STAVĚLA PRO ŽENY
Účelné, útulné, s citem pro atmosféru domova i sociálně potřebné. Přesně takové byly stavby Milady Petříkové-Pavlíkové, která se stala první českou architektkou.
Kdo ví, jestli někoho z diváků pražského Činoherního klubu dnes napadne, že sedí v kdysi přednáškovém sále spolkového domu Ženského klubu českého. V ulici Ve Smečkách vyrostl na samém počátku 30. let, pod projektem byla podepsaná Milada Petříková-Pavlíková.
Funkcionalisticky laděný dům, kromě restaurací mužským návštěvníkům uzavřený, byl příjemný, praktický. To jeho autorka uměla.
POVOLÁNÍ OVLIVNĚNÉ KUBISMEM
„Vzpomínám na zimní podvečery ve velkém útulném pokoji, jehož venkovní stěna byla na třikráte lomená s velkou malebností, s vysokými třemi okny a se sklápěcími dřevěnými bílými okenicemi, kudy nakukovalo za zimních podvečerů do pokoje modré šero mezi stromy, pokrytými jinovatkou.“
Možná nálada domova byla jedním z momentů, které kdysi ovlivnily mladičkou Miladu a její vizi architektury. Sama ovšem připouštěla, že k hlavním impulzům patřil Gočárův kubistický dům U Černé matky Boží, „ten odvážný zásah moderny do historického centra Prahy“, který jako septimánka gymnázia Minerva chodila obdivovat.
Neméně ji tehdy oslnila stavební výstava v Lipsku, kde objevila návrhy rodinných praktických domků. To už byla pro architekturu rozhodnutá.
ŽENSKÁ EMANCIPACE V KRVI
Půvabná rodačka z Tábora, kde na svět přišla 22. srpna 1895, si nemohla stěžovat, že by v rodině Pavlíků svou chutí studovat narazila. Kromě osvícených rodičů se těšila podpoře i ze strany matčiných sester Honzákových: první české lékařky Anny a doktorky historie Albíny, díky kterým pronikla do prostředí usilujícího o ženskou emancipaci.
Větší problém byl dostat se na techniku, v letech před 1. světovou válkou na ní mohly ženy studovat jen jako hospitantky, nikoli jako řádné studentky. Pochopením profesorského sboru se Miladě podařilo alespoň to, ale k řádnému absolutoriu jí pomohl až převrat v roce 1918, po němž se technika ženám otevřela. Diplom přebírala v roce 1921 z rukou Josefa Fanty, který ji vstřícně vítal do rodiny architektů.
Studovala v době, kdy se obec architektů nerada loučila s historizujícími styly a moderně nebyla příliš nakloněná. Milada Pavlíková, která se záhy po promoci vdala za architekta Theodora Petříka, se z toho krunýře snažila vymanit. Postupně tak přecházela k funkcionalismu, jehož jednoduchost podřízená praktičnosti jí ladila.
S NÁLADOU DOMOVA
Jako čerstvá absolventka nastoupila do architektonické kanceláře svého manžela. Na řadě úkolů dělali spolu a byla to práce v souznění duší, přesto se prosazovala i jako samostatná autorka. Něco z toho se realizovalo, něco ne, ale výraznou stopu zanechala.
První z velkých projektů, který z podnětu Ústředního spolku českých žen projektovala už v roce 1922, byl Domov osamělých žen, otevřený v dnešní Šolínově ulici v pražských Dejvicích. Už ten naznačil její silnou parketu: sociální bydlení. Naplnila ho společnými kuchyňkami, koupelnami, velkou kuchyní, jídelnou a především pohodlnými jednolůžkovými pokoji, které si obyvatelky mohly samy zařídit. Nehodlala stavět neosobní svobodárny, chtěla tvořit prostor s vůní domova.
Ve stejném duchu projektovala i Domovinu Charlotty Masarykové na pražských Vinohradech v dnešní Dykově ulici. Objekt, v němž přechodné ubytování mohlo najít až sto žen v tíživé situaci, nezaměstnaných, samoživitelek s dětmi, se opět nestal strohou ubytovnou. Byly tu i jesle, prádelna, lékařská ordinace a také příjemná zahrada s místy na hraní.
Její třetí nápadnou stopou zůstal onen spolkový dům Ženského klubu českého, dnes sídlo divadla Činoherní klub. Členkám tehdejšího ženského klubu, s nímž sama byla v těsném kontaktu od studentských let, sloužily kromě sálu s pódiem i klubovny, restaurace, kavárna a v patrech útulně zařízené pokoje k příležitostnému ubytování. Žen, samozřejmě.
VELKÉ I MALÉ
Tři zmíněné domy navrhovala mezi válkami, sérii velkých projektů završila po 2. světové válce. V roce 1947 začala pracovat na pavilonu jeslí a školky v Praze 4 – Lhotce, a opět svým stylem. Sama matka dvou synů samozřejmě věděla, co dítě potřebuje, ale především podrobně studovala zkušenosti z podobných zařízení a probírala se radami lékařů i psychologů.
Výsledek? Pavilon plný slunce, s promyšlenými hygienickými i herními podmínkami včetně velké zahrady, slouží dětem dodnes.
Za Miladou Petříkovou-Pavlíkovou ovšem zůstala i „menší“architektura. Rodinné domy a vily, městské i venkovské, často včetně nábytku. A nedržela se jen praxe. Spolu s manželem a dál po jeho smrti (zemřel v roce 1941) publikovala teoretické články, účastnila se výstav, bylo ji vidět i slyšet.
Změny po únoru 1948 do její práce citelně zasáhly. Musela opustit svůj ateliér, nastoupila do urbanistického oddělení Stavoprojektu a z něj do Rudného projektu, kde pracovala na projektech sídlišť a dolů, a ne vždy bez výhrad. Do důchodu s úlevou odešla v roce 1960.
Zemřela 30. července 1985 v obdivuhodné devadesátce. Byla první Češkou s titulem ing. arch. a svým dílem mu dostála.