Andrleho izraelská mise V
René Andrle se na Giru stane prvním českým šéfem týmu v historii závodů Grand Tour.
Tomáš Macek sportovní reportér MF DNES
květnu 2001 debutoval coby nováček na Giru, kde měl pomáhat hvězdnému Španělu Olanovi. Přesto hned v zahajovacím prologu obsadil sám třetí místo.
Celou další profesionální kariéru pak René Andrle (44) pracoval na třítýdenních závodech Grand Tour pro lídry svého týmu. Teď bude pro změnu jiné řídit. V roce, kdy Giro poprvé startuje mimo evropské území, přivede v roli sportovního ředitele v Jeruzalémě na jeho start i první izraelský cyklistický profitým.
Cyklistika a Izrael je stále neobvyklé spojení. Jak pasuje kolo k této horké a vyprahlé zemi?
Dobře. Lidé také tady kolo milují, jezdí na něm i do práce. V Izraeli je hodně podporovaným sportem judo. Vláda se na něj zaměřila, stal se z něj v zemi individuální sport číslo 1. Teď chtějí totéž provést s cyklistikou. K judu nemá každý vlohy, ne každý se chce prát. Zato cyklistika je zdravým sportem pro širokou veřejnost. Vláda k ní chce proto i za pomoci Gira přitáhnout děti.
Jeho zajištění má být druhou největší bezpečnostní akcí v historii země, hned po návštěvě papeže. Měl jste někdy v Izraeli obavy o vlastní bezpečí?
Nikdy. Připadal jsem si tam bezpečněji než doma v Lanškrouně.
Opravdu?
Vážně. Nestalo se mi, že bych se v Izraeli bál. Nepozoroval jsem žádné nepokoje ani napětí. Ta země je krásná. Vláda vložila do projektu Giro velké peníze. Věří, že přenosy výrazně pomohou nárůstu turismu.
Start závodu v Izraeli navíc pomohl k přidělení divoké karty vašemu druhodiviznímu týmu. To je velký skok od chvíle, kdy před čtyřmi lety za finanční pomoci Petra Sagana vznikal.
To rozhodně. Na začátku se manažer týmu Ron Baron spojil právě se Saganem a vytvořili tým Cycling Academy působící v Izraeli i na Slovensku. Později Sagan z projektu odešel, ale izraelská cyklistika tým zachovala. Dnes máme i dva rozvojové týmy pro mladé a několik škol.
Mezi druhodivizními stájemi nyní patříte mezi ty lépe zajištěné. Jaký je váš rozpočet?
Zhruba 6 až 8 milionů eur (tedy na spodní hranici týmů první divize). Zázemí máme výborné.
V roce 2015, v prvním roce vaší existence, jste měli na soupisce jen 14 cyklistů. Hlavně Izraelce, dále Poláky, Slováky a Čecha Turka. Zato loni přišla razantní proměna v multinárodní tým.
Takový byl náš cíl: vytvořit početný multikulturní tým. Dnes máme 24 cyklistů ze 16 zemí a 5 kontinentů.
Na podzim jste podepsali též tureckého mistra Örkena, stal se vaším prvním jezdcem z muslimské země. Jenže v prosinci oznámil, že tým opouští. Šlo o politiku?
Bohužel. Rozhodl velký tlak jeho turecké rodiny. Ta byla najednou rezolutně proti, aby za nás jezdil.
Vliv na jeho odchod mělo oznámení Donalda Trumpa o přesunu ambasády USA do Jeruzaléma. Örken sám chtěl i pak u vás zůstat?
Ano. Je to perfektní kluk, skvěle zapadal do party, měl výborná tréninková data. Ale tlak matky, bratra a sousedů z jeho města (Konya) byl na něj až příliš silný. Že musel odejít, je velká škoda. Tohle by se dít nemělo.
Místo něj jste přijali dalšího cyklistu s pozoruhodným životním příběhem: Aweta Gebremedhina, utečence z Eritreje.
To je další výborný kluk. Teď už získal azyl ve Švédsku, ale na kole začal profesionálně jezdit v Africe.
Po svém útěku dva roky nezávodil. Ve Švédsku sbíral a prodával prázdné lahve, aby si vydělal aspoň na tréninkové kolo.
