasování. Pokud existuje, byť jen jako záloha, je cesta k seriózní koalici uzavřena.

2. Zásada, že stíhaná osoba nemůže být členem vlády. Andrej Babiš se mýlí, pokud tuto věc považuje za osobní. Vůbec ne. Nikdy jsme mu tím já ani ODS nemávali před očima, neboť i my ctíme presumpci neviny. Jenže tento princip, který je ochranou v občanském životě, neplatí pro vládní pozici. Nejde o žádné moralizování, ale o zcela praktické důsledky neslučitelné s působením ve vládě. Před takovými řekněme deseti lety, kdy současný premiér rozšiřoval své podnikání v období, které nazývá Palermem, by nikdo takovou zásadu ani nemusel nahlas vyslovit. Noviny, které právě čtete, by jakéhokoli trestně stíhaného premiéra popravovaly každý den znovu a znovu.

3. Bohužel faktem je, že trestní stíhání se netýká jen premiéra, ale i předsedy poslaneckého klubu a druhého muže ANO. Za takové situace by ANO nemělo rozhodovat o obsazení postů ministrů vnitra a spravedlnosti.

4. Veřejný závazek, že vláda nebude usilovat o změnu ústavy a nepodpoří ani změny volebního systému. Příliš často jsme slyšeli výroky o parlamentu jako žvanírně, slova, která mají u nás tragické konotace. Příliš často jsme slyšeli (od předsedy ANO), že jeho necelých 30 procent by ve většinovém systému stačilo na splnění snu o jednobarevné vládě. A hned zkraje volebního období jsme byli svědky napůl pokoutního dohadování o referendu a změnách volebního systému.

5. Odstranění obav z útoků na nezávislost veřejnoprávních médií. Ne že by každý z nás neměl výhrady k něčemu ve vysílání ČT nebo ČRo. Ale zvláště v zemi, kde je významná část médií spojena s nejsilnější politickou stranou, musíme mít jistotu, že zůstane zachován prostor pro politickou informaci a diskusi. Pátým klíčem je proto veřejný závazek ANO, že se nebude podílet na pokusech mocensky zasahovat do veřejnoprávních médií a bude bránit jejich nezávislost.

Ani jeden z těchto klíčů nemá nic společného s moralizováním. Jde o velmi konkrétní, pragmatické a srozumitelné postoje. Jde o to, jak se zbavit překážek, které postavilo do cesty k vládě bez extrému ANO. Pokud jde o pozici ODS, o níž si Korecký dělá starosti a kterou odmítá jako „morální kýč“, tak pro nás jde i o další překážku navíc: programovou odlišnost. Naší ambicí je být politickou a programovou alternativou a připravovat a také přibližovat den změny.

Bylo to ANO, nikoli ODS, kdo uzamkl dveře k vládě za účasti demokratických stran.