Dolínkova logika: nový bude určitě lepší

Ondřeje Leinerta, reportéra MF DNES

Je to takový utkvělý pocit. Nový znamená lepší. Přesně tak uvažoval pražský radní Petr Dolínek, když navrhl zbourat Libeňský most. Unikátní konstruktivistický most, který bez jediné opravy sloužil devadesát let, chce pražský radní zbourat a nahradit, protože to prý bude rychlejší a levnější. Stranou ponechme protihlasy, které říkají, že to není pravda.

Dolínek, nedostudovaný posluchač několika vysokých škol a kariérní politik bez ideálů, totiž bohužel ukazuje přesně ten typ myšlení, kvůli kterému originální architekturu vytlačuje šedivý průměr.

Libeňský most není na první pohled nic zvláštního. Což se také u utilitárních staveb, v nichž se výrazně promítá prvorepublikový funkcionalismus, stává. Nebýt návrhu na jeho zbourání, patrně by se řada z nás ani nedozvěděla, že je něčím hodnotný. Ale že mnohým připadá nezajímavý, vychází často z toho, v jakém stavu je. Když něco zchátrá, zpravidla je to škaredé. Ale pohledy na tento most z období před desítkami let, ale i na některé detaily ze současnosti ukazují na důmyslnost díla architektů Pavla Janáka a Františka Mencla.

Podobnou neúctu politici a s nimi i dopravní podnik projevují při opravách stanic metra a plánování stanic nových. Že občas někde zapomenou postavit eskalátory, takže je po pár letech dodělávají, protože se zjistí, že u přestupní stanice na letiště jsou celkem potřeba, jsme si už zvykli. Ale proč unikátní výzdobu stanic ze sedmdesátých a osmdesátých let dopravní podnik flikuje lacinými plechy a plasty? Aby dal najevo, že vše, co bylo vybudováno za totality, je škvár?

Paradoxně právě za minulého režimu, jakkoli soudruzi umělce moc nemuseli, vznikaly ve veřejném prostoru často mnohem zajímavější věci než dnes. Svůj podíl na tom mělo nařízení, že určitá část rozpočtu, ať už se stavělo sídliště nebo metro, musela být vyhrazena i na výzdobu. A protože šlo o anonymní díla, nezřídka se jich ujímali umělci, kteří jinak byli režimu nepohodlní a do galerií nemohli.

Podobně jako Libeňský most před časem bojovalo o život vlakové nádraží v Havířově. Jednu z mála pozoruhodných staveb v tomto městě chtěli zastupitelé s Českými dráhami zbourat. Úžasně prosvětlený vestibul, v němž si při pohledu na mnoho detailů, ať už je to mramorové schodiště, nebo mozaikový strop, řeknete: To muselo stát času a peněz, měla nahradit plechová nádražní chalupa, kterou průměrný projektant nakreslí za jedno odpoledne.

I v Havířově se tamní politici drželi oblíbené metody nechat chátrat, dokud to jde, a pak nahradit novým. Takže na původní dřevěné sedačky, navržené na míru tomuto prostoru, jste se už báli sednout, aby se pod vámi nerozpadly, a ono mramorové schodiště pro jistotu uzavřeli mříží. Naštěstí si někdo nakonec přece jen všiml, že tato velkoryse postavená budova bude po rekonstrukci úplně jiná liga než to, co ji původně mělo nahradit, a tak snad v Havířově svoje nádraží udrží.

Na rozdíl od městečka, v kterém autor tohoto textu strávil dětství, Kojetína. Tamní zastupitelé, jak je zvykem v okouzlení, že je možné rychle vyčerpat nějaké peníze z evropských fondů, a bez jakékoli veřejné soutěže, nechali předělat hlavní náměstí tak, že se z něj stalo jedno velké parkoviště a někdejší dominantu, morový sloup, aby teď ve spleti pouličních lamp pohledal. Že originální, leč opět zásadně neopravovanou kašnu ze 70. let minulého století nahradilo nezajímavé malé pítko, je už jen příznačné pro to, jak daleko ti, kteří o podobných změnách rozhodují, dohlédnou.

V Praze včera zastupitelé rozhodnutí o bourání Libeňského mostu odložili. Snad aspoň tam bude víc vizionářů než Dolínků.