V tom tkví právě jeho velká síla. Pochází z velmi skromných poměrů a vše si musel vybojovat úplně sám.
I váš příběh je unikátní. Coby sportovní ředitel stáje Israel Cycling Academy se stanete historicky prvním českým šéfem týmu na podniku Grand Tour. Co to pro vás znamená?
Mám radost, vést tým na takové velké akci je zážitkem i poctou. Ale zároveň se snažím brát svoji práci na Giru stejně jako při jakémkoliv jiném závodě. Už když jsem byl sportovním ředitelem Klein Constantia, farmy Quick-Stepu, doufal jsem, že bych se díky tomuto propojení mohl prosadit i mezi ředitele Quick-Stepu, ale to se nestalo. Pak jsem začal působit u českého týmu Topforex-Lapierre, a ta práce pro mladé mě vážně bavila. A vzápětí mě oslovili také Izraelci.
Cílem vašeho týmu bude nyní na Giru vyhrát etapu?
Ano. Prvořadé je, abychom byli vidět v únicích a současně zkusili vyhrát nějakou etapu, což se očekává od každého druhodivizního týmu. Na pokus o zisk etapy máme zkušené Belgičana Hermanse a Španěla Plazu i další kandidáty.
V širší nominaci byl také český cyklista Daniel Turek. Mezi vybranou osmičku se však nevešel. Prosazoval jste jeho start?
Řekl jsem ostatním šéfům týmu vše, co si o něm myslím. Trochu jsem Dana do sestavy tlačil, protože podle mě si start zasloužil – v tom názoru jsem nezůstal osamocený. Je skvělý do úniků. Letos navíc všem ukázal, jak dovede pomáhat lídrům. Dlouho byl ve hře o nominaci, ale nakonec jsme mu museli říci, že zůstal prvním pod čarou.
Povězte, jaké vlastnosti by měl mít kvalitní sportovní ředitel?
Když jsem závodil, líbili se mi takoví, kteří byli schopni potlačit své ego, vše rozumně vysvětlit a vcítit se do povah závodníků. Ne každý jezdec má totiž dost sebedůvěry, ne každý umí dobře přečíst vzniklé situace. S tím chci našim mladým pomáhat. A u těch zkušených lídrů to je naopak o tom, abyste dokázali zmenežovat jejich osobnosti.
V týmu ONCE jste jezdil pod Manolem Saizem, velikánem mezi sportovními řediteli. Pochvaloval jste si, že s každým vždy jednal na rovinu. Děláte totéž?
Jistě. V naší branži když sportovní ředitel zalže nebo překroutí realitu, rychle ztratí důvěru jezdců.
Saiz ovšem uměl také pořádně zvednout hlas. I to zvládáte?
Musím. Někdy je potřeba mluvit rozumně a jindy zvýšit při závodě hlas, pokud morálka upadá. Jestliže vám například jezdci šlapou v pelotonu v klídku až vzadu a vy víte, že se blíží místo, kde se balík roztrhá, tak je vysílačkou pošlete dopředu. A pokud se dál nic neděje, už musíte do té vysílačky zařvat.
Kolik toho během etapového závodu naspíte?
Třeba teď při závodě Kolem Chorvatska jsme po každovečerní dlouhé debatě o závodu s realizačním týmem chodili spát kolem jedné v noci. A v sedm ráno jsme zase vstávali a zařizovali další věci.
Jak a kdy předáváte jezdcům denní plány?
Přes WhatsApp ho posílám vždy hned po etapě, kolem šesté večer. Píšu jim, kdy bude večeře, v kolik vstáváme, kdy mají nachystat kufry k odvozu, v kolik odjíždíme na start, kdy je prezentace i další věci.
Už jste nějaký kufr zapomněli?
Zatím ne. Ale na Vueltě jsem s ONCE zažil, jak se v jedné zatáčce v horách cestou na start otevřel bok autobusu, vyjelo z něj ven 25 kufrů, některé zůstaly ležet na silnici a další se odkutálely až dolů pod stráň. Takže maséři pak běhali padesátimetrový kopec nahoru dolů a nosili kufry zpátky do autobusu.
Lidé v Izraeli kolo milují. Vláda chce k cyklistice i pomocí Gira přitáhnout děti. René Andrle