Bonviván, jenž okouzlil Francii. A pak Afriku

Bitvu s rakovinou vyhrát nemohl. „Je mi to strašně líto, protože Henri byl kamarád a velmi vzácný člověk. Šli byste s ním až na kraj světa a vůbec byste nepochybovali o jeho podpoře,“prohlásil legendární Michel Platini.

Sedmdesátiletý Henri Michel zemřel v úterý a nejen Francie mu vzdává hold.

Celou kariéru odkopal v záloze Nantes, třináct let patřil do národního týmu, a jakmile svlékl dres, dovedl Francii na olympijský trůn 1984. A pak k bronzu na mistrovství světa 1986.

To ještě neměl ani čtyřicet, což mezi tehdejšími trenérskými bardy bylo něco výjimečného. „Byl inspirací, které se klaní nejen Francie,“říká Verner Lička, prezident Unie českých fotbalových trenérů. Navíc muž, který ve Francii hrál zrovna v éře, kdy byl Michel na vrcholu.

Už tehdy, v polovině 80. let, na vás Michel udělal dojem?

Přiznávám, že jsem ho nijak zvlášť nevnímal. Sice jsem si už v době pana Hadamczika v Baníku sám psal tréninkový deník, abych věděl, co a jak se dělalo, ovšem na trénování jsem vůbec nemyslel.

Kde se to zvrtlo?

Lámal jsem si hlavu, proč hráči, kteří na tréninku pracují méně než já, jsou pak při zápase lepší. Zatímco já po tréninku mazal na masáž, abych byl ready, oni šli na pivo. Přesto jsem jejich úrovně nedosáhl.

A ten bod zlomu?

Rok 1990. Táhlo mi na šestatřicet a dohrával jsem ve třetiligovém Calais. Přišel za mnou trenér Richard Ellena a povídá: Verner, už víš, čím se budeš živit, až skončíš? Já myslel, že se ve Francii usadíme, něco jsem našetřil, ale trénovat? Ničím mě to nevzrušovalo. Ani ze zvědavosti ne. Navíc jsem měl hrůzu promluvit před kolektivem, natož hráče kárat za chyby.

Takže?

Takže mě Ellena přihlásil do kurzu výchovy mládeže do šestnácti let a mě to chytlo. Navíc synové Mario a Marcel si chtěli pořád čutat, čili začnete mít nutkání radit a učit. Viděl jsem, jak se kluci zlepšují, koupili jsme kameru, manželka nás nahrávala a už to jelo.

Nepřipadá vám, že Henri Michel začal úplně z opačného konce? Trenérem se snad narodil.

Byl nejlepším učněm slavného Michela Hidalga, trenéra mistrů Evropy 1984. Jako my jsme v Československu měli pány Vytlačila nebo Ježka, trenérské profesory a věrozvěsty, Francouzi měli Hidalga. Na to, jaká jsou velmoc, byli dlouho nuloví. Od roku 1958 vlastně bezejmenní. Najednou přišel Hidalgo a bylo to jako zjevení. Poskládal záložní řadu mušketýrů s Platinim, Tiganou a Giressem, defenzivní štít obstaral Fernandez, v obraně Battiston a Bossis, na hrotu Lacombe. Hráli krásný fotbal a stříleli moře gólů, což mě hrozně lákalo, když jsem dostal nabídku z Grenoblu.

A realita?

Beton! Beton! Beton! Hlavně neinkasovat. Rychle jsem spadl z hrušky a pochopil, že to bude boj.

Ale Henri Michel ofenzivnímu fotbalu fandil, ne?

Ano, však na to měl perfektní hráčský materiál. Za jeho časů se všechno třpytilo a čtvrtfinále 1986 proti Brazilcům se dodnes považuje za jeden z nejromantičtějších zápasů, který se na mistrovství světa hrál.

Michel pak vyhořel v kvalifikaci o Euro 1988, ztrapnil se domácí remízou s Kyprem a brzy z rodné země vycouval. Zato prošel půlku Afriky. S Kamerunem, Marokem a Pobřežím slonoviny se dostal na mistrovství světa.

Zatímco jeho kolegové Houllier, Lemerre nebo Aimé Jacquet se angažovali na svazu, on byl trenér praktik. A taky bonviván. Pocházel z Aix-en-Provence, kde se nikdy nespěchá. Sednete na oběd, dáte si džbánek vína, slunce svítí. Je to na jihu, kousek od Marseille.

Že by mu tím Afrika vyhovovala?

Asi se tam našel. On byl kultivovaný a vyrovnaný, žádné skandály, žádná hysterie, chování na úrovni. Král Hasan mu dokonce udělil marocké občanství. Jako trenér se pohádal snad jen s Cantonou. I proto na něj celá Francie vzpomíná s láskou a respektem. Od Hidalga přes Platiniho až po Zidana.

Pozapomenutý příběh o tom, jak měl sport sjednotit Korejský poloostrov, ale skončilo to slzami. Pokud by současné mírové snahy skutečně přinesly klid zbraní, třeba se znovu obejmou i Hjon Čong-hwa a Ri Pun-hui. Naposledy to udělaly v roce 1991 – a pak ta druhá prostě zmizela.

I přes tak typicky korejskou uměřenost a decentní vystupování je znát, že její tváří cloumají emoce. „Plakaly jsme a plakaly,“vypráví v dokumentu BBC Hjon Čong-hwa. Byly to slzy zlaté, které se následně proměnily ve smutné svědectví toho, jak politika ovlivňuje vše včetně sportu.

Už dlouho nebyly naděje na mír mezi Jižní a Severní Koreou tak velké jako nyní, něco podobného se však říkalo i v roce 1991. Tehdy vládla „pingpongová diplomacie“– poprvé od křehkého příměří uzavřeného v roce 1953 na závěr korejské války vznikl společný sportovní tým. Zopakovalo se to až letos na olympiádě v Pchjongčchangu u hokejistek. Ale stolní tenis, to je v Asii přece jen jiná.

Byl to doslova blázinec. „Trénovali jsme spolu 45 dní a každý den jsme se viděli na titulních stránkách všech novin,“vzpomínal stolní tenista Kim Taek-Soo pro New York Times. „A všichni mluvili o prvním kroku ke sjednocení.“

Jak to dopadlo, víme všichni, ale zpět do hal, kde společná Korea v týmové soutěži bojovala o zlato s rivalskou Čínou. A vyhrála! Hráče a hráčky obklopil dav reportérů a zvlášť Hjon se svou severokorejskou kamarádkou Ri to prožívaly s dojetím.

Ano, kamarádkou. Přes obrovský tlak na výkon a veškerou zpolitizovanost totiž vzniklo prosté lidské přátelství.

„Jsou to pro mě výjimečné vzpomínky,“říkala Hjon, olympijská šampionka a mnohonásobná mistryně světa. „My dvě byly kapitánky, a jelikož Ri byla starší, oslovovala jsem ji Velká sestro. Myslím, že se jí to zalíbilo. I díky tomu jsme si k sobě našly cestu, byly jsme k sobě otevřené.“

Jako by se Ri vypařila

Kim Taek-Soo nechtěl ani po letech specifikovat, o čem všem se s parťákem ze Severu bavil, aby jej nedostal do potíží. O dívkách ze znepřátelených zemí se ví víc.

Ochutnávaly spolu jídlo. Hjon nové přítelkyni vysvětlovala, kolik vydělává v přepočtu na americké dolary. Poslouchaly muziku z Jižní i ze Severní Koreje. Společně prožívaly (ne)úspěchy s pálkou v ruce, korunované zlatými medailemi. A pak všechno skončilo. Severokorejská sportovkyně se zdráhala přijmout jako dárek na rozloučenou zlatý prstýnek; oficiálně nesměla. „A já jí řekla: Klidně ho někam ukryj, ale chtěla bych, abys měla vzpomínku na tyhle časy. A kdykoli se na prsten podíváš, vybaví se ti.“

Už 27 let může jen hádat, zda uspěla.

Ri jako by se vypařila. Obě startovaly na olympiádě v Barceloně 1992 i na mistrovství světa rok poté. Podle Wikipedie se Ri vdala za severokorejského stolního tenistu. Avšak platí: žádné informace, žádné zprávy. Žádné přátelství.

„Asi je to ode mě hloupé,“usmála se lehce Hjon v dokumentu BBC, zjevně zadržujíc slzy. „Ale když na to myslím, emoce mě pokaždé přemohou.“

Třeba se ještě setkají. Jejich sjednocovací projekt s pálkou v ruce nevyšel, nyní je tu nová naděje. Byť křehká tak, jak je to možné snad jen na Korejském poloostrově.

Nevšední vzpomínka na Henriho Michela, jednoho z nejslavnějších fotbalových trenérů. Vypráví Verner Lička Celá Francie na něj vzpomíná s láskou a respektem. Hidalgo, Platini i Zidane.