Bláhové vzývání koaliční smlouvy

Miroslav Korecký komentátor MF DNES

Program koalice ANO a ČSSD na sto procent domluven. Resorty rozděleny, snad i jména ministrů předjednána. Přesto včera večer celá koalice visela na nitce. Zbývaly totiž jemné procedurální nuance v koaliční smlouvě. Jak přesně zakázat, aby hnutí ANO hlasovalo ve Sněmovně s Tomiem Okamurou? Jak zavázat Andreje Babiše, aby v případě nepravomocného trestu odstoupil z čela vlády? A jak si pojistit, že když pět ministrů ČSSD podá demisi, odejde s nimi i celá vláda?

Kdyby takhle jemně piloval paragrafy koaliční smlouvy Andrej Babiš, šlo by to snad ještě svést na jeho oblíbenou dětskou hru, že ani jako premiér vlastně pořád ještě není politik. Jan Hamáček je ale ve vysoké politice nejméně dvanáct let a za tu dobu viděl či sám zažil fungování několika vládních koalic. Včetně fungování, respektive spíše nefungování koaličních smluv. Takže dobře ví, že koaliční dohody šustí papírem, ale skutečný život je vždycky někde jinde.

Když chtěl loni premiér Sobotka odvolat Babiše z vlády, čekal na souhlas předsedy jeho hnutí (= Babiše), jak přikazovala smlouva? Když chtěl ministr vnitra Chovanec udělat reorganizaci policie, předcházelo jí dohadovací řízení, přesně v liteře smlouvy? Když premiér Nečas odvolával Radka Johna nebo Josefa Dobeše, držel se koaliční dohody? Nebo když premiér Paroubek běžně hlasoval s komunisty? A když KDU-ČSL a ODA v roce 1997 z hodiny na hodinu odešly z Klausovy vlády, využily předtím všech dohodnutých koaličních pojistek?

Koaliční smlouva není dokument právní, ale politický, vlastně je to víc proklamace než smlouva. Nelze ji vynutit soudem a platí jenom do té chvíle, dokud ji smluvní strany dodržují, tedy dokud je to pro ně výhodné. Prostě něco na způsob novoročního předsevzetí: takto bychom to chtěli, ale víme, že to tak stejně nebude. Obvykle má tendenci porušovat dohodu hlavní vládní strana: jednak má premiéra s jeho pravomocemi, jednak mívá více příležitostí sestavovat alternativní většiny v parlamentu.

Koaliční smlouvy se píší podle jednoho mustru (zkuste si porovnat Sobotkovu, Nečasovu, Grossovu...), který dává alespoň nějaký rámec. Víc beztak vymyslet nejde – a i na plnění tohoto minima není radno sázet jedinou korunu. Včetně té aktuálně vznikající.