V závěji kokainu. Pak zase od nuly

Když svůj barvitý život líčí osobně jeho aktér nadaný darem vypravěče, je radost naslouchat. Portrétu fotografa Roberta Vana, který k jeho sedmdesátinám uvede ČT zítra, škodí jen přidaný komentář.

Fascinující osud světoběžníka ilustrovaný jeho vlastními fotografiemi; to je televizní dokument Robert Vano – Příběh člověka, který předznamená sobotní jubileum slovenského rodáka s americkým pasem a českou hrobkou.

Cesta k mužským aktům

Ano, i na očekávání smrti přijde řeč, ale přednost má Vanovo košaté putování, ve kterém jeho sexuální orientace vlastně nehraje zásadní roli, byť je uvozena roztomilou historkou z mateřské školy, kde poprvé odhalil, co dívkám chybí. Přesto je pak fotografoval pro módní časopisy – „na kluky tehdy nebyl trh“, než mu kolega poradil: „Foť kluky, když je máš rád.“

K mužským aktům bylo ovšem ještě hodně daleko, když po maturitě v roce 1967 utekl před povolávacím rozkazem na Západ. Aby podlezl ostnatý drát, musel se svléknout; celé roky pak trvalo, než zase našel odvahu vstoupit do lesa spojeného s vyhrocenou vzpomínkou.

Žraloci v akváriu

Z italského uprchlického tábora pilně psal domů, aby o něj neměli strach; až nedávno ze spisu Státní bezpečnosti zjistil, že jeho tehdejší dopisy adresáti nikdy nedostali.

Rok 1968 už zastihl Vana v Americe, kde se postupně stal vyhledávaným kadeřníkem – svou dovednost s účesy ostatně předvede názorně přímo před kamerou. Ale hlavně pronikl do výstřední komunity kolem Studia 54, módního newyorského klubu, kde byli častými hosty Andy Warhol, Liza Minnelli či Mick Jagger. Právě Warhola si tam Vano vyfotil dokonce na toaletě.

Aby upoutal pozornost, pořídil si rodák z Nových Zámků pelerínu se svítícími diodami a zapojil se do nočního rytmu společnosti, kde „kokain sněžil od stropu a v akváriu plavali žraloci“.

Jenže z dobového vrcholu se rychle padá na samé dno, až ke smyčce kolem krku; tenkrát naštěstí zasáhli Richard Zoli s manželkou Betheou, Vanovi dlouholetí strážní andělé. „Jen spal a spal,“popisují.

Po patnácti letech na drogovém toboganu se tak v pětatřiceti letech octl znovu na začátku kariéry. Zkusil to ve světě módy – nejprve jako vizážista a asistent jiných fotografů, časem se dostal k samostatné práci pro časopisy Cosmopolitan, Harper’s Bazaar či Vogue, a také k autorské tvorbě.

Mimochodem jedno takové současné domácí focení s pohledným mladíkem dokument zachycuje. Vano k němu poznamená, že se prý zamiloval do každého ze svých modelů: „Jenže oni do mne ne.“

Zpod biče pod bič

Porevoluční osudy Roberta Vana už jsou svázány s Prahou, mimo jiné s proslulým klubem Radost FX nebo s časopisem Elle, a vrcholí kuriózním telefonátem, který mu nabídl využití hrobky, když je tak sám. „Nemám sice rodinu, děti, psa, porsche ani chatu, ale na paštiku s rohlíkem si pořád vydělám,“vykládá zcestovalý muž, který se dnes už nevydá „nikam, kam nejede pendolino“, a za svůj největší luxus pokládá, že si může každé ráno hodinku jen tak posedět.

Vanovo vyprávění s kouzelným smyslem pro detaily ruší jen návodná hudba a zbytečný komentář s přepjatými výroky „zpod biče totalitního otrokáře se dostal pod bič amerického snu“. Tam, kde sám hrdina mluvit ještě může a chce, natož to umí jako Vano, nemají doprovodné fráze co dělat.