Manic Street Preachers vyřešili prázdnotu rázně

Tohle ti věnuji / soundtrack k prázdnotě / nejhlubší z meziher / všechny mýty, co jsi sám zbořil. Druhá sloka singlu International Blue, který koncem loňského roku předznamenal novou desku Manic Street Preachers, asi nejlépe shrnuje, kde se velšská kapela v době tvorby nacházela. Název právě vyšlé Resistance Is Futile (Odpor je marný) jednak bizarně upomíná slavnou hlášku civilizace Borgů ze Star Treku, jednak asi tak trochu navozuje vztah skupiny k hudbě jako takové. Šestadvacet let od debutu Generation Terrorist, který ohlašovala velkohubá prohlášení čtyř mladíků, že natočí nejlepší desku rock’n’rollu a pak se rozpadnou, je jasné, že i přes nejrůznější peripetie tady Manic Street Preachers nejen nadále jsou, ale hlavně jsou stále hudebně při chuti.

Vícevrstevnatost

A možná právě k prvnímu albu novinka svým zvukem nejvíce odkazuje. Patrné je to ostatně už ze zmíněné International Blue, na jejímž konci lídr kapely James Dean Bradfield vystřihne kytarové sólo, jako by se nechumelilo a stále se psal rok 1992, kdy z rádií vyhrával jejich první hit Motorcycle Emptiness. Retro přelomu 80. a 90. let a tehdejšího stadionového rocku se vůbec nese celou deskou a Manic Street Preachers tak opisují pomyslný kruh ve své tvorbě. Není to jen návrat ke kořenům, tu samou International Blue totiž zdobí v refrénu i vkusně zakomponované klávesy, čímž Velšané navazují na předchozí velice vydařený experimentální počin Futurology z roku 2014. Po tehdejším albu však zřejmě nastala zmíněná prázdnota a vyčerpanost, kterou se kapela rozhodla řešit rázně. To, že Bradfield a spol. opět vsadili na hymnické refrény a opulentní zvuk, může na první poslech znít až otravně. Než se totiž posluchač prokouše k závěrečné vyklidněné The Left Behind (kde mimochodem baskytarista a profesionální nezpěvák Nicky Wire podává dosud nejlepší pěvecký výkon), má už všeho toho halekání dost a říká si, zda by si kapela už opravdu neměla dát pokoj. Druhý a třetí poslech však ukážou, že Resistance Is Futile je rafinovaná deska, kterou vedle tradičně skvělých textů, Bradfieldova nezaměnitelného zpěvu a nápaditého coveru zdobí i dokonalá zvuková produkce a vícevrstevnatost písní.

U songu Vivian to je třeba zvonivá kytarová linka, která náhle vytane pod ústředním rifem. Na první poslech pak zaujme úvodní People Give In a kraťoučká Liverpool Revisited, kterou však zdobí možná přece jen trochu slaboduché verše opěvující jedno Wireovo příjemné ráno v Anglii. Ale vlastně proč ne, punkrock je dávno mrtvý a Manic Street Preachers roku 2018 jsou prostě dobře naladěná parta vítající padesátku. Manic Street Preachers