Média nejsou plechovka rajčatové šťávy V

Zcela jistě by neměla strážit morálku, ale zjišťovat a předávat data nezávisle na vnějších vlivech, říká o roli médií německá analytička na volné noze.

řadě zemí Evropy se nyní mluví o rušení koncesionářských poplatků, o selhání novinářů při popisování uprchlické krize. Jakou roli ve světě přehlceném informacemi mají média? A kdo může za problémy českého tisku? Podle Petry Sorge za to nesou zodpovědnost i německá vydavatelství.

Němečtí novináři byli v minulosti kritizováni, že informovali příliš pozitivně o přílivu migrantů. Ještě dříve také proto, že zpočátku ignorovali rostoucí populistickou stranu Alternativa pro Německo. Byla kritika oprávněná?

Ano, staly se chyby. Informační pokrytí přílivu uprchlíků zkoumalo několik nezávislých studií v Německu i v dalších zemích a došly k podobným závěrům. Jak studie nadace Otto-Brenner-Stiftung, tak jedné z nejlepších britských univerzit London School of Economics, která ji zpracovávala pro Radu Evropy, Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, tak i Ethical Journalism Network kritizovaly, že zpravodajství sledovalo v téměř všech zemích takzvaný přístup top-down. Soustředili se tedy spíše na pohled vládnoucích elit než na ty dole, uprchlíky samotné, dobrovolníky, obyvatele. Předávali především argumenty Angely Merkelové. Mnohem méně bylo slyšet zprávy opravdu z místa, což pak způsobilo ten pocit, že bylo informováno „příliš pozitivně“.

Znamená to, že politici jásali, zatímco lidé uprchlíky odmítali?

To ne, ona „vítací kultura“byla skutečná. Statisíce lidí v celé zemi pomáhaly, když uprchlíci v roce 2015 přišli. A také to novináři popisovali. Pohled na věc se u lidí i u médií změnil teprve po Silvestru 2016, kdy došlo v Kolíně nad Rýnem k řadě napadení. To byl šok. Že média velmi silně zrcadlila agendu vlády a politiků, se ukazuje i v dalších evropských zemích. Například v Maďarsku vědci pozorovali příliš nenávisti v médiích, což pasuje k antimigračnímu populismu Orbánovy vlády. Česko zase bylo dle studie London School of Economics jednou z mála sledovaných zemí, kde převládaly zprávy o bezpečnostních opatřeních před zprávami s humanitárním aspektem. A to s největším rozdílem ze všech sledovaných zemí.

Neotřáslo to v Německu důvěrou lidí v média? Důvěřují Němci svým médiím?

Je pravda, že se opět začal trochu hlasitěji ozývat onen termín Lügenpresse. Studie, kterou vypracovala Univerzita Mohuč, ukazuje, že důvěra v média silně poklesla právě v letech uprchlické krize. V roce 2016 si téměř dvacet procent lidí myslelo, že jsou médii systematicky obelháváni. V roce 2017 to už bylo jen třináct procent. Sice se tato hodnota nevrátila na dobu před krizí, ale alespoň se důvěra v média částečně obnovila. Je dobře, že novináři ukázali sebekritiku a přinesli také intenzivní debatu o takzvaných „fake news“a nenávistných komentářích.

Co je vlastně v současnosti role médií? Mají odrážet názory společnosti, nebo by měla být pomyslnými strážci morálky?

Zcela jistě by neměla strážit morálku, ale zjišťovat a předávat data, nezávisle na vnějších vlivech. Což také znamená, že by měla předávat různé a protistranné demokratické názory. Také by měla umět kriticky přistupovat k politikům a podnikatelům. Své názory by měli novináři nechávat na glosy a komentáře, ale nevměšovat je do zpravodajství.

Což se minimálně v České republice často neděje…

A ve společnosti to nikomu nepřijde divné, protože povědomí o tom, jak vypadá žurnalistická práce, je velmi nízké. Skutečnost bohužel je, že je nemají ani studenti pedagogických fakult. Celých 45 procent z nich v jedné studii tvrdilo, že úkolem novináře je vyjadřovat ve svých článcích své názory. A 42 procent vážně věří, že když píšete zprávu, která se týká ministerstva, měla byste ji otisknout teprve po schválení oním ministerstvem. Jak se mohou mladí lidé naučit orientovat se ve světě médií, když dokonce ani jejich učitelé netuší, jak vlastně svobodný a nezávislý tisk funguje?

U nás lidé často nerozlišují mezi informacemi z médií a ze sociálních sítí. Věří více kachnám, které dostanou do mailu od známých. Často se jedná o nenávistné texty o události, která se nikdy nestala. Potýká se s tím i Německo? A jak se tomu dá zabránit?

Ano, stejný problém je i v Německu. Například mnoho Rusů s německým pasem věří propagandě, kterou u nás šíří Russia Today. Tato stanice mimo jiné tak nafoukla vymyšlený příběh o znásilnění třináctileté dívky uprchlíky v lednu 2016, že to téměř vedlo k politické krizi mezi Německem a Ruskem. Také příznivci pravicově populistické strany Alternativa pro Německo (AfD) rozšiřují prostřednictvím sociálních sítí početné pochybné informace. Mnoho lidí, kteří se pohybují na Facebooku a spol. jen v jedné bublině, tak dostává z více stran jen tyto nepravdivé informace, které je utvrzují v jejich vidění světa. Proti tomu pomůže podle mě jen vzdělávání a široká společenská debata. Každý jednotlivec by měl být také na internetu co možná kritický a vždy se ptát: Mohla by být tato informace pravdivá? Jsou prameny toho a onoho článku jasné?

U nás v současnosti probíhá něco, co by se dalo nazvat bojem mezi médii a politiky. Někteří politici se vymezují vůči novinářům, ozývá se kritika veřejnoprávních médií. Investigativní novináři musí chodit na výslechy častěji než kdy jindy. Jak se dá proti tomu bojovat?

Tady se dá jen doufat, že novináři vytrvají a budou se odvolávat na ochranu zdroje. Česká republika není bohužel jedinou zemí, kde se dostal veřejnoprávní rozhlas či televize pod masivní tlak. Ve Švýcarsku se pokusili populisté prostřednictvím referenda odhlasovat zrušení koncesionářských poplatků, nicméně bez úspěchu. Důležité je, že se stanice a novináři zapojují do debaty a vysvětlují své reportáže. Ale chce to také občany, kteří si budou nezávislého tisku vážit a budou za něj bojovat. Co ale v České republice přináší určité pochybnosti: organizace Reportéři bez hranic vidí svobodu tisku ve vaší zemi kriticky, varovala před „nebezpečnou koncentrací mediální moci“, už když byl Andrej Babiš zvolen premiérem. Situace se ale nijak nelepší. Stále více médií končí v rukou oligarchů. V tomto případě za to nesou odpovědnost i jiná evropská vydavatelství. Je přinejmenším s podivem, jak se německé vydavatelství Ringier Axel Springer podílelo na tomto výprodeji českého tisku, když v roce 2014 prodalo svůj podíl podnikateli Danielu Křetínskému a Patriku Tkáčovi. A samozřejmě vydavatelství Rheinish-Bergische Druckere i-u n dV erla gs g e sel l s ch aft, které před pěti lety prodalo Mafru Andreji Babišovi.

Pak jsme zpět u toho, zda mají být média strážcem morálky, vždyť jsou vlastně jen produkt, zboží. Nebo ne?

Soukromá média se zcela jistě nedají srovnávat s plechovkou rajčatového protlaku nebo vložkami do bot. Jak důležitý je fungující tisk, ukazuje svým způsobem naše historie. Když Hitler v roce 1933 násilně unifikoval masová média, položil tím základ pro svou ideologii, opovrhující člověkem a vedoucí k válce a genocidě. Také vydavatelství a novináři mají určitou zodpovědnost v ochraně naší demokracie. Tyto principy platí univerzálně a jsou zakotveny ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Chartě OSN a v článku deset Evropské úmluvy o lidských právech, která zaručuje svobodu tisku.

Je v tomto ohledu německý tisk v bezpečí? Nemohou jej, jako v Česku či Itálii, pohltit oligarchové či politici?

Nemohu to samozřejmě vyloučit, ale nepovažuji to za příliš pravděpodobné. A za to můžeme vlastně poděkovat okupačním mocnostem. Ty po druhé světové válce založily náš veřejnoprávní rozhlas a podrobily každého, kdo chtěl získat licenci pro vydávání novin, zkoušce. Německo tím mělo být takzvaně denacifikováno. Dnes už máme hustý trh regionálních i nadregionálních deníků, nový podnikatel by to určitě neměl jednoduché.