Musel jsem si najít něco, co mě vytáhne z postele
Zatímco Bolt hraje fotbal, Mo Farah začíná kariéru maratonce. Cíl: Tokio 2020
Po letech, kdy se od něj čekaly jen a pouze výhry, je tohle osvobozující pocit. „Jsem mnohem uvolněnější. Dostal jsem obrovský impulz a běhání si užívám víc než kdykoli jindy,“povídá Mo Farah.
Triumfátor vstupuje na nové území. Tam, kde svaly, klouby i mysl bolí ještě více, ale on je ochoten to podstoupit: jeden z nejslavnějších atletů startuje kariéru maratonce.
A kde jinde než v místě jeho srdci tak blízkém. V Londýně.
„Je velmi úlevné, že necítím tolik tlaku jako na dráze,“uznal šampion pětikilometrových a desetikilometrových tratí. „Teď je tu spousta rychlejších borců. Bude to velmi těžké. Ale tak jako vždycky se budu rvát – a chci na pódium.“
Disciplína se mění, Farahovo nastavení nikoli. Jinak to ani neumí.
Usain vs. Mo, dva jiné světy
Tak rozdílní byli a jsou. Dvoumetrový čahoun z Jamajky vs. drobný, hubený rodák z Mogadiša. Král sprintu vs. panovník vytrvalců. Globální sláva Usaina Bolta je nezpochybnitelná, ale pokud mu někdo zdatně sekundoval, tak pouze Farah.
Oba brali dvě individuální zlata na hrách v Londýně i v Riu, dominovali světovým šampionátům. Měnili pohled na to, čeho je atlet schopen. A také se oba smutně loučili – loni, svedeni osudem zase do Londýna. Bolta na MS ve štafetě poslal k zemi bolavý sval, Farahovi nepomohla ani vlna energie Olympijského stadionu a doběhl druhý. Poté už museli jít dál. Každý jiný, proto každý jinudy. Bolt se před týdnem objevil v Austrálii jako slavnostní host Her Commonwealthu. „Odešel jsem do penze předčasně? Hmmm,“tweetoval, když sledoval porážku jamajské štafety od Britů. Jinak však neželí: plní si fotbalové sny, při ceremoniálu v Golden Coast oživil svoji dýdžejskou vášeň. Dřina a trénink ustoupily karibské chuti k žití, navíc působí jako ambasador atletiky.
Boltovi je 31 let, Farah v březnu oslavil 35. narozeniny. Ale staršího z dvojice sport ještě nenasytil.
„Na dráze jsem vyhrál všechno, co šlo. Bylo čím dál těžší se motivovat,“řekl teď v Londýně. „Proto jsem musel najít nové výzvy. Něco, co mě donutí vstát ráno z postele.“
Nejlepší v dějinách? Uvidíme
Ještě před rokem jej u Temže pořádně vytáčely dotazy na Alberta Salazara, kouče s dopingovou minulostí. Nyní podle agentury Reuters „působil jako vyměněný“. Nová motivace, nový Farah: usměvavý a připravený se učit.
Mistr svého oboru si totiž stanovil dlouhodobý cíl: olympijskou medaili z Tokia. Japonsko miluje maratony – stát se jeho hrdinou právě tam, to by i pro supermana Farahova typu teprve byla ta pořádná tečka. Cesta k ní je však ještě mnohem delší než 42 195 metrů.
„Pokud budu běhat dva maratony
ročně a vezmu si z nich to potřebné, pokud vše půjde dobře, pokud budu silný a učenlivý... Pak mám na čas 2:03, 2:04,“věří.
Což je výkon, s nímž lze myslet na jakkoli smělé mety.
Londýnská neděle ukáže, zda jde spíš o sen, nebo reálnou ambici. Farah běžel maraton jedinkrát v životě, před čtyřmi lety za 2:08:21. S nejlepšími se neudržel, dokonce o 68 sekund zaostal za britským rekordem (jeho hlavní víkendový cíl).
Na osobní rekord olympijského vítěze Eliuda Kipchogeho ztrácí skoro pět a půl minuty; pokud by to oba v neděli zopakovali, nadělil by mu Keňan v cíli míli. Na startu budou mnohá esa, lepší „osobáky“než Farah má hned tucet z nich.
Ten by zase mohl namítnout, že vzhledem k tomu, že se původně toužil stát automechanikem, ale díky atletice došel až ke šlechtickému titulu a roli britského miláčka, pro něj limity neexistují. Aspoň tedy výhledově. „Může vyhrát? Když vidím, kdo se postaví na start, bude to velmi těžké,“řekl BBC Dave Bedford, bývalý světový rekordman na 10 kilometrů a nyní koordinátor londýnského maratonu pro elitní běžce. „Ale jeho tělo je jako mašina. Měl by především předvést čas, po kterém se ho ostatní začnou bát.“Není potřeba spěchat. Tohle má být jen velký začátek. „Maratoncem se nikdo nestane přes noc,“říká Bedford. „Nemyslím si, že by bylo fér mluvit o selhání, pokud nevyhraje. Zato ve chvíli, pokud by si výrazně nezlepšil osobní rekord, už by takové slovo bylo namístě. A myslím opravdu výrazně.“Osobně doufá v čas lehce přesahující dvě hodiny a pět minut.
A pak? „Teď v Londýně bych si na něj nevsadil. Na jeho zlato z Tokia už ano,“dodal Bedford. „Pak by se Mo stal tím nejlepším vytrvalcem všech dob.“To je přesně cíl, za nímž tenhle zarputilec běží.
I s vědomím, že to na nové trati bude bolet ještě víc než předtím.