Rozhovor: Jak vypadá ideální město
Navrhuje města po celém světě tak, aby se v nich lidem dobře žilo a byznys mohl fungovat. Architekt Mark Johnson teď mění Brno.
VČesku, stejně jako v San Diegu spolu lidé neumějí jednat, místo toho proti sobě bojují. To se ale časem změní,“předpovídá americký urbanista Mark Johnson v narážce na neshody developerů a neziskových organizací při výstavbě ve veřejném prostoru. V Česku se Johnson podílí na návrhu nové brněnské čtvrti chystané v jižním centru města.
Můžete popsat, jak postupujete, když navrhujete změny v konceptu měst?
Zkoumáme, do jaké míry se struktura města a způsob fungování může přizpůsobit tomu, jak se mění svět, a do jaké míry má zůstat stejný, protože stále poskytuje obyvatelům hodnotu. Například Václavské náměstí – příliš se za ta léta nezměnilo. To proto, že je velmi přizpůsobivé. Kdysi tam býval koňský trh, dnes jsou tam lukrativní obchody a muzeum. Ale místo zůstává stejné, akorát tam možná přidali nebo ubrali nějaké stromy, odebrali tramvaj. Do určité míry se město musí přizpůsobit, ale zároveň musí zůstat odolné, aby se mohlo používat znovu a znovu. Když studujeme jižní město v Brně, zajímá nás, jak vytvořit místa a spojení, aby i za 200, 500 let se tam lidé mohli setkávat a dělat byznys.
Když se podíváme na projekt v Brně, jižní město, zhruba čtyřicet hektarů mezi vlakovým nádražím, autobusovým nádražím a řekou, kvůli kterému teď jezdíte do České republiky, jak ho chcete proměnit?
Dnes je jižní město jako chybějící dílek skládačky. Přemýšlíme o tom, jak dotvořit novou tkaninu města a „zatkat“tuto část do celkové struktury Brna. Musíme pochopit a správně nastavit hierarchii ulic – podívat se na to z pohledu lidí, kteří jezdí autem, na kole nebo chodí pěšky. Podívat se na zelené plochy – máme udělat zelený koridor a spojit centrální náměstí s řekou? Budou tudy lidé chodit? Musíme pak najít vhodná místa pro školy, bydlení, obchody, restaurace.
Bude podle vašeho názoru lepší, když se nádraží přesune, nebo zůstane tam, kde je?
Mezinárodní urbanistické soutěže se zúčastnilo asi šest desítek týmů. Všechny jejich návrhy jsem prostudoval. Překvapivě jsem došel k tomu, že přesun nádraží je mnohem lepší nápad, než ho nechávat tam, kde je, a ještě lepší bude ho přesunout výrazně než jen trošku.
Proč?
Jsem přesvědčen, že bez přesunu nádraží nemůžete skutečně rozvinout centrum Brna. Nejde přitom o nádraží jako takové, ale o koleje. Tvoří obrovskou překážku uprostřed města, nemůžete je přejít.
Takové ale koleje většinou bývají.
Jde to i jinak. Když se podíváte na Londýn, železnice tam tvoří okruh a nepřekáží. Máte tam spoustu nádraží – St. Pancras, Paddington, King Cross, Victoria, Waterloo. V Brně železnice naprosto odřízla část města od centra. Podobný případ přeměny brownfieldu jsme řešili v Denveru v Coloradu. Většinu kolejí jsme přemístili, abychom umožnili propojení této oblasti s městem. Postavili jsme asi devět mostů a pět parků – od toho se pak odvíjel vznik nových ekonomických aktivit – vyrostly tam rezidenční projekty, hotely, obchody. Dnes tam bydlí asi šest tisíc lidí a celé to trvalo asi osmnáct let.
Jaké jsou hlavní globální trendy v městské výstavbě?
V historicky rozvinutých městech jako Praha, Brno, Londýn, Chicago jsou dva trendy. První je, že lidé chtějí bydlet poblíž centra města, ekonomika je tam přivádí. V srdci města vznikají nové budovy a ty stávající se přestavují na obytné prostory. Před dvaceti lety lidé dávali přednost bydlení na okraji města, poblíž parku, poblíž školy, nákupního centra. Teď, zejména mladší lidé, si přejí žít v centru – takže města po celém světě se snaží zlepšit kvalitu ve středu města. To znamená lepší dopravu – pro pěší, pro cyklisty, upravují se parky, nábřeží řek a jezer – dochází k vytváření míst, kde se lidé mohou potkávat. I když jsme spojeni po telefonu a po sítích, chceme být více spolu, sdílet. Tento trend je všude, je jedno, jestli jste v Tokiu, v Mexiko City nebo v New Yorku.
Týká se to jen trávení volného času, nebo i pracovního?
S tím souvisí druhý trend. Před čtyřiceti lety ekonomice ve většině měst dominovaly velké byznysy a velká firma potřebuje velkou budovu. Nyní se váha přesouvá k malým byznysům, protože i trhy, které byznys obsluhuje, se rozdrobují. Díky technologiím lidé dnes mohou sdílet projekty a dostávají příležitosti spolupracovat s jinými malými podniky. Chtějí být blízko sebe a nepotřebují velké budovy. Příkladem je pařížská čtvrť La Defense. Kromě toho, že se tam staví nové budovy, se zároveň renovují a dramaticky mění 25 let staré mrakodrapy a předělávají se, aby mohly sloužit několika malým nájemcům namísto jedné velké korporace. Jednotlivé podnikatelské aktivity fungují jako do sebe zapadající skládačka a ne jako obří monolity.
Jak se liší vaše urbanistické návrhy podle kultury země, ve které je vytváříte?
Jsou to spíš města, která soutěží mezi sebou o ekonomickou aktivitu, než jednotlivé země. Každé město se snaží přilákat lidi, podnikání a zvyšovat kvalitu života a ekonomické aktivity. Aktuálně pracuji ve zhruba patnácti městech a byli byste překvapeni, jak mohou být kultury jednotlivých měst ve stejné zemi šokujícím způsobem odlišné. Například v Los Angeles mají lidé velký respekt jeden ke druhému – je to obrovské město, neuspořádané, s mnoha různými typy lidí. Když chcete něco ve veřejném prostoru vytvořit, lidé vám naslouchají. Proti tomu, když jste v San Diegu, jen 160 kilometrů odtamtud, budou lidé automaticky předpokládat, že jste zkorumpovaný a snažíte se jim ublížit.
To je velmi podobné tomu, jak to funguje v Česku – v Praze i v Brně. Aktivisté válčí s developery.
Všiml jsem si. Ale není to české specifikum. Je to problém daného města. V Los Angeles máte dlouhou historii starostů a zvolených zástupců, kteří tvrdě pracovali, aby své okolí a město pozvedli. Sice spolu nesouhlasili, ale diskutovali s velkým respektem. V San Diegu nerespektují jeden druhého a bojují, neumějí spolu jednat. Ale i města se mění, protože se mění kultura. Vyrostl jsem v Chicagu – v padesátých letech tam bylo vše pod kontrolou starosty, shora dolů. Dnes tam rozhodnutí vznikají odspoda. Situace v Česku, kdy aktivisté, neziskovky a developeři musejí navzájem bojovat, aby prosadili své názory, je dočasná.
Dlouhodobě se zabýváte vlivem urbanismu na chování lidí. Jak si ten vliv představit?
Posledních deset let po světě přednáším o vztazích mezi designem města a veřejným zdravím. S Kolumbijskou univerzitou aktuálně dělám výzkumný projekt pro město New York. Když v New Yorku bydlíte do jednoho kilometru od parku a park je větší než 2,5 hektaru, má to významné klinické souvztažnosti na zlepšení BMI (body mass index – poměr výšky a váhy vypovídá o příliš vysoké nebo nízké hmotnosti člověka, pozn. red.), na snížení výskytu astma, kardiovaskulárních chorob a diabetu. Tato chronická onemocnění pramení z toho, jak žijete a v jak kvalitním prostředí. Není to ale jen o vzhledu okolí a lepším vzduchu. Vzhled města ovlivňuje do určité míry motivaci lidí – když budete bydlet v ulici bez stromů a v domě bez oken, váš život bude dost jiný, než když budete bydlet v ulici lemované alejí stromů, v domě plném světla a s parkem přes ulici. V druhém případě jsou lidé více motivovaní chodit ven a víc se hýbat, a proto jsou i zdravější.
Hraje prostředí města také roli v tom, kde lidé rádi pracují a s jakým nasazením?
Dá se říct, že lidé pracují lépe a cítí se lépe, když mohou pracovat u okna a vidí z něj něco zajímavého. Když mají dobré světlo, není moc horko, jsou v sociálním prostředí, všechno, co dělá pracovní den příjemnější. Ale nemůžeme to dokázat, studie na to chybí.
Jak to vypadá u vás v kanceláři v Denveru v Coloradu?
Moje budova sousedí s uměleckým muzeem, postaveným architektem Libeskindem. Máme velký open space, mnoho přirozeného světla skrze střešní okna, je tam málo zdí. V budově pracuje asi 70 lidí různých profesí – od architektů, inženýrů po fotografy a IT zaměstnance a je tam i kantýna. Moji lidé spolupracují na konceptu takzvané otevřené platformy – bylo dokázáno, že když budete mít více komunikace mezi lidmi a všichni mohou přispívat svými myšlenkami, získáte více inovací. Je to poměrně proměnlivé prostředí a v dnešním světě to tak mají lidé rádi. Před čtyřiceti lety se používal koncept příkazu shora a kontroly. A možná za čtyřicet let to bude zase úplně jinak